|
DOKUMENTAČNÍ STŘEDISKO PRO LIDSKÁ PRÁVA
PRÁVNÍ NORMY
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních
právech
120/1976 Sb.
Vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 10. května 1976
Dne 19. prosince 1966 byl v New Yorku otevřen k podpisu Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních
právech. Jménem Československé socialistické republiky byly oba pakty podepsány
v New Yorku dne 7. října 1968.
S oběma pakty vyslovilo souhlas dne 11. listopadu 1975
Federální shromáždění Československé socialistické republiky. President republiky
ratifikoval Mezinárodní pakt o občanských a politických právech s prohlášením k
článku 48 odstavci 1 a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních
právech s prohlášením k článku 26 odstavci 1. Ratifikační listiny Československé
socialistické republiky byly uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených
národů, depozitáře obou paktů, dne 23. prosince 1975.
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
vstoupil v platnost na základě svého článku 49 dnem 23. března 1976 a tímto dnem
vstoupil v platnost pro Československou socialistickou republiku. Mezinárodní pakt o
hospodářských, sociálních a kulturních právech vstoupil v platnost na základě
svého článku 27 dnem 3. ledna 1976 a pro Československou socialistickou republiku
vstoupil v platnost dnem 23. března 1976.
České překlady obou paktů se vyhlašují současně.
Ministr:
Ing. Chňoupek v. r.
Mezinárodní pakt o občanských a politických
právech
Státy, smluvní strany tohoto Paktu,
majíce na zřeteli, že podle zásad vyhlášených v Chartě Organizace spojených
národů je uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech
členů lidské rodiny základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě,
uznávajíce, že tato práva se odvozují od přirozené důstojnosti lidské bytosti,
uznávajíce, že podle Všeobecné deklarace lidských práv je ideálu svobodné lidské
bytosti těšící se občanské a politické svobodě a svobodě od strachu a nedostatku
možno dosáhnout jen tehdy, jestliže budou vytvořeny takové podmínky, v nichž bude
moci každý požívati svých občanských a politických práv, jakož i svých práv
hospodářských, sociálních a kulturních,
majíce na zřeteli závazek států vyplývající z Charty Organizace spojených
národů podporovat všeobecnou úctu k lidským právům a svobodám a k jejich
zachovávání,
uvědomujíce si, že jednotlivec, mající povinnosti k jiným a ke společenství, ke
kterému přísluší, je povinen usilovat o rozvíjení a dodržování práv uznaných v
tomto Paktu,
ujednávají tímto, jak dále stanoveno:
Část I
Čl. 1
1. Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně
určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský,
sociální a kulturní vývoj.
2. Všechny národy mohou pro své vlastní cíle svobodně disponovat svým přírodním
bohatstvím a zdroji bez újmy na jakýchkoli závazcích vyplývajících z mezinárodní
hospodářské spolupráce, založené na vzájemné výhodnosti a mezinárodním právu.
V žádném případě nesmí být národ zbaven svých vlastních prostředků k
životní existenci.
3. Státy, smluvní strany Paktu, včetně těch států, které jsou odpovědny za
správu nesamosprávných a poručenských území, budou podporovat uskutečnění práva
na sebeurčení a budou toto právo respektovat v souladu s ustanoveními Charty
Organizace spojených národů.
Část II
Čl. 2
1. Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje respektovat práva
uznaná v tomto Paktu a zajistit tato práva všem jednotlivcům na svém území a
podléhajícím jeho jurisdikci, bez jakéhokoli rozlišování podle rasy, barvy,
pohlaví, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo
sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.
2. Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje, pokud tak již nestanoví
existující zákonodárná nebo jiná opatření, že podnikne nutné kroky v souladu se
svými ústavními postupy a ustanoveními tohoto Paktu k tomu, aby schválil taková
zákonodárná nebo jiná opatření nutná k tomu, aby byla uplatněna práva uznaná v
Paktu.
3. Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje:
a) zajistit, aby se kterékoli osobě, jejíž práva nebo svobody tímto Paktem uznané
byly porušeny, dostalo účinné ochrany bez ohledu na to, zda se porušení jejího
práva nebo svobody dopustily osoby jednající v úřední funkci;
b) zajistit, aby každá osoba, jež se domáhá takové ochrany, měla na ni právo
stanovené příslušnými právními, správními nebo zákonodárnými orgány nebo
jakýmkoli jiným orgánem ustanoveným právním systémem státu, a aby měla možnost
právní ochrany;
c) zajistit, aby příslušné orgány tuto ochranu prosazovaly, jakmile je poskytnuta.
Čl. 3
Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují zajistit stejná práva mužů a žen na
požívání všech občanských a politických práv stanovených v tomto Paktu.
Čl. 4
1. Je-li za mimořádné situace, která je úředně vyhlášena, ohrožen život
národa, mohou státy, smluvní strany Paktu, přijmout opatření zmírňující jejich
závazky podle Paktu v rozsahu, který si vyžádají potřeby takové situace za
podmínky, že tato opatření nejsou v rozporu s jejich jinými závazky podle
mezinárodního práva a neznamenají diskriminaci podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka,
náboženství nebo sociálního původu.
2. Podle tohoto ustanovení se nelze odchýlit od článků 6, 7, 8 (odstavec 1 a 2), 11,
15, 16 a 18.
3. Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, používající práva ve smyslu odst.
1 tohoto článku, okamžitě uvědomí prostřednictvím generálního tajemníka
Organizace spojených národů ostatní státy, smluvní strany Paktu, o ustanoveních, od
nichž se odchýlil a o důvodech, které ho k tomu vedly. Další sdělení učiní
stejnou cestou ke dni, kdy toto opatření skončí.
Čl. 5
1. Nic v tomto Paktu nemůže být vykládáno tím způsobem, jako by dávalo
kterémukoliv státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost
nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo
některé ze svobod uznaných tímto Paktem nebo k jejich omezení ve větším rozsahu
než tento Pakt stanoví.
2. Jakákoli základní lidská práva uznávaná v kterémkoli státě, který je
účastníkem tohoto Paktu, na základě zákona, úmluv, předpisů nebo zvyklostí
nebudou omezena nebo zrušena pod záminkou, že Pakt taková práva neuznává nebo je
uznává v menším rozsahu.
Část III
Čl. 6
1. Každá lidská bytost má právo na život. Toto právo je chráněno zákonem.
Nikdo nebude svévolně zbaven života.
2. V zemích, kde nebyl zrušen trest smrti, může být rozsudek trestu smrti vyhlášen
pouze za nejtěžší trestné činy v souladu s právem platným v době, kdy byl
trestný čin spáchán, a nikoli v rozporu s ustanoveními tohoto Paktu a Úmluvy o
zabránění a trestání zločinu genocidia. Tento trest může být vykonán pouze na
základě konečného rozsudku vyneseného příslušným soudem.
3. Jestliže zbavení života znamená zločin genocidia, rozumí se, že nic v tomto
článku neopravňuje kterýkoli stát, který je smluvní stranou Paktu, odchýlit se od
kteréhokoli závazku, jenž byl převzat na základě ustanovení Úmluvy o zabránění
a trestání zločinu genocidia.
4. Každý, kdo byl odsouzen k trestu smrti, má právo žádat o milost nebo zmírnění
trestu. Amnestie, milost nebo zmírnění trestu smrti mohou být uděleny ve všech
případech.
5. Rozsudek trestu smrti nebude ukládán za trestné činy spáchané osobami mladšími
osmnácti let a nebude vykonán na těhotných ženách.
6. Tohoto článku se nelze dovolávat proto, aby se zabránilo zrušení trestu smrti
nebo aby zrušení trestu smrti bylo zdrženo kterýmkoli státem; účastníkem tohoto
Paktu.
Čl. 7
Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu
zacházení nebo trestu. Zvláště nebude nikdo bez svého svobodného souhlasu
podrobován lékařským nebo vědeckým pokusům.
Čl. 8
1. Nikdo nesmí být držen v otroctví; všechny formy otroctví a obchodu s otroky
jsou zakázány.
2. Nikdo nesmí být držen v nevolnictví.
3. a) Na nikom se nesmí vyžadovat, aby vykonával nucenou nebo povinnou práci;
b) článek 3. a) nebrání vykonávání těžké práce v zemích, kde je možno uvalit
trest vězení s těžkou prací za trestný čin, byl-li vynesen příslušným soudem
takový rozsudek;
c) pro účely tohoto odstavce termín "nucená nebo povinná práce"
nezahrnuje:
(i) jakoukoli práci nebo službu, jež nejsou zmíněny v pododstavci b), které se
normálně vyžadují od osoby, která je ve vazbě v důsledku pravomocného platného
rozhodnutí soudu, nebo od osoby, která je podmíněně propuštěna z takové vazby;
(ii) jakoukoli službu vojenské povahy a v zemích, kde se uznává odmítnutí vojenské
služby na základě přesvědčení, jakoukoli národní službu, jež se podle zákona
vyžaduje od osob, které odmítají vojenskou službu z důvodů svého přesvědčení;
(iii) jakoukoli službu vynucenou v mimořádných případech nebo při pohromě
ohrožující život nebo blahobyt společenství;
(iv) jakoukoli práci nebo službu, jež tvoří součást běžných občanských
povinností.
Čl. 9
1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být svévolně
zatčen nebo zadržen. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, kdy se tak
stane na základě zákona a ve shodě s řízením, jež je stanoveno zákonem.
2. Každý, kdo je zatčen, musí být v době zatčení seznámen s důvody svého
zatčení a musí být neprodleně informován o obviněních proti němu vznesených.
3. Každý, kdo je zatčen nebo zadržen na základě obvinění z trestného činu, musí
být neprodleně předveden před soudce nebo jiného úředníka, který je zákonem
zmocněn vykonávat soudcovskou pravomoc, a má právo na trestní řízení v
přiměřené době nebo na propuštění. Není obecným pravidlem, aby osoby čekající
na trestní řízení byly drženy ve vazbě; propuštění může však být podmíněno
zárukami, že se dostaví k trestnímu řízení v jakémkoli jiném stadiu soudního
řízení a k vynesení rozsudku.
4. Každý, kdo je zatčen nebo se nalézá ve vazbě, má právo na řízení před
soudem tak, aby soud mohl rozhodnout bez prodlení o právoplatnosti jeho zadržení a
nařídit jeho propuštění, jestliže vazba není zákonná.
5. Každý, kdo se stal obětí nezákonného zatčení nebo vazby, má vymahatelné
právo na náhradu.
Čl. 10
1. Se všemi osobami zbavenými osobní svobody se jedná lidsky a s úctou k
přirozené důstojnosti lidské bytosti.
2. a) Obviněné osoby jsou s výjimkou mimořádných okolností odděleny od osob
odsouzených a zachází se s nimi úměrně ke skutečnosti, že o jejich vině dosud
nebylo rozhodnuto;
b) obviněné mladistvé osoby jsou odděleny od dospělých a jsou co možná nejrychleji
postaveny před soud.
3. Vězeňský řád zajistí takové zacházení s vězni, jehož hlavním cílem je
jejich převýchova a náprava. Mladiství zločinci budou odděleni od dospělých a
dostane se jim zacházení přiměřeného jejich věku a právnímu postavení.
Čl. 11
Nikdo nebude uvězněn pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Čl. 12
1. Každý, kdo se právoplatně nachází na území určitého státu, má na tomto
území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu.
2. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.
3. Výše zmíněná práva nepodléhají žádným omezením kromě těch, která
stanoví zákon a která jsou nutná pro ochranu národní bezpečnosti, veřejného
pořádku, veřejného zdraví nebo morálky nebo práv a svobod druhých a která jsou v
souladu s ostatními právy uznanými v tomto Paktu.
4. Nikdo nesmí být svévolně zbaven práva vstoupit do své vlastní země.
Čl. 13
Cizinec nacházející se právoplatně na území státu, který je smluvní stranou
Paktu, může být z něho vyhoštěn pouze na základě rozhodnutí, k němuž se
dospělo v souladu se zákonem, a má možnost, kromě případů, kdy naléhavé důvody
národní bezpečnosti vyžadují jiný postup, předložit námitky proti svému
vyhoštění a dát svůj případ přezkoumat příslušným orgánem nebo osobou nebo
osobami příslušným orgánem zvláště označenými a být před nimi za tímto
účelem zastoupen.
Čl. 14
1. Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby
byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který
rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění
vzneseném proti němu. Tisk a veřejnost mohou být vyloučeny z celého řízení nebo z
jeho části z důvodů morálky, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v
demokratické společnosti nebo tehdy, když si toho vyžaduje soukromý zájem stran,
nebo mohou být vyloučeny v rozsahu, který je podle přísného mínění soudu nutný
při zvláštních okolnostech, kdy by zveřejnění prejudikovalo zájmy spravedlnosti;
avšak každý rozsudek vynesený v trestní nebo občanskoprávní věci bude zveřejněn
s výjimkou případů, kdy zájem mladistvých osob vyžaduje jiný postup nebo kdy se
řízení týká manželských sporů nebo opatrovnictví dětí.
2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud není
zákonným postupem prokázána jeho vina.
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít tyto minimální záruky:
a) má být neprodleně a podrobně informován v jazyce, jemuž rozumí, o povaze a
důvodu obvinění proti němu;
b) má mít dostatek času a možností pro přípravu své obhajoby a aby se mohl spojit
s obhájcem podle své vlastní volby;
c) má být souzen bez zbytečného odkladu;
d) má být souzen za své přítomnosti a obhajovat se osobně nebo prostřednictvím
obhájce, kterého si sám zvolí; má být poučen o svých právech a má mu být
poskytnuta právní pomoc v každém případě, kdy toho zájmy spravedlnosti vyžadují,
a aniž by v takovém případě sám platil náklady, jestliže nemá dostatečné
prostředky k úhradě;
e) má mu být dána možnost, aby provedl výslech nebo dal provést výslech svědků
proti sobě a aby měl možnost účasti a výslechu svědků svědčících v jeho
prospěch za stejných podmínek jako u svědků svědčících proti němu;
f) má se mu dostat pomoci tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku nebo nemluví jazykem,
jehož se užívá u soudu;
g) nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu.
4. V trestním řízení proti mladistvým se vezme v úvahu jejich věk a skutečnost,
že je žádoucí usilovat o jejich nápravu.
5. Každý, komu bylo dokázáno, že se dopustil trestného činu, má právo, aby
důkazy a rozsudek byly přezkoumány vyšším soudem.
6. Jestliže bylo někomu dokázáno spáchání trestného činu a jestliže byl později
tento důkaz vyvrácen nebo byl zproštěn obžaloby na základě toho, že nějaká nová
skutečnost přesvědčivě ukazuje, že výrokem soudu byl porušen zákon, poskytne se
tomu, kdo byl potrestán na základě takového důkazu, náhrada podle zákona, pokud se
nedokáže, že včasné uvedení ve známost dříve neznámé skutečnosti nejde zcela
nebo částečně na vrub této osoby.
7. Trestní stíhání nelze zahájit proti tomu, proti němuž dřívější stíhání
pro týž čin skončilo pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byl obžalovaný uznán
vinným nebo jímž byl obžaloby zproštěn.
Čl. 15
1. Nikdo nesmí být potrestán za čin, který nebyl trestný podle zákona v době,
kdy byl spáchán. Pachateli nelze uložit vyšší trest než dovoluje uložit zákon
účinný v době, kdy byl trestný čin spáchán. Nový zákon má zpětnou působnost
pouze tehdy, jestliže je pro pachatele příznivější.
2. Nic v tomto článku neprejudikuje potrestání za jakýkoli čin, který v době, kdy
byl spáchán, byl trestný podle obecných právních zásad uznávaných společenstvím
národů.
Čl. 16
Každý má právo na to, aby byla všude uznávána jeho právní osobnost.
Čl. 17
1. Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do
rodiny, domova nebo korespondence ani útokům na svou čest a pověst.
2. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.
Čl. 18
1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo
zahrnuje v sobě svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle vlastní
volby a svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými,
ať veřejně nebo soukromě, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou,
zachováváním obřadů a vyučováním.
2. Nikdo nesmí být podroben donucování, které by narušovalo jeho svobodu vyznávat
nebo přijmout náboženství nebo víru podle své vlastní volby.
3. Svoboda projevovat náboženství nebo víru může být podrobena pouze takovým
omezením, jaká předpisuje zákon a která jsou nutná k ochraně veřejné
bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod jiných.
4. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu rodičů, a tam, kde je
to vhodné, poručníků, zajistit náboženskou a morální výchovu svých dětí podle
vlastního přesvědčení rodičů nebo poručníků.
Čl. 19
1. Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky.
2. Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat,
přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať
ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými
prostředky podle vlastní volby.
3. Užívání práv uvedených v odstavci 2 tohoto článku s sebou nese zvláštní
povinnosti a odpovědnost. Může proto podléhat určitým omezením, avšak tato
omezení budou pouze taková, jaká stanoví zákon a jež jsou nutná:
a) k respektování práv nebo pověsti jiných;
b) k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo veřejného zdraví
nebo morálky.
Čl. 20
1. Jakákoli válečná propaganda je zakázána zákonem.
2. Jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje
podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána
zákonem.
Čl. 21
Uznává se právo na pokojné shromažďování. Výkon tohoto práva nesmí být
žádným způsobem omezován s výjimkami, jež stanoví zákon a jež jsou nutné v
demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti nebo veřejné bezpečnosti,
veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a
svobod jiných.
Čl. 22
1. Každý má právo na svobodu sdružovat se s jinými, i právo zakládat na ochranu
svých zájmů odborové organizace a přistupovat k nim.
2. Výkon tohoto práva nesmí být žádným způsobem omezován; výjimkou jsou
omezení, jež jsou stanovena zákonem a jež jsou nutná v demokratické společnosti v
zájmu národní nebo veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, ochrany veřejného
zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Nic v tomto článku nebrání
omezit zákonem výkon tohoto práva příslušníkům ozbrojených sil a policie.
3. Nic v tomto článku neopravňuje smluvní strany Úmluvy Mezinárodní Organizace
práce z roku 1948 o svobodě sdružování a ochraně práva organizovat se, aby přijaly
zákonodárná opatření, jež by prejudikovala záruky stanovené v tomto Paktu nebo
aplikovala právo takovým způsobem, jenž by tyto záruky prejudikoval.
Čl. 23
1. Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má právo na ochranu
společnosti a státu.
2. Uznává se právo mužů a žen uzavřít v přiměřeném věku sňatek a založit
rodinu.
3. Manželství nebude uzavřeno bez svobodného a plného souhlasu snoubenců.
4. Státy, smluvní strany Paktu, podniknou vhodné kroky k tomu, aby zajistily stejná
práva a povinnosti snoubenců při sňatku, v manželství a při rozvodu. Při rozvodu
se rozhodne o nutné ochraně dětí.
Čl. 24
1. Každé dítě má bez jakékoli diskriminace podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka,
náboženství, národnostního nebo sociálního původu, majetku nebo rodu právo na
takovou ochranu, která mu přísluší s ohledem na jeho postavení nezletilce, ze strany
jeho rodiny, společnosti a státu.
2. Každé dítě je registrováno okamžitě po narození a dostane jméno.
3. Každé dítě má právo na státní příslušnost.
Čl. 25
Každý občan má právo a možnost, bez jakýchkoli rozdílů uvedených v článku 2
a bez neodůvodněných omezení:
a) podílet se na vedení veřejných záležitostí přímo nebo prostřednictvím
svobodně volených zástupců;
b) volit a být volen v pravidelných volbách, jež se budou konat na základě
všeobecného a rovného hlasovacího práva, tajným hlasováním zabezpečujícím
svobodu hlasování;
c) vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země.
Čl. 26
Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez
jakékoli diskriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám
stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy,
barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení,
národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu.
Čl. 27
Ve státech, kde existují etnické, náboženské nebo jazykové menšiny, nebude
jejím příslušníkům upíráno právo, aby spolu s ostatními příslušníky menšiny
užívali své vlastní kultury, vyznávali a projevovali své vlastní náboženství
nebo používali svého vlastního jazyka.
Část IV
Čl. 28
1. Zřizuje se Výbor pro lidská práva (dále v tomto Paktu nazývaný Výbor).
Skládá se z osmnácti členů a vykonává funkce stanovené níže.
2. Výbor se skládá ze státních příslušníků smluvních stran Paktu, jež budou
osobami vysokého morálního charakteru a uznávaných schopností v oblasti lidských
práv, přičemž se bude přihlížet ke skutečnosti, že bude užitečná účast
některých osob majících právní zkušenosti.
3. Členové Výboru se volí a působí jako soukromé osoby.
Čl. 29
1. Členové Výboru jsou voleni tajným hlasováním ze seznamu osob majících
vlastnosti předepsané v článku 28 a navržených k tomuto účelu státy, smluvními
stranami Paktu.
2. Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, může navrhnout nejvýše dvě osoby.
Tyto osoby budou státními příslušníky státu, který je navrhl.
3. Každá osoba může být navržena znovu do funkce člena Výboru.
Čl. 30
1. První volby se konají nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy tento Pakt
nabude účinnosti.
2. Nejméně čtyři měsíce přede dnem konání každých voleb do Výboru, s výjimkou
voleb, kde se má obsadit uvolněné místo v souladu s článkem 34, generální
tajemník Organizace spojených národů vyzve písemně státy, které jsou smluvními
stranami Paktu, aby předložily do tří měsíců své návrhy na členství Výboru.
3. Generální tajemník Organizace spojených národů připraví seznam všech takto
navržených osob v abecedním pořádku s udáním států, které tyto osoby navrhly, a
předloží jej státům, nejpozději jeden měsíc přede dnem konání voleb.
4. Volby členů Výboru se konají na zasedání zástupců států, které jsou
smluvními stranami Paktu, svolaném generálním tajemníkem Organizace spojených
národů v sídle Organizace spojených národů. Na tomto zasedání, na kterém dvě
třetiny států tvoří quorum, jsou do Výboru zvoleny ty z nominovaných osob, které
obdrží největší počet hlasů a absolutní většinu hlasů přítomných a
hlasujících zástupců států.
Čl. 31
1. Ve Výboru nesmí být zastoupen více než jeden státní příslušník jednoho
státu.
2. Při volbě Výboru se přihlédne ke spravedlivému geografickému zastoupení a k
zastoupení různých forem civilizace a hlavních právních systémů.
Čl. 32
1. Členové Výboru jsou voleni na období čtyř let. Vystupujícího člena lze
ihned volit znovu, je-li navržen. Úřední období devíti ze členů zvolených v
prvních volbách však uplyne koncem druhého roku; neprodleně po prvních volbách
předseda vylosuje na zasedání zmíněném v článku 30, odstavci 4 jména těchto
devíti členů.
2. Volby se po vypršení funkce budou konat podle předchozích článků této části
Paktu.
Čl. 33
1. Jestliže podle jednomyslného mínění ostatních členů přestal člen Výboru
vykonávat své funkce z jakéhokoli jiného důvodu než z důvodu přechodné povahy,
předseda Výboru vyrozumí generálního tajemníka Organizace spojených národů,
který prohlásí místo tohoto člena za uprázdněné.
2. V případě úmrtí nebo rezignace člena Výboru vyrozumí předseda neprodleně
generálního tajemníka Organizace spojených národů, jenž prohlásí místo za
uprázdněné dnem smrti nebo dnem, kdy rezignace nabyla platnosti.
Čl. 34
1. Jestliže uprázdněné místo je vyhlášeno podle článku 33 a jestliže
funkční období člena, který má být nahrazen, neuplyne do šesti měsíců od tohoto
vyhlášení, generální tajemník Organizace spojených národů vyrozumí každý
stát, účastníka tohoto Paktu, jenž během dvou měsíců může předložit návrh
podle článku 29 na obsazení uprázdněného místa.
2. Generální tajemník Organizace spojených národů připraví seznam navržených
osob v abecedním pořádku a předloží jej státům, které jsou smluvními stranami
Paktu. Volby na obsazení uprázdněného místa se budou konat podle příslušných
ustanovení této části Paktu.
3. Člen Výboru zvolený na uprázdněné místo, jež bylo vyhlášeno podle článku
33, bude vykonávat funkci po zbytek období, jaké připadalo na člena, který
uprázdnil místo ve Výboru podle ustanovení zmíněného článku.
Čl. 35
Členové Výboru obdrží se souhlasem Valného shromáždění Organizace spojených
národů odměnu z prostředků Organizace spojených národů za podmínek, o nichž
rozhodne Valné shromáždění, majíc na zřeteli důležitost a odpovědnost Výboru.
Čl. 36
Generální tajemník Organizace spojených národů poskytne potřebný aparát a
zařízení k účinnému vykonávání funkcí Výboru podle Paktu.
Čl. 37
1. Generální tajemník Organizace spojených národů svolá první schůzi Výboru v
sídle Organizace spojených národů.
2. Po této první schůzi se Výbor bude scházet tak, jak bude stanoveno v jeho
jednacím řádu.
3. Výbor se bude normálně scházet v sídle Organizace spojených národů nebo v
Úřadovně Organizace spojených národů v Ženevě.
Čl. 38
Každý člen Výboru před tím, než se ujme svých povinností, učiní slavnostní
prohlášení na veřejné schůzi Výboru o tom, že bude vykonávat svou funkci
nestranně a svědomitě.
Čl. 39
1. Výbor zvolí své funkcionáře na období dvou let. Tito mohou být zvoleni znovu.
2. Výbor vypracuje vlastní jednací řád, který mimo jiné určí, že:
a) dvanáct členů Výboru tvoří quorum;
b) rozhodnutí Výboru budou přijímána většinou hlasů přítomných členů.
Čl. 40
1. Státy, které jsou smluvními stranami Paktu, se zavazují, že budou podávat
zprávy o opatřeních, přijatých k uvedení práv uznaných v tomto Paktu v život, a o
pokroku, jehož bylo při užívání těchto práv dosaženo:
a) do jednoho roku ode dne, kdy se staly účastníky Paktu;
b) poté kdykoli, kdy si to Výbor vyžádá.
2. Všechny zprávy jsou předkládány generálnímu tajemníku Organizace Spojených
národů, který je předloží Výboru k posouzení. Ve zprávách se poukáže na
případné skutečnosti a obtíže, jež se týkají provádění tohoto Paktu.
3. Generální tajemník Organizace spojených národů může na základě konzultací s
Výborem předat příslušným odborným organizacím OSN otisky těch částí zpráv,
které se týkají jejich působnosti.
4. Výbor prostuduje zprávy, které mu byly předloženy. Státům, které jsou
smluvními stranami Paktu, předkládá své zprávy a obecné připomínky, jež
považuje za vhodné. Výbor může tyto připomínky spolu s kopiemi zpráv, které
obdrží od států, které jsou smluvními stranami Paktu, rovněž předložit
Hospodářské a sociální radě.
5. Státy, smluvní strany Paktu, mohou Výboru předkládat jakékoli poznámky k
připomínkám, jež lze učinit v souladu s odstavcem 4 tohoto článku.
Čl. 41
1. Stát, který je smluvní stranou Paktu, může na základě tohoto článku kdykoli
prohlásit, že uznává příslušnost Výboru přijmout a posoudit oznámení jednoho
státu o tom, že jiný stát neplní své závazky podle tohoto Paktu. Výbor může na
základě tohoto článku přijmout a posoudit oznámení jen tehdy, jestliže je
předkládá stát, který prohlásil, že uznává příslušnost Výboru. Výbor
nepřijme žádné oznámení, jestliže se týká státu, který takové prohlášení
neučinil. S oznámeními učiněnými podle tohoto článku se nakládá takto:
a) Stát, který oznámení obdržel, poskytne do tří měsíců státu, který je
předložil, písemné vysvětlení nebo prohlášení, které má obsahovat,
přichází-li to v úvahu podle povahy věci, informaci o tom, jaká opatření k
nápravě se provádějí nebo již byla provedena.
b) Oba státy mají právo postoupit věc Výboru, jestliže není urovnána k jejich
spokojenosti do šesti měsíců poté, kdy stát obdržel původní oznámení. Stát,
který tak činí, o tom informuje vedle Výboru i druhý stát.
c) Výbor se bude zabývat záležitostí, která mu byla postoupena, jen tehdy, když
zjistí, že byly použity a vyčerpány všechny dostupné prostředky nápravy v souladu
s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva. Tento postup nebude dodržen v
případě, že provedení nápravy je bezdůvodně oddalováno.
d) Výbor zkoumá oznámení učiněná podle tohoto článku na neveřejných schůzích.
e) Aby se dosáhlo přátelského urovnání na základě respektování lidských práv a
základních svobod tak, jak jsou uznány v Paktu, Výbor - s výhradou ustanovení
pododstavce c) - poskytne dobré služby státům, které jsou smluvními stranami Paktu.
f) Výbor může vyzvat účastnické státy zmíněné v pododstavci b), aby poskytly
jakékoli důležité informace v každé věci, která je mu postoupena.
g) Účastnické státy zmíněné v pododstavci b) mají právo být zastoupeny při
projednávání věci Výborem a ústně nebo písemně se vyjadřovat.
h) Výbor předloží zprávu do dvanácti měsíců ode dne, kdy obdržel vyrozumění
podle pododstavce b):
(i) Jestliže se dosáhne urovnání podle pododstavce e), omezí Výbor svou zprávu na
stručné uvedení skutečností a dosaženého řešení.
(ii) Jestliže se nedosáhne urovnání podle pododstavce e), omezí Výbor svou zprávu
na stručné uvedení skutečností; písemné vyjádření a protokol obsahující
ústní vyjádření učiněná státy, účastníky tohoto Paktu, budou přiloženy ke
zprávě. Zpráva se zašle státům, kterých se týká.
2. Ustanovení tohoto článku vstoupí v platnost, jakmile státy, smluvní strany Paktu,
učiní prohlášení podle odstavce 1 tohoto článku. Tato prohlášení uloží u
generálního tajemníka Organizace spojených národů, který předá jejich kopie
ostatním státům, účastníkům tohoto Paktu. Prohlášení může být kdykoli
odvoláno, a to oznámením generálnímu tajemníkovi. Odvolání neprejudikuje
projednávání jakékoli věci, která je předmětem oznámení již předloženého
podle tohoto článku. Poté, co generální tajemník obdržel sdělení, kterým se
prohlášení odvolává, nelze přijmout žádné další oznámení kteréhokoli státu,
který je smluvní stranou Paktu, pokud stát, který prohlášení odvolal, neučiní
nové prohlášení.
Čl. 42
1. a) Jestliže věc postoupená Výboru na základě článku 41 není vyřešena ke
spokojenosti států, smluvních stran Paktu, kterých se týká, může Výbor jmenovat s
předběžným souhlasem dotčených států ad hoc Smírčí komisi (dále nazývanou
Komisí). Aby se dosáhlo přátelského urovnání na základě respektování Paktu,
nabídnou se dobré služby Komise státům, smluvním stranám Paktu, kterých se věc
týká.
b) Komise se skládá z pěti osob přijatelných pro státy, účastníky tohoto Paktu,
kterých se záležitost týká. Jestliže tyto státy nedosáhnou do tří měsíců
dohody o složení Komise, jsou členové Komise, o nichž nebylo dosaženo dohody,
zvoleni dvoutřetinovou většinou Výboru z jeho členů tajným hlasováním.
2. Členové Komise jednají ve svých funkcích jako soukromé osoby. Členem Komise
nemůže být státní příslušník státu, který je záležitostí dotčen, nebo
státu, který neučinil prohlášení podle článku 41.
3. Komise zvolí svého předsedu a schválí svůj jednací řád.
4. Komise zasedá v sídle Organizace spojených národů nebo v Úřadovně Organizace
spojených národů v Ženevě. Může však zasedat na jiném vhodném místě, které
určí po poradě s generálním tajemníkem Organizace spojených národů a státy,
kterých se záležitost týká.
5. Sekretariát zřízený na základě článku 36 bude rovněž pracovat pro komise
jmenované podle tohoto článku.
6. Informace, které Výbor shromáždí, poskytne Komisi. Komise může vyzvat státy,
kterých se záležitost týká, aby poskytly jakékoli jiné důležité informace.
7. Jakmile Komise záležitost plně prozkoumá, avšak v každém případě nejpozději
do dvanácti měsíců poté, kdy se věci ujala, předloží předsedovi Výboru zprávu
pro státy, kterých se týká:
a) Jestliže Komise nemůže dokončit posouzení věci do dvanácti měsíců, omezí
svou zprávu na stručné prohlášení o jeho stavu.
b) Jestliže se dosáhne přátelského urovnání na základě respektování lidských
práv, jak je uznává tento Pakt, Komise svou zprávu omezí na stručné vylíčení
skutečností a dosaženého řešení.
c) Jestliže Komise nedosáhne řešení podle pododstavce b), zahrne její zpráva
výsledky šetření všech otázek týkajících se sporů a její názory na možnosti
přátelského urovnání. Tato zpráva rovněž obsahuje písemné vyjádření států,
kterých se záležitost týká.
d) Jestliže je zpráva Komise předložena podle pododstavce c), vyrozumí státy,
kterých se záležitost týká, do tří měsíců po obdržení zprávy předsedu
Výboru o tom, zda schvalují obsah zprávy Komise či nikoli.
8. Ustanovení tohoto článku neprejudikují povinnosti Výboru podle článku 41.
9. Státy, kterých se záležitost týká, se budou podílet na výdajích členů Komise
rovným dílem, a to podle předběžného odhadu generálního tajemníka Organizace
spojených národů.
10. Generální tajemník Organizace spojených národů se zmocňuje, aby - bude-li to
nutné - hradil výlohy členům Komise, dokud tyto výlohy nebudou uhrazeny podle
odstavce 9 tohoto článku státy, kterých se týká.
Čl. 43
Členové Výboru a ad hoc smírčích komisí, jež budou případně ustaveny podle
článku 42, požívají výsady a imunity expertů Organizace spojených národů, jak
jsou zakotveny v Úmluvě o výsadách a imunitách Organizace spojených národů.
Čl. 44
Prováděcí ustanovení Paktu ponechávají nedotčena ustanovení o řízení oblasti
lidských práv obsažená v základních dokumentech a úmluvách Organizace spojených
národů a jejich odborných organizací a nebrání státům, smluvním stranám Paktu,
používat jiné prostředky pro urovnání sporu v souladu s obecnými nebo zvláštními
mezinárodními smlouvami, které jsou mezi nimi v platnosti.
Čl. 45
Výbor předloží výroční zprávu o své činnosti Valnému shromáždění
Organizace spojených národů prostřednictvím Hospodářské a sociální rady.
Část V
Čl. 46
Nic v tomto Paktu nemůže být vykládáno tak, jakoby oslabovalo ustanovení Charty
Organizace spojených národů a stanovy jejích odborných organizací, které vymezují
odpovědnost různých orgánů Organizace spojených národů a jejích odborných
organizací v oblasti, kterou se zabývá tento Pakt.
Čl. 47
Nic v tomto Paktu nemůže být vykládáno tak, jako by oslabovalo přirozené právo
všech národů užívat plně a svobodně jejich přírodního bohatství a zdrojů.
Část VI
Čl. 48
1. Tento Pakt je otevřen podpisu kteréhokoli členského státu Organizace spojených
národů nebo člena kterékoli její odborné organizace, kteréhokoli státu,
účastníka Statutu Mezinárodního soudního dvora, a kteréhokoli jiného státu,
který byl Valným shromážděním Organizace spojených národů vyzván, aby se stal
účastníkem tohoto Paktu.
2. Tento Pakt bude ratifikován. Ratifikační listiny budou uloženy u generálního
tajemníka Organizace spojených národů.
3. Tento Pakt je otevřen přístupu kteréhokoli státu uvedeného v odstavci 1 tohoto
článku.
4. Přístup se provede uložením listiny o přístupu u generálního tajemníka
Organizace spojených národů.
5. Generální tajemník Organizace spojených národů vyrozumí všechny státy, které
tento Pakt podepsaly nebo k němu přistoupily, o uložení každé listiny o ratifikaci
nebo přístupu.
Čl. 49
1. Tento Pakt nabude účinnosti tři měsíce ode dne uložení třicáté páté
ratifikační listiny nebo listiny o přístupu u generálního tajemníka Organizace
spojených národů.
2. Pro každý stát ratifikující Pakt nebo přistupující k němu po uložení
třicáté páté listiny o ratifikaci nebo o přístupu k Paktu nabude účinnosti tři
měsíce poté, kdy tento stát uloží listinu o ratifikaci nebo o přístupu.
Čl. 50
Ustanovení tohoto Paktu se vztahují na všechny části federálních států bez
jakýchkoli omezení nebo výjimek.
Čl. 51
1. Kterýkoli stát, který je smluvní stranou Paktu, může navrhnout jeho změnu a
předložit ji generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů. Generální
tajemník poté seznámí s pozměňovacím návrhem státy, smluvní strany Paktu, se
žádostí, aby mu sdělily, zda jsou pro svolání konference států, účastníků
tohoto Paktu, která by návrh posoudila a rozhodla o něm. Generální tajemník svolá
tuto konferenci pod záštitou Organizace spojených národů, vysloví-li se alespoň
třetina států pro její uspořádání. Každý pozměňovací návrh přijatý
většinou států přítomných a hlasujících na konferenci bude předložen Valnému
shromáždění Organizace spojených národů ke schválení.
2. Pozměnění tohoto Paktu nabudou účinnosti, budou-li schváleny Valným
shromážděním Organizace spojených národů a přijaty dvoutřetinovou většinou
států, které jsou smluvními stranami Paktu, podle jejich ústavních předpisů.
3. Nabudou-li pozměnění účinnosti, stanou se závaznými pro ty státy, účastníky
tohoto Paktu, které je přijaly. Ostatní státy jsou dále vázány jen ustanovením
tohoto Paktu a kterýmkoli dřívějším pozměněním, jež přijaly.
Čl. 52
Bez ohledu na sdělení učiněná podle článku 48, odstavec 5, generální tajemník
Organizace spojených národů vyrozumí všechny státy uvedené v odstavci 1 téhož
článku:
a) o podpisech a ratifikačních listinách a listinách o přístupu podle článku 48;
b) o dni, kdy tento Pakt nabude účinnosti podle článku 49 a o dni, kdy nabude
účinnosti jakýkoli dodatek podle článku 51.
Čl. 53
1. Tento Pakt, jehož znění čínské, anglické, francouzské, ruské a španělské
jsou stejně autentická, bude uložen v archivu Organizace spojených národů.
2. Generální tajemník zašle ověřený otisk tohoto Paktu všem státům uvedeným v
článku 48.
Mezinárodní pakt o
hospodářských, sociálních a kulturních právech
Státy, smluvní strany tohoto Paktu,
majíce na zřeteli, že podle zásad vyhlášených v Chartě OSN, uznání přirozené
důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny je základem
svobody, spravedlnosti a míru ve světě,
uznávajíce, že tato práva se odvozují od přirozené důstojnosti lidské osobnosti,
uznávajíce, že podle Všeobecné deklarace lidských práv, ideálu svobodné lidské
bytosti, osvobozené od strachu a nouze je možno dosáhnout jen tehdy, jestliže budou
vytvořeny takové podmínky, v nichž bude moci každý požívat svých
hospodářských, sociálních a kulturních práv, jakož i svých práv občanských a
politických,
majíce na zřeteli závazek států vyplývající z Charty Organizace spojených
národů podporovat všeobecnou úctu k lidským právům a svobodám a k jejich
zachovávání,
uvědomujíce si, že jednotlivec, mající povinnosti k druhým a ke společenství, ke
kterému přísluší, je povinen usilovat o rozvíjení a dodržování práv uznaných v
tomto Paktu,
ujednávají tímto, jak dále stanoveno:
Část I.
Čl. 1.
1. Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně
určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský,
sociální a kulturní vývoj.
2. Všechny národy mohou pro své vlastní cíle svobodně disponovat svým přírodním
bohatstvím a zdroji bez újmy na jakýchkoli závazcích, vyplývajících z
mezinárodní hospodářské spolupráce, založené na vzájemné výhodnosti a
mezinárodním právu. V žádném případě nesmí být národ zbaven svých vlastních
prostředků k životní existenci.
3. Státy, smluvní strany Paktu, včetně těch států, které jsou odpovědny za
správu nesamosprávných a poručenských území, budou podporovat uskutečnění práva
na sebeurčení a budou toto právo respektovat v souladu s ustanoveními Charty
Organizace spojených národů.
Část II.
Čl. 2.
1. Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje podniknout při
maximálním využití svých zdrojů samostatně, i prostřednictvím mezinárodní
součinnosti a spolupráce kroky hospodářské a technické k postupnému dosažení
plného uskutečnění práv uznaných v tomto Paktu, a to všemi vhodnými prostředky,
včetně přijetí zákonodárných opatření.
2. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují, že zaručí, že práva formulovaná v
tomto Paktu budou se uskutečňovat bez jakéhokoli rozlišování podle rasy, barvy,
pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního a
sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.
3. Rozvojové země mohou s patřičným zřetelem na lidská práva a jejich národní
hospodářství určit, v jakém rozsahu by zaručily hospodářská práva uznaná v
tomto Paktu cizím státním příslušníkům.
Čl. 3.
Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují, že zajistí rovná práva mužů a žen
při požívání všech hospodářských, sociálních a kulturních práv uvedených v
tomto Paktu.
Čl. 4.
Státy, smluvní strany Paktu, uznávají, že při požívání těch práv, která
byla poskytnuta státem v souladu s tímto Paktem, stát může podrobit tato práva pouze
takovým omezením, která stanoví zákon, a pouze potud, pokud to může být
slučitelné s povahou těchto práv a výhradně za účelem podpory obecného blaha v
demokratické společnosti.
Čl. 5.
1. Nic v tomto Paktu nemůže být vykládáno tím způsobem, jako by dávalo
kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost
nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo
některé ze svobod uznaných tímto Paktem nebo k jejich omezení ve větším rozsahu,
než tento Pakt stanoví.
2. Žádné omezení nebo odchylka od kteréhokoli ze základních lidských práv
uznávaných nebo existujících v kterékoli zemi na základě zákona, úmluv,
předpisů nebo zvyklostí nebude připuštěno pod záminkou, že Pakt taková práva
neuznává nebo že je uznává v menším rozsahu.
Část III.
Čl. 6.
1. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo na práci, které zahrnuje právo
každého na příležitost vydělávat si na živobytí svojí prací, kterou si
svobodně vybere nebo přijme, a učiní příslušné kroky k ochraně tohoto práva.
2. Opatření, jež mají být učiněna státy, smluvními stranami Paktu, k dosažení
plného uskutečnění tohoto práva, budou zahrnovat programy technického a odborného
zaškolení a výcviku, plány a prostředky k dosažení stálého hospodářského,
sociálního a kulturního rozvoje a plné a produktivní zaměstnanosti za podmínek,
zajišťujících jednotlivci základní politické a hospodářské svobody.
Čl. 7.
Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého člověka na spravedlivé a
uspokojivé pracovní podmínky, které zajišťují zejména:
a) odměnu, která poskytuje jako minimum všem pracovníkům:
(i) spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli
rozlišování, přičemž zvláště ženám jsou zaručeny pracovní podmínky ne
horší než jaké mají muži, se stejnou odměnou za stejnou práci;
(ii) slušný život pro ně a jejich rodiny, v souladu s ustanoveními tohoto Paktu;
b) bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky;
c) stejnou příležitost pro všechny dosáhnout v zaměstnání povýšení na
odpovídající vyšší stupeň, přičemž nebudou uplatňována jiná kritéria, než
délka zaměstnání a schopnosti;
d) odpočinek, zotavení a rozumné vymezení pracovních hodin a pravidelná placená
dovolená, jakož i odměna ve dnech veřejných svátků.
Čl. 8.
1. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují zajistit:
a) právo každého na zakládání odborových organizací a právo přistupovat do
odborových organizací podle vlastního výběru, podléhající pouze stanovám
příslušné odborové organizace, k uplatňování a ochraně svých hospodářských a
sociálních zájmů. Výkon tohoto práva nesmí být omezen žádnými omezeními kromě
těch, která jsou stanovena zákonem a která jsou nezbytná v demokratické
společnosti, v zájmu národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, nebo k ochraně
práv a svobod druhých;
b) právo odborových organizací na zakládání národních federací nebo konfederací
a jejich právo vytvářet mezinárodní odborové organizace nebo se k nim připojit;
c) právo odborových organizací na svobodnou činnost, nepodléhající žádným
omezením kromě těch, která jsou stanovena zákonem a která jsou nezbytná v
demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo
k ochraně práv a svobod druhých;
d) právo na stávku za předpokladu, že je vykonáváno v souladu se zákony
příslušné země.
2. Tento článek nebrání uložit zákonná omezení výkonu těchto práv pro
příslušníky ozbrojených sil nebo policie nebo správních orgánů státu.
3. Nic v tomto článku neopravňuje smluvní strany Úmluvy Mezinárodní organizace
práce z roku 1948 o svobodě sdružování a ochraně práva organizovat se, aby přijaly
zákonodárná opatření, jež prejudikovala záruky stanovené v této Úmluvě, nebo
aplikovaly právo takovým způsobem, jenž by tyto záruky prejudikoval.
Čl. 9.
Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na sociální zabezpečení,
zahrnujíc v to právo na sociální pojištění.
Čl. 10.
Státy, smluvní strany Paktu, uznávají, že:
1. Nejširší možná ochrana a pomoc by měla být poskytnuta rodině, která je
přirozenou a základní jednotkou společnosti, zvláště k jejímu založení a po
dobu, kdy odpovídá za péči a výchovu nezletilých dětí. Sňatek musí být uzavřen
na základě svobodného souhlasu snoubenců.
2. Zvláštní ochrana by měla být poskytována matkám v průběhu přiměřeného
období před a po narození dítěte. Během tohoto období by pracujícím matkám měla
být poskytnuta placená dovolená nebo dovolená s odpovídajícími požitky ze
sociálního zabezpečení.
3. Zvláštní opatření by měla být činěna pro ochranu a pomoc všem dětem a
mládeži bez jakékoli diskriminace na základě rodinného původu nebo jiných
podmínek. Děti a mládež by měly být ochraňovány před hospodářským a
sociálním vykořisťováním. Jejich zaměstnávání prací, která by škodila jejich
morálce nebo zdraví nebo byla nebezpečná jejich životu, nebo by mohla brzdit jejich
normální vývoj, by měla být trestná podle zákona. Státy by měly také stanovit
věkovou hranici, pod kterou by dětská námezdní práce měla být zakázána a
trestána podle zákona.
Čl. 11.
1. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého jednotlivce na
přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou
výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek. Smluvní
státy podniknou odpovídající kroky, aby zajistily uskutečnění tohoto práva,
uznávajíce pro dosažení tohoto cíle zásadní důležitost mezinárodní spolupráce,
založené na svobodném souhlasu.
2. Státy, smluvní strany Paktu, uznávajíce základní právo každého na osvobození
od hladu, učiní jak jednotlivě, tak i na základě mezinárodní součinnosti taková
opatření, zahrnujíc v to zvláštní programy, jichž je zapotřebí:
a) ke zlepšení způsobů výroby, uchovávání a distribuce potravin plným využitím
technického a vědeckého poznání, šířením znalostí o zásadách výživy a
rozvíjením nebo reformováním zemědělských systémů takovým způsobem, aby se
dosáhlo nejúčinnějšího rozvoje a využití přírodních zdrojů;
b) k zajištění spravedlivé distribuce světových zásob potravin v poměru k
potřebě, s přihlédnutím k problémům jak zemí dovážejících potraviny, tak
zemí, které potraviny vyvážejí.
Čl. 12.
1. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na dosažení nejvýše
dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví.
2. Státy, smluvní strany Paktu, učiní opatření k dosažení plného uskutečnění
tohoto práva, která budou zahrnovat:
a) opatření ke snížení počtu potratů a kojenecké úmrtnosti a opatření ke
zdravému vývoji dítěte;
b) zlepšení všech stránek vnějších životních podmínek a průmyslové hygieny;
c) prevenci, léčení a kontrolu epidemických, místních nemocí, chorob z povolání a
jiných nemocí;
d) vytvoření podmínek, které by zajistily všem lékařskou pomoc a péči v
případě nemoci.
Čl. 13.
1. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na vzdělání.
Souhlasí, že vzdělání bude směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a smyslu
pro její důstojnost a posílení úcty k lidským právům a základním svobodám.
Souhlasí, že vzdělání má umožnit všem osobám účinnou účast ve svobodné
společnosti, napomáhat k vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi
všemi národy a všemi rasovými, etnickými a náboženskými skupinami, jakož i k
rozvoji činnosti Organizace spojených národů pro zachování míru.
2. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají, že se zřetelem na dosažení plného
uskutečnění tohoto práva:
a) základní vzdělání bude povinné a svobodně přístupné pro všechny;
b) středoškolské vzdělání ve svých různých formách, zahrnujíc v to technické a
odborné středoškolské vzdělání, bude všeobecně umožněno a zpřístupněno pro
všechny všemi vhodnými prostředky a zejména postupným zaváděním bezplatného
vzdělání;
c) vyšší vzdělání bude rovněž zpřístupněno pro všechny, a to podle schopností
všemi vhodnými prostředky a zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání;
d) elementární vzdělání osob, které nezískaly nebo nedokončily základní
vzdělání, bude pokud možno povzbuzováno nebo zintenzívněno;
e) bude na všech stupních aktivně usilováno o rozvoj školského systému, bude
zaveden přiměřený systém stipendií a soustavně budou zlepšovány materiální
podmínky vyučujících.
3. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu rodičů, případně
poručníků, zvolit pro jejich děti jiné školy než ty, které byly zřízeny
veřejnými orgány, které odpovídají takové minimální úrovni vzdělání, jaká je
stanovena nebo schválena státem, a zajišťovat náboženskou a morální výchovu
jejich dětí ve shodě s jejich vlastním přesvědčením.
4. Žádná z částí tohoto článku nemá být vykládána jako vměšování do
svobody jednotlivců a organizací zřizovat a řídit výchovné instituce, vždy však
za podmínek zachování zásad stanovených v odst. 1 tohoto článku a požadavků, že
vzdělání poskytované v takových institucích má odpovídat minimální úrovni
stanovené státem.
Čl. 14.
Každý stát, smluvní strana Paktu, který v době, kdy se stane smluvní stranou,
není s to zabezpečit na mateřském území nebo na jiném území pod jeho pravomocí,
povinné základní bezplatné vzdělání, se zavazuje vypracovat a přijmout během dvou
let podrobný plán opatření pro postupné zavádění zásady povinného a bezplatného
vzdělání pro všechny, a to v přiměřené době, která bude v plánu stanovena.
Čl. 15.
1. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého:
a) účastnit se kulturního života;
b) užívat plodů vědeckého pokroku a jeho využití;
c) požívat ochrany morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho
vědecké, literární nebo umělecké tvorby.
2. Opatření, která mají být učiněna státy, smluvními stranami Paktu, k dosažení
plného uskutečnění tohoto práva, budou zahrnovat i ta, jež jsou nutná pro
zachování, rozvoj a šíření vědy a kultury.
3. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu, nezbytnou pro
vědecký výzkum a tvůrčí činnost.
4. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají prospěch, plynoucí z povzbuzování a
rozvoje mezinárodních styků a spolupráce ve vědecké a kulturní oblasti.
Část IV.
Čl. 16.
1. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují, že budou podle ustanovení této
části Paktu předkládat zprávy o přijatých opatřeních a o pokroku dosaženém při
dodržování práv uznaných v tomto Paktu.
2. a) Všechny zprávy budou předkládány generálnímