DOKUMENTAČNÍ STŘEDISKO
PRO LIDSKÁ PRÁVA
PRÁVNÍ NORMY
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a další smluvní dokumenty na tuto Úmluvu navazující
— data ratifikací
Úmluvy a dalších navazujících dokumentů ve smluvních státech (stav k 3. 6.
1999)
209/1992 Sb.
SDĚLENÍ federálního ministerstva zahraničních
věcí
Změna: 41/1996 Sb.
Změna: 243/1998 Sb.
Federální ministerstvo
zahraničních věcí sděluje, že dne 21. února 1991 byla v Madridu podepsána jménem
České a Slovenské Federativní Republiky Úmluva o ochraně lidských
práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, sjednaná v Římě
dne 4. listopadu 1950, a tyto další smluvní dokumenty na tuto Úmluvu navazující:
Dodatkový protokol, sjednaný v Paříži dne 20. března
1952,
Protokol č. 2 sjednaný ve Štrasburku dne 6. května 1963,
Protokol č. 4, sjednaný ve Štrasburku dne 16. září 1963,
Protokol č. 6, sjednaný ve Štrasburku dne 28. dubna 1983
a
Protokol č. 7, sjednaný ve Štrasburku dne 22. listopadu 1984.
S Úmluvou i Protokoly vyslovilo souhlas Federální
shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a prezident České a
Slovenské Federativní Republiky je ratifikoval s tím, že Česká a Slovenská
Federativní Republika podle článku 64 Úmluvy činí výhradu k článkům 5 a 6
Úmluvy v tom smyslu, že tato ustanovení nebrání ukládání kázeňského trestu
vězení podle § 17 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech
vojáků. Ratifikační listiny byly uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy,
depozitáře Úmluvy, dne 18. března 1992. Při ratifikaci Úmluvy bylo učiněno
prohlášení: Česká a Slovenská Federativní Republika prohlašuje, že po dobu pěti
let, která se bude mlčky prodlužovat vždy o období dalších pěti let, pokud Česká
a Slovenská Federativní Republika své prohlášení neodvolá před uplynutím
probíhajícího období:
a) uznává pravomoc Evropské komise pro lidská práva přijímat podle článku 25
Úmluvy stížnosti osob, nevládních organizací nebo skupin osob považujících se za
poškozené v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou o ochraně lidských práv
a základních svobod, články 1 – 4 Protokolu č. 4 a články 1 – 5 Protokolu č.
7, pokud k porušení práv vyplývajících z těchto dokumentů došlo po nabytí jejich
platnosti pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku;
b) uznává na základě vzájemnosti pravomoc Evropského soudu pro lidská práva podle
článku 46 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod k výkladu a
použití Úmluvy, článků 1 – 4 Protokolu č. 4 a článků 1 – 5 Protokolu č. 7,
pokud k porušení práv vyplývajících z těchto dokumentů došlo po nabytí jejich
platnosti pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku. Úmluva vstoupila v platnost na
základě svého článku 66 odst. 2 dnem 3. září 1953. Pro Českou a Slovenskou
Federativní Republiku vstoupila v platnost v souladu s článkem 66 odst. 3 dnem 18.
března 1992.
Dodatkový protokol vstoupil v platnost na základě svého
článku 6 dnem 18. května 1954 a pro ČSFR vstoupil v platnost na základě téhož
článku dnem 18. března 1992.
Protokol č. 4 vstoupil v platnost na základě svého článku 7
odst. 1 dnem 2. května 1968 a pro ČSFR vstoupil v platnost podle téhož článku dnem
18. března 1992.
Protokol č. 6 vstoupil v platnost na základě svého článku 8
odst. 1 dnem 1. března 1985 a pro ČSFR podle téhož článku odst. 2 dnem 1. dubna
1992.
Protokol č. 7 vstoupil v platnost na základě svého článku 9
odst. 1 dnem 1. listopadu 1988 a pro ČSFR podle téhož článku odst. 2 vstoupí v
platnost dnem 1. června 1992.
Protokol č. 9 vstoupil v platnost na základě svého článku 7
odst. 1 dnem 1. října 1994 a tímtéž dnem vstoupil v platnost i pro Českou republiku.
České překlady Úmluvy i Protokolů se vyhlašují
samostatně.
ÚMLUVA o ochraně lidských práv a základních svobod
ve znění protokolů č. 3, 5 a 8
Podepsané vlády, členové Rady Evropy,
majíce na zřeteli Všeobecnou deklaraci lidských práv
vyhlášenou Valným shromážděním Organizace spojených národů 10. prosince 1948;
majíce na zřeteli, že tato deklarace směřuje k zabezpečení všeobecného a
účinného uznávání a dodržování práv v ní vyhlášených;
majíce na zřeteli, že cílem Rady Evropy je dosažení větší jednoty mezi jejími
členy, a že jedním ze způsobů, jak se má tento cíl uskutečňovat, je ochrana a
další rozvoj lidských práv a základních svobod;
znovu potvrzujíce svou hlubokou víru v ty základní svobody, které jsou základem
spravedlnosti a míru ve světě a které jsou nejlépe zachovávány na jedné straně
účinnou politickou demokracií a na druhé straně společným pojetím a dodržováním
lidských práv, na němž závisí;
rozhodnuty, jakožto vlády evropských států, které jsou stejného smýšlení a mají
společné dědictví politických tradic, ideálů, svobody a právního státu,
podniknout první kroky ke kolektivnímu zaručení některých práv vyhlášených ve
Všeobecné deklaraci;
dohodly se na následujícím:
Čl. 1
Povinnost respektovat lidská práva
Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci,
práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy.
HLAVA I
PRÁVA A SVOBODY
Čl. 2
Právo na život
1. Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být
úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po
uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest.
2. Zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem,
jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné, při:
a) obraně každé osoby proti nezákonnému násilí;
b) provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně
zadržené;
c) zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury.
Čl. 3
Zákaz mučení
Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení
anebo trestu.
Čl. 4
Zákaz otroctví a nucené práce
1. Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví.
2. Od nikoho se nebude vyžadovat, aby vykonával nucené nebo povinné práce.
3. Za "nucenou nebo povinnou práci" se pro účely tohoto článku nepovažuje:
a) práce běžně požadovaná při výkonu trestu uloženého podle článku 5 této
Úmluvy, nebo v době podmíněného propuštění z tohoto trestu;
b) služba vojenského charakteru nebo v případě osob, které odmítají vojenskou
službu z důvodů svědomí v zemích, kde je takové odmítnutí vojenské služby
uznáváno, jiná služba vyžadovaná místo povinné vojenské služby;
c) služba vyžadovaná v případě nouze nebo pohromy, která ohrožuje život nebo
blaho společenství;
d) práce nebo služba, která tvoří součást běžných občanských povinností.
Čl. 5
Právo na svobodu a osobní bezpečnost
1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven
svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením
stanoveným zákonem:
a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem;
b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila
rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění
povinnosti stanovené zákonem;
c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před
příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu
nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání
trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání;
d) jiné zbavení svobody nezletilého na základě zákonného rozhodnutí pro účely
výchovného dohledu nebo jeho zákonné zbavení svobody pro účely jeho předvedení
před příslušný orgán;
e) zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob
duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků;
f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu
nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění
nebo vydání.
2. Každý, kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce jemuž rozumí, s
důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu.
3. Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1
písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední
osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v
přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být
podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení.
4. Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat
návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení
svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
5. Každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto
článku, má nárok na odškodnění.
Čl. 6
Právo na spravedlivý proces
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v
přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem,
který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti
jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně,
avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v
zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické
společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého
života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by,
vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům
spravedlnosti.
2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho
vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem
obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud
nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to
zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a
výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před
soudem nebo tímto jazykem nemluví.
Čl. 7
Zákaz trestu bez zákona
1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo
spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem.
Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době
spáchání trestného činu.
2. Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí,
které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad
uznávaných civilizovanými národy.
Čl. 8
Právo na respektování rodinného a soukromého života
1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života,
obydlí a korespondence.
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je
to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní
bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení
nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod
jiných.
Čl. 9
Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání
1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto
právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož
i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo
společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním,
prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.
2. Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen
omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické
společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo
morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Čl. 10
Svoboda projevu
1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat
názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních
orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly
udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.
2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat
takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a
které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti,
územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a
zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných,
zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti
soudní moci.
Čl. 11
Svoboda shromažďování a sdružování
1. Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat
se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do
nich.
2. Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která
stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní
bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany
zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tento článek nebrání
uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených sil,
policie a státní správy.
Čl. 12
Právo uzavřít manželství
Muži a ženy, způsobilí věkem k uzavření manželství, mají právo uzavřít
manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují
výkon tohoto práva.
Čl. 13
Právo na účinné opravné prostředky
Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít
účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení
dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Čl. 14
Zákaz diskriminace
Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez
diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk,
náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ,
příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.
Čl. 15
Odstoupení od závazků v případě ohrožení
1. V případě války nebo jakéhokoli jiného veřejného ohrožení státní
existence, může každá Vysoká smluvní strana přijmout opatření k odstoupení od
závazků stanovených v této Úmluvě v rozsahu přísně vyžadovaném naléhavostí
situace, pokud tato opatření nebudou neslučitelná s ostatními závazky podle
mezinárodního práva.
2. Podle tohoto ustanovení nelze odstoupit od článku 2, kromě úmrtí vyplývajících
z dovolených válečných činů, a článku 3, 4 (odstavec 1) a 7.
3. Každá Vysoká smluvní strana, využívající svého práva na odstoupení, bude v
plném rozsahu informovat generálního tajemníka Rady Evropy o opatřeních, která
přijala a o jejich důvodech. Generálního tajemníka Rady Evropy bude rovněž
informovat o tom, kdy tato opatření pozbyla platnosti a kdy ustanovení Úmluvy budou
znovu prováděna v plném rozsahu.
Čl. 16
Omezení politické činnosti cizinců
Nic v článcích 10, 11 a 14 nemůže být považováno za bránící Vysokým
smluvním stranám uvalit omezení na politickou činnost cizinců.
Čl. 17
Zákaz zneužití práv
Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině
nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů
zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na
omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví.
Čl. 18
Ohraničení možnosti omezení práv
Omezení, jež tato Úmluva připouští pro uvedená práva a svobody, nesmí být
využívána k jinému účelu než k tomu, pro který byla určena.
HLAVA II
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
Čl. 19
Ustavení Soudu
K zajištění plnění závazků, přijatých Vysokými smluvními stranami v Úmluvě
a Protokolech k ní, se zřizuje Evropský soud pro lidská práva (dále jen
"Soud"). Soud vykonává svou činnost jako stálý úřad.
nadpis vypuštěn
Čl. 20
Počet soudců
Počet soudců tvořících Soud je roven počtu Vysokých smluvních stran.
Čl. 21
Podmínky výkonu funkce
1. Soudci musí mít vysoký morální charakter a splňovat podmínky vyžadované pro
výkon vysokých soudních funkcí nebo být uznávanými právníky.
2. Soudci zasedají v Soudu jako soukromé osoby.
3. Ve svém funkčním období nemohou soudci vykonávat činnost neslučitelnou s jejich
nezávislostí a nestranností nebo s požadavky stálého úřadu; o všech otázkách
vyvolaných použitím tohoto odstavce rozhoduje Soud.
Čl. 22
Volby soudců
1. Soudci jsou Parlamentním shromážděním voleni za každou Vysokou smluvní stranu
většinou odevzdaných hlasů ze seznamu tří kandidátů předložených Vysokou
smluvní stranou.
2. Stejný postup se použije při doplňování Soudu v případě přistoupení nových
Vysokých smluvních stran a při obsazování příležitostně uvolněných míst.
Čl. 23
Funkční období
1. Soudci jsou voleni na období šesti let. Mohou být zvoleni znovu. Funkční
období poloviny soudců zvolených při prvních volbách však skončí koncem třetího
roku.
2. Soudci, jejichž funkční období skončí uplynutím počátečního tříletého
období, budou určeni losem generálního tajemníka Rady Evropy ihned poté, co budou
zvoleni.
3. Aby se v rámci možností zabezpečilo, že dojde k obměně jedné poloviny soudců
každé tři roky, může Parlamentní shromáždění rozhodnout, dříve než
přikročí k jakékoliv další volbě, že funkční období jednoho nebo více soudců,
kteří mají být zvoleni, bude mít jinou délku než šest let, avšak ne více než
devět let a ne méně než tři roky.
4. V případě, kdy se jedná o více než jedno funkční období a kdy Parlamentní
shromáždění bude postupovat podle předchozího odstavce, přidělí se tato období
losem generálního tajemníka Rady Evropy ihned po volbách.
5. Soudce, který byl zvolen, aby nahradil soudce, jehož funkční období neskončilo,
zastává funkci po zbytek funkčního období svého předchůdce.
6. Funkční období soudců skončí dosažením věku 70 let.
7. Soudci zastávají funkci, dokud nejsou nahrazeni. Poté co byli nahrazeni však
pokračují v projednávání těch případů, které již posuzují.
Čl. 24
Odvolání
Žádný soudce nesmí být zbaven svého úřadu, pokud ostatní soudci
dvoutřetinovou většinou nerozhodnou o tom, že přestal splňovat požadované
podmínky.
Čl. 25
Kancelář a referendáři
Soud má kancelář, jejíž úkoly a organizaci stanoví jednací řád Soudu. Soudu
pomáhají referendáři.
Čl. 26
Plénum Soudu
Plénum Soudu
a) volí na tříleté období svého předsedu a jednoho nebo dva místopředsedy; tito
mohou být zvoleni znovu,
b) zřizuje senáty na pevně stanovené období,
c) volí předsedy senátů Soudu; tito mohou být zvoleni znovu,
d) přijímá jednací řád Soudu,
e) volí vedoucího kanceláře a jednoho nebo více zástupců vedoucího kanceláře.
Čl. 27
Výbory, senáty a Velký senát
1. K projednání předložených případů zasedá Soud ve výborech složených ze
tří soudců, v senátech složených ze sedmi soudců a ve Velkém senátu složeném ze
sedmnácti soudců. Senáty Soudu zřizují výbory na pevně stanovené období.
2. Členem senátu a Velkého senátu bude ex officio soudce zvolený za dotčenou
smluvní stranu nebo, pokud takový není nebo není schopen zasedat, osoba jím určená,
aby zasedala jako soudce.
3. Velký senát se dále skládá z předsedy soudu, místopředsedů, předsedů
senátů a dalších soudců vybraných v souladu s jednacím řádem Soudu. Je-li
případ podle článku 43 předán Velkému senátu, nemůže v něm zasedat soudce ze
senátu, který vydal rozsudek, s výjimkou předsedy senátu a soudce, který zasedal za
dotčenou smluvní stranu.
Čl. 28
Prohlášení výboru o nepřijatelnosti
Výbor může jednomyslně prohlásit za nepřijatelnou nebo vyškrtnout ze svého
seznamu případů individuální stížnost podanou podle článku 34, pokud takové
rozhodnutí může být učiněno bez dalšího přezkoumání. Toto rozhodnutí je
konečné.
Čl. 29
Rozhodnutí senátu o přijatelnosti a ve věci
1. Není-li učiněno rozhodnutí podle článku 28, rozhodne senát o přijatelnosti a
ve věci individuálních stížností podaných podle článku 34.
2. Senát rozhodne o přijatelnosti a meritu mezistátních stížností podaných podle
článku 33.
3. Rozhodnutí o přijatelnosti se přijímá odděleně, pokud Soud ve výjimečných
případech nerozhodne jinak.
Čl. 30
Vzdání se pravomoci ve prospěch Velkého senátu
Pokud případ projednávaný senátem vyvolává závažnou otázku týkající se
výkladu Úmluvy nebo Protokolů k ní nebo pokud by se rozhodnutí senátu o otázce jím
projednávané mohlo dostat do rozporu s rozsudkem dříve Soudem vyneseným, může se
senát v kterémkoliv okamžiku před vynesením rozsudku vzdát pravomoci ve prospěch
Velkého senátu, pokud proti tomu ani jedna strana případu nic nenamítá.
Čl. 31
Pravomoci velkého senátu
Velký senát
a) rozhoduje o stížnostech podaných buď podle článku 33, nebo článku 34, jestliže
se senát vzdal své pravomoci podle článku 30 nebo pokud mu byl případ postoupen
podle článku 43, a
b) posuzuje stížnosti o posudky předkládané podle článku 47.
Čl. 32
Pravomoc Soudu
1. Pravomoc Soudu se vztahuje na všechny věci týkající se výkladu a použití
Úmluvy a Protokolů k ní, které jsou Soudu předkládány podle ustanovení článků
33, 34 a 47.
2. Spory o pravomoc Soudu rozhodne Soud.
Čl. 33
Mezistátní případy
Každá vysoká smluvní strana může oznámit Soudu každé údajné porušení
ustanovení Úmluvy a Protokolů k ní jinou Vysokou smluvní stranou.
Čl. 34
Individuální stížnosti
Soud může přijímat stížnosti od každé fyzické osoby, nevládní organizace
nebo skupiny jednotlivců považujících se za oběti v důsledku porušení práv
přiznaných Úmluvou a Protokoly k ní jednou z Vysokých smluvních stran. Vysoké
smluvní strany se zavazují, že nebudou nijak bránit účinnému výkonu tohoto práva.
Čl. 35
Podmínky přijatelnosti
1. Soud se může věcí zabývat až po vyčerpání všech vnitrostátních
opravných prostředků podle všeobecně uznávaných pravidel mezinárodního práva a
ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné rozhodnutí.
2. Soud se nebude zabývat žádnou individuální stížností předloženou podle
článku 34, která je
a) anonymní, nebo
b) v podstatě stejná jako stížnost již předtím projednávaná Soudem anebo již
předložená jinému mezinárodnímu vyšetřovacímu nebo smírčímu orgánu a pokud
neobsahuje žádné nové důležité skutečnosti.
3. Soud prohlásí za nepřijatelnou každou individuální stížnost předloženou podle
článku 34, kterou pokládá za neslučitelnou s ustanoveními Úmluvy nebo Protokolů k
ní, zjevně nepodloženou nebo za zneužívající právo podat stížnost.
4. Soud zamítne každou stížnost, kterou považuje za nepřijatelnou podle tohoto
článku. Může tak učinit v kterémkoliv stadiu řízení.
Čl. 36
Intervence třetí strany
1. Vysoká smluvní strana, jejímž státním příslušníkem je stěžovatel, má ve
všech případech projednávaných před senátem nebo Velkým senátem právo
předložit písemná vyjádření a účastnit se slyšení.
2. Předseda Soudu může v zájmu řádného výkonu spravedlnosti vyzvat každou Vysokou
smluvní stranu, která není stranou v řízení, nebo každou dotčenou osobu, která
není stěžovatelem, aby předložily písemná vyjádření nebo se účastnily
slyšení.
Čl. 37
Vyškrtnutí stížností
1. Soud může v kterémkoliv stadiu řízení rozhodnout o vyškrtnutí stížnosti ze
svého seznamu případů, jestliže okolnosti vedou k závěru, že
a) stěžovatel netrvá na své stížnosti, nebo
b) věc již byla vyřešena, nebo
c) z jakéhokoliv jiného Soudem zjištěného důvodu již nadále není důvodné
pokračovat v posuzování stížnosti. Soud však pokračuje v posuzování stížnosti,
vyžaduje-li to dodržování lidských práv zaručených Úmluvou a Protokoly k ní.
2. Soud může rozhodnout o navrácení stížnosti do svého seznamu případů,
jestliže se domnívá, že okolnosti takový krok odůvodňují.
nadpis vypuštěn
Čl. 38
Posouzení případu a řízení o smírném urovnání
1. Jestliže Soud uzná stížnost jako přijatelnou,
a) za účelem zjištění skutečností pokračuje v projednávání případu společně
se zástupci stran, a je-li to zapotřebí, provede šetření, pro jehož účinné
provedení poskytnou zúčastněné státy všechny nezbytné prostředky,
b) poskytuje všestrannou pomoc zúčastněným stranám s cílem dosáhnout smírného
urovnání záležitosti na základě dodržování lidských práv, jak jsou stanovena
Úmluvou a Protokoly k ní.
2. Řízení vedené podle odstavce 1 b) je důvěrné.
Čl. 39
Dosažení smírného urovnání
Je-li dosaženo smírného urovnání, vyškrtne Soud případ ze svého seznamu formou
rozhodnutí, které se omezí na stručné vylíčení skutečností a přijatého
řešení.
Čl. 40
Veřejnost slyšení a přístup k dokumentům
1. Slyšení jsou veřejná, pokud Soud z důvodu výjimečných okolností nerozhodne
jinak.
2. Dokumenty uložené u vedoucího kanceláře jsou přístupné veřejnosti, pokud
předseda Soudu nerozhodne jinak.
Čl. 41
Spravedlivé zadostiučinění
Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní, a
jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze
částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně
spravedlivé zadostiučinění.
Čl. 42
Rozsudky senátu
Rozsudky senátu se stávají konečnými v souladu s ustanoveními článku 44 odst.
2.
Čl. 43
Postoupení Velkému senátu
1. V tříměsíční lhůtě ode dne rozsudku senátu mohou strany případu požádat
ve výjimečných případech o postoupení případu Velkému senátu.
2. Kolegium pěti soudců Velkého senátu žádosti vyhoví, jestliže případ
vyvolává závažnou otázku týkající se výkladu nebo použití Úmluvy nebo
Protokolů k ní nebo závažný problém obecného významu.
3. Pokud porota žádost přijme, Velký senát o případu rozhodne formou rozsudku.
Čl. 44
Konečnost rozsudku
1. Rozsudek Velkého senátu je konečný.
2. Rozsudek senátu se stane konečným,
a) jakmile strany prohlásí, že nebudou žádat o postoupení případu Velkému
senátu, nebo
b) po uplynutí tříměsíční lhůty ode dne vynesení rozsudku, jestliže nebylo
požádáno o postoupení případu Velkému senátu, nebo
c) jakmile kolegium soudců Velkého senátu zamítne žádost podle článku 43.
3. Konečný rozsudek se zveřejní.
Čl. 45
Odůvodnění rozsudku a rozhodnutí
1. Rozsudky a rozhodnutí o přijatelnosti nebo nepřijatelnosti stížnosti musí být
zdůvodněny.
2. Jestliže rozsudek nebo jeho část nevyjadřuje jednomyslný názor soudců, je
každý soudce oprávněn připojit k němu svůj odlišný názor.
Čl. 46
Závaznost a výkon rozsudku
1. Vysoké smluvní strany se zavazují, že se budou řídit konečným rozsudkem
Soudu ve všech případech, jichž jsou stranami.
2. Konečný rozsudek Soudu se doručuje Výboru ministrů, který dohlíží na jeho
výkon.
Čl. 47
Posudky
1. Soud může na žádost Výboru ministrů vydávat posudky o právních otázkách
týkajících se výkladu Úmluvy a Protokolů k ní.
2. Takové posudky se nesmí zabývat otázkami, které se vztahují k obsahu nebo rozsahu
práv či svobod stanovených v hlavě I Úmluvy a v Protokolech k ní, ani jinými
otázkami, které by Soud nebo Výbor ministrů mohly posuzovat v důsledku jakéhokoliv
řízení, jež může být zahájeno v souladu s Úmluvou.
3. Rozhodnutí Výboru ministrů požádat o posudek Soud vyžaduje většinu hlasů
zástupců oprávněných zasedat ve Výboru.
Čl. 48
Poradní pravomoc Soudu
Soud rozhodne, zda žádost o posudek podaná Výborem ministrů spadá do jeho
pravomoci stanovené v článku 47.
Čl. 49
Odůvodnění posudků
1. Soud svůj posudek odůvodní.
2. Jestliže posudek nevyjadřuje zcela nebo částečně jednomyslný názor soudců, má
každý soudce právo k němu připojit svůj vlastní názor.
3. Posudky Soudu se zasílají Výboru ministrů.
Čl. 50
Výlohy Soudu
Výlohy Soudu hradí Rada Evropy.
Čl. 51
Výsady a imunity soudců
Soudci požívají během výkonu svých funkcí výsad a imunit uvedených v článku
40 Statutu Rady Evropy a v dohodách na jeho základě uzavřených.
HLAVA III
RŮZNÁ USTANOVENÍ
Čl. 52
Žádost generálního tajemníka
Každá Vysoká smluvní strana poskytne na žádost generálního tajemníka Rady
Evropy požadované vysvětlení o způsobu, jak její vnitrostátní právo zajišťuje
účinné provádění všech ustanovení této Úmluvy.
Čl. 53
Ochrana zaručených lidských práv
Nic v této Úmluvě nebude vykládáno tak, jako by omezovalo nebo rušilo lidská
práva a základní svobody, které mohou být uznány zákony každé Vysoké smluvní
strany nebo každou jinou Úmluvou, jíž je stranou.
Čl. 54
Pravomoci Výboru ministrů
Nic v této Úmluvě nebrání pravomocem, které přiznal Výboru ministrů Statut
Rady Evropy.
Čl. 55
Vyloučení jiného způsobu urovnání sporu
S výhradou zvláštního ujednání Vysoké smluvní strany souhlasí, že mezi sebou
nepoužijí smluv, Úmluv nebo prohlášení, které jsou mezi nimi v platnosti k tomu,
aby předkládaly formou žalob spory vyplývající z výkladu nebo provádění této
Úmluvy jiným způsobem urovnání, než je stanoveno v této Úmluvě.
Čl. 56
Územní působnost
1. Každý stát může při ratifikaci nebo kdykoli později prohlásit sdělením
generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, že tato Úmluva se bude podle odstavce 4 tohoto
článku vztahovat na všechna nebo kterékoli z území, za jejichž mezinárodní styky
je odpovědna.
2. Úmluva se bude vztahovat na jedno nebo více území uvedených ve sdělení
počínaje třicátým dnem následujícím po přijetí tohoto sdělení generálním
tajemníkem Rady Evropy.
3. Na uvedených územích budou ustanovení této Úmluvy prováděna s přihlédnutím k
místním potřebám.
4. Každý stát, který učiní prohlášení podle prvního odstavce tohoto článku,
může kdykoli později prohlásit jménem jednoho nebo více území, kterých se toto
prohlášení týká, že uznává pravomoc Soudu k tomu, aby přijímal stížnosti osob,
nevládních organizací nebo skupin jednotlivců podle ustanovení článku 34 Úmluvy.
nadpis vypuštěn
Čl. 57
Výhrady
1. Každý stát může při podpisu této Úmluvy nebo uložení své ratifikační
listiny učinit výhradu ke kterémukoli ustanovení Úmluvy, pokud zákon, který v té
době platí na jeho území, není v souladu s tímto ustanovením. Výhrady všeobecné
povahy nejsou podle tohoto článku povoleny.
2. Každá výhrada učiněná podle tohoto článku musí obsahovat stručný popis
příslušného zákona.
Čl. 58
Vypovězení
1. Vysoká smluvní strana může vypovědět tuto Úmluvu až po uplynutí pěti let
od data, kdy se stala její stranou a po šesti měsících od zaslání sdělení
generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, který o tom informuje ostatní Vysoké smluvní
strany.
2. Tato výpověď nemůže zprostit Vysokou smluvní stranu závazků z této Úmluvy
pokud jde o jakékoli jednání, které by mohlo znamenat porušení těchto závazků a
mohlo být způsobeno touto smluvní stranou před datem, k němuž výpověď nabývá
účinnosti.
3. Každá Vysoká smluvní strana, která přestane být členem Rady Evropy, přestane
být stranou této Úmluvy za stejných podmínek.
4. Úmluva může být vypovězena podle ustanovení předcházejících odstavců pokud
jde o kterákoli území, pro něž byla rozšířena (článek 56).
Čl. 59
Podpis a ratifikace
1. Tato Úmluva je otevřena k podpisu členům Rady Evropy. Bude ratifikována.
Ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy.
2. Tato Úmluva vstoupí v platnost po uložení deseti ratifikačních listin.
3. Pro každý stát, který Úmluvu podepsal a který ji bude ratifikovat později,
vstoupí Úmluva v platnost ihned po uložení ratifikační listiny.
4. Generální tajemní Rady Evropy oznámí všem členům Rady Evropy vstup Úmluvy v
platnost, jména Vysokých smluvních stran, které ji ratifikovaly, jakož i uložení
každé ratifikační listiny, k němuž dojde později.
Čl. 60
zrušen
Čl. 61
zrušen
Čl. 62
zrušen
Čl. 63
zrušen
Čl. 64
zrušen
Čl. 65
zrušen
Čl. 66
zrušen
Příl. 1
Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
Podepsané vlády, členové Rady Evropy
rozhodnuty přijmout opatření k zajištění kolektivního provádění práv a svobod
odlišných od těch, které jsou již uvedeny v hlavě I Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále
"Úmluva"),
dohodly se na následujícím:
Čl. 1
Ochrana vlastnictví
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek.
Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek,
které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za
nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily
placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Čl. 2
Právo na vzdělání
Nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání. Při výkonu jakýchkoli funkcí v
oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů
zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a
filozofickým přesvědčením.
Čl. 3
Právo na svobodné volby
Vysoké smluvní strany se zavazují konat v rozumných intervalech svobodné volby s
tajným hlasováním za podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názorů lidu
při volbě zákonodárného sboru.
Čl. 4
Územní působnost
Každá Vysoká smluvní strana může při podpisu nebo ratifikaci tohoto protokolu
nebo kdykoliv později sdělit generálnímu tajemníkovi Rady Evropy prohlášení, v
němž uvede, v jakém rozsahu se budou vztahovat ustanovení tohoto protokolu na území
uvedená v tomto prohlášení, za jejichž mezinárodní styky je odpovědna. Každá
Vysoká smluvní strana, která sdělila prohlášení podle předchozího odstavce,
může čas od času sdělit další prohlášení pozměňující znění kteréhokoli
předchozího prohlášení nebo ukončující používání ustanovení tohoto protokolu
ve vztahu ke kterémukoliv území.
Prohlášení učiněné podle tohoto článku bude považováno za učiněné podle
odstavce 1 článku 56 Úmluvy.
Čl. 5
Vztah k Úmluvě
Vysoké smluvní strany budou považovat články 1, 2, 3 a 4 tohoto protokolu za
dodatkové články k Úmluvě a všechna ustanovení Úmluvy budou plnit v souladu s
tím.
Čl. 6
Podpis a ratifikace
Tento protokol je otevřen k podpisu členům Rady Evropy, kteří podepsali Úmluvu;
podléhá ratifikaci současně s Úmluvou nebo po její ratifikaci. Vstoupí v platnost
po uložení deseti ratifikační listin. Pro každý stát, který jej podepsal a bude
jej ratifikovat později, vstoupí protokol v platnost ihned po uložení ratifikačních
listin.
Ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy, který
sdělí všem členům jména těch, kteří jej ratifikovali.
Dáno v Paříži dne 20. března 1952 ve francouzštině a angličtině, přičemž obě
znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady
Evropy. Jeho ověřené kopie zašle generální tajemník Rady Evropy všem
signatářům.
Příl. 2
zrušena
Příl. 3
Protokol č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod přiznávající některá práva a svobody jiné než ty, které jsou
již uvedeny v Úmluvě a v prvním dodatkovém protokolu k Úmluvě
Podepsané vlády, členové Rady Evropy,
rozhodnuty přijmout opatření k zajištění kolektivního provádění určitých práv
a svobod odlišných od těch, které jsou již uvedeny v hlavě I Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále
"Úmluva") a v článcích 1 až 3 prvního dodatkového protokolu k Úmluvě,
podepsaného v Paříži 20. března 1952,
dohodly se na následujícím:
Čl. 1
Zákaz uvěznění pro dluh
Nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Čl. 2
Svoboda pohybu
1. Každý, kdo se právoplatně zdržuje na území některého státu, má na tomto
území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu.
2. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.
3. Žádná omezení nemohou být uvalena na výkon těchto práv kromě těch, která
stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní
bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, udržení veřejného pořádku, předcházení
zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
4. Práva uvedená v odstavci 1 mohou v určitých oblastech podléhat omezením
stanoveným podle zákona a odůvodněným veřejným zájmem v demokratické
společnosti.
Čl. 3
Zákaz vyhoštění státních občanů
1. Nikdo nebude, ať individuálně nebo hromadně, vyhoštěn z území státu, jehož
je státním občanem.
Čl. 4
Zákaz kolektivního vyhoštění cizinců
Hromadné vyhoštění cizinců je zakázáno.
Čl. 5
Územní působnost
1. Každá Vysoká smluvní strana může při podpisu nebo ratifikaci tohoto protokolu
nebo kdykoliv později sdělit generálnímu tajemníkovi Rady Evropy prohlášení, v
němž uvede, v jakém rozsahu se budou vztahovat ustanovení tohoto protokolu na území
uvedená v tomto prohlášení, za jejichž mezinárodní styky je odpovědna.
2. Každá Vysoká smluvní strana, která sdělila prohlášení podle předchozího
odstavce, může čas od času sdělit další prohlášení pozměňující znění
kteréhokoli předchozího prohlášení nebo ukončující používání ustanovení
tohoto protokolu ve vztahu ke kterémukoli území. 3.Prohlášení učiněné podle
tohoto článku bude považováno za učiněné podle odstavce 1 článku 56 Úmluvy.
4. Území každého státu, na které se vztahuje tento protokol vzhledem k jeho
ratifikaci nebo jeho přijetí tímto státem, a každé území, na něž se protokol
vztahuje vzhledem k prohlášení učiněnému tímto státem podle tohoto článku, budou
považována za různá území pokud jde o odkazy na území státu učiněné v
článcích 2 a 3.
5. Každý stát, jenž učinil prohlášení v souladu s odstavcem 1 nebo 2 tohoto
článku, může kdykoliv později prohlásit jménem jednoho nebo více území, jichž
se prohlášení týká, že uznává pravomoc Soudu přijímat stížnosti od
jednotlivců, nevládních organizací nebo skupin jednotlivců podle ustanovení článku
34 Úmluvy ve vztahu k článkům 1 až 4 tohoto protokolu nebo ke kterémukoliv z nich.
Čl. 6
Vztah k Úmluvě
Vysoké smluvní strany budou považovat články 1 až 5 tohoto protokolu za
dodatkové články k Úmluvě a všechna ustanovení Úmluvy budou plnit v souladu s
tím.
Čl. 7
Podpis a ratifikace
1. Tento protokol je otevřen k podpisu členům států Rady Evropy, které podepsaly
Úmluvu; podléhá ratifikaci současně s Úmluvou nebo po její ratifikaci. Vstoupí v
platnost po uložení pěti ratifikačních listin. Pro každý stát, který jej podepsal
a který jej bude ratifikovat později, vstoupí protokol v platnost ihned po uložení
ratifikačních listin.
2. Ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy, který
sdělí všem členům jména těch, kteří jej ratifikovali.
Na důkaz toho podepsaní, kteří k tomu byli řádně zmocněni, podepsali tento
protokol.
Dáno ve Štrasburku 16. září 1963 ve francouzštině a angličtině, přičemž obě
znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady
Evropy. Jeho ověřené kopie zašle generální tajemník Rady Evropy všem státům,
které Úmluvu podepsaly.
Příl. 4
Protokol č. 6 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod týkající
se zrušení trestu smrti
Členské státy Rady Evropy, které podepsaly tento
protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě
4. listopadu 1950 (dále "Úmluva"),
berouce v úvahu, že vývoj, k němuž došlo v některých členských státech Rady
Evropy, vyjadřuje všeobecnou tendenci ve prospěch zrušení trestu smrti,
dohodly se na následujícím:
Čl. 1
Zákaz trestu smrti
Trest smrti se zrušuje. Nikdo nemůže být k takovému trestu odsouzen ani popraven.
Čl. 2
Trest smrti v době války
Stát může zákonem stanovit trest smrti za činy spáchané v době války nebo
bezprostřední hrozby války; tento trest bude uložen pouze v případech, které
předvídá zákon a v souladu s jeho ustanoveními. Stát sdělí generálnímu
tajemníkovi Rady Evropy příslušná ustanovení tohoto zákona.
Čl. 3
Zákaz odstoupení
Od ustanovení tohoto protokolu nelze odstoupit podle článku 15 Úmluvy.
Čl. 4
Zákaz výhrad
K ustanovením tohoto protokolu není přípustná žádná výhrada podle článku 57
Úmluvy.
Čl. 5
Územní působnost
1. Každý stát může při podpisu nebo uložení ratifikačních listin, listin o
přijetí nebo schválení, určit jedno nebo více území, na která se tento protokol
bude vztahovat.
2. Každý stát může kdykoliv později prohlášením zaslaným generálnímu
tajemníkovi Rady Evropy rozšířit provádění tohoto protokolu na kterékoli jiné
území uvedené v tomto prohlášení. Protokol vstoupí ve vztahu k tomuto území v
platnost první den měsíce, který následuje po přijetí takového prohlášení
generálním tajemníkem.
3. Každé prohlášení učiněné podle obou předchozích odstavců bude moci být
odvoláno pokud jde o kterékoliv území uvedené v tomto prohlášení sdělením
zaslaným generálnímu tajemníkovi. Odvolání nabude účinnosti první den měsíce,
který následuje po přijetí takového sdělení generálním tajemníkem.
Čl. 6
Vztah k Úmluvě
Členské státy považují články 1 až 5 tohoto protokolu za dodatkové články k
Úmluvě a všechna ustanovení Úmluvy se plní v souladu s tím.
Čl. 7
Podpis a ratifikace
Tento protokol je otevřen k podpisu členům Rady Evropy, kteří podepsali Úmluvu.
Podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení. Členský stát Rady Evropy nebude moci
ratifikovat, přijmout nebo schválit tento protokol, aniž by zároveň nebo dříve
ratifikoval Úmluvu. Ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení budou
uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy.
Čl. 8
Vstup v platnost
1. Tento protokol vstoupí v platnost první den měsíce, který následuje po dni,
kdy pět členských států Rady Evropy vyjádří svůj souhlas být vázán protokolem
v souladu s ustanovením článku 7.
2. Pro každý členský stát, který vyjádří dodatečně svůj souhlas být vázán
protokolem, vstoupí tento protokol v platnost první den měsíce, který následuje po
datu uložení ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení.
Čl. 9
Úkoly depozitáře
Generální tajemník Rady Evropy sdělí členským státům Rady:
a) každý podpis;
b) uložení každé ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení;
c) datum vstupu tohoto protokolu v platnost podle jeho článků 5 a 8;
d) jakýkoli jiný úkon, oznámení nebo sdělení týkající se tohoto protokolu.
Na důkaz toho podepsaní, kteří k tomu byli řádně zmocněni, podepsali tento
protokol.
Dáno v Štrasburku 28. dubna 1983 ve francouzštině a angličtině, přičemž obě
znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady
Evropy všem členským státům Rady Evropy.
Příl. 5
Protokol č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
Členské státy Rady Evropy, které podepsaly tento
protokol,
rozhodnuty podniknout další opatření k zajištění kolektivního provádění
určitých práv a svobod prostřednictvím Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále "Úmluva"),
dohodly se na následujícím:
Čl. 1
Procesní záruky týkající se vyhoštění cizinců
1. Cizinec, který má povolen pobyt na území některého státu, může být
vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a
musí mít možnost:
a) uplatnit námitky proti svému vyhoštění;
b) dát přezkoumat svůj případ;
c) dát se zastupovat za tímto účelem před příslušným úřadem nebo před osobou
nebo osobami tímto úřadem určenými.
2. Cizinec může být vyhoštěn před výkonem práv uvedených v odstavci 1 a), b) a c)
tohoto článku, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo je
odůvodněno zájmy národní bezpečnosti.
Čl. 2
Právo na odvolání v trestních věcech
1. Každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat
výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Výkon tohoto práva, včetně
důvodů, pro něž může být vykonáno, stanoví zákon.
2. Z tohoto práva jsou přípustné výjimky v případě méně závažných trestných
činů, které jako takové kvalifikuje zákon, nebo jestliže byla příslušná osoba
souzena v prvním stupni nejvyšším soudem nebo byla uznána vinnou a odsouzena na
základě odvolání proti osvobozujícímu rozsudku.
Čl. 3
Odškodnění za nezákonné odsouzení
Je-li konečný rozsudek v trestní věci později zrušen nebo je-li udělena milost,
protože nová nebo nově odhalená skutečnost dokazuje, že došlo k justičnímu omylu,
je osoba, na níž byl vykonán trest podle tohoto rozsudku, odškodněna podle zákona
nebo praxe platných v příslušném státu, pokud se neprokáže, že k včasnému
odhalení neznámé skutečnosti nedošlo úplně nebo částečně vinou této osoby.
Čl. 4
Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát
1. Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím
pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen
konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.
2. Ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle
zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené
skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve
věci.
3. Od tohoto článku nelze odstoupit podle článku 15 Úmluvy.
Čl. 5
Rovnost mezi manželi
Při uzavírání manželství, za jeho trvání a při rozvodu mají manželé rovná
práva a povinnosti občanskoprávní povahy mezi sebou a ve vztazích ke svým dětem.
Tento článek nebrání státům přijmout opatření, jež jsou nezbytná v zájmu
dětí.
Čl. 6
Územní působnost
1. Každý stát může při podpisu nebo uložení ratifikačních listin, listin o
přijetí nebo schválení, určit jednoho nebo více území, na něž se tento protokol
bude vztahovat, přičemž určí rozsah, v jakém se zavazuje plnit ustanovení protokolu
na tomto nebo na těchto územích.
2. Každý stát může kdykoli později prohlášením zaslaným generálnímu
tajemníkovi Rady Evropy rozšířit provádění tohoto protokolu na kterékoli jiné
území uvedené v tomto prohlášení. Protokol vstoupí ve vztahu k tomuto území v
platnost první den měsíce, který následuje po uplynutí dvouměsíční lhůty ode
dne, kdy generální tajemník obdržel prohlášení.
3. Každé prohlášení učiněné podle obou předchozích odstavců může být
odvoláno nebo pozměněno pokud jde o kterékoli území uvedené v tomto prohlášení
sdělením zaslaným generálnímu tajemníkovi. Odvolání nebo změna nabude účinnosti
první den měsíce, který následuje po uplynutí dvouměsíční lhůty ode dne, kdy
generální tajemník obdržel oznámení.
4. Prohlášení učiněné podle tohoto článku bude považováno za učiněné podle
odstavce 1 článku 56 Úmluvy.
5. Území každého státu, na něž se tento protokol vztahuje na základě ratifikace,
přijetí nebo schválení tímto státem, a každé z území, na něž se protokol
vztahuje vzhledem k prohlášení, které tento stát podle tohoto článku učinil, mohou
být považována za různá území, pokud jde o odkaz na území státu učiněný v
článku 1.
6. Každý stát, jenž učinil prohlášení v souladu s odstavcem 1 nebo 2 tohoto
článku, může kdykoliv později prohlásit jménem jednoho nebo více území, jichž
se prohlášení týká, že uznává pravomoc Soudu přijímat stížnosti od
jednotlivců, nevládních organizací nebo skupin jednotlivců podle ustanovení článku
34 Úmluvy ve vztahu k článkům 1 až 5 tohoto protokolu nebo ke kterémukoliv z nich.
Čl. 7
Vztah k Úmluvě
Členské státy považují články 1 až 6 tohoto protokolu za dodatkové články k
Úmluvě a všechna ostatní ustanovení Úmluvy se provádějí v souladu s tím.
Čl. 8
Podpis a ratifikace
Tento protokol je otevřen k podpisu členským státům Rady Evropy, které podepsaly
Úmluvu. Podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení. Členský stát Rady Evropy
nemůže ratifikovat, přijmout nebo schválit tento protokol, aniž by zároveň nebo
dříve ratifikoval Úmluvu. Ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo schválení
budou uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy.
Čl. 9
Vstup v platnost
1. Tento protokol vstoupí v platnost první den měsíce, který následuje po
uplynutí dvouměsíční lhůty od data, kdy sedm členských států Rady Evropy
vyjádří svůj souhlas být vázán protokolem podle ustanovení článku 8.
2. Pro každý členský stát, který vyjádří dodatečně svůj souhlas být vázán
protokolem, vstoupí tento protokol v platnost první den měsíce, který následuje po
uplynutí dvouměsíční lhůty ode dne uložení ratifikační listiny, listiny o
přijetí nebo schválení.
Čl. 10
Úkoly depozitáře
Generální tajemník Rady Evropy oznámí členským státům Rady:
a) každý podpis;
b) uložení každé ratifikační listiny nebo listiny o přijetí nebo schválení;
c) datum vstupu tohoto protokolu v platnost v souladu s články 6 a 9;
d) jakýkoli jiný úkon, oznámení nebo prohlášení týkající se tohoto protokolu.
Na důkaz toho podepsaní, kteří k tomu byli řádně zmocněni, podepsali tento
protokol.
Dáno ve Štrasburku 22. listopadu 1984 ve francouzštině a angličtině, přičemž obě
znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu Rady
Evropy. Jeho ověřené kopie zašle generální tajemník Rady Evropy všem členským
státům Rady Evropy.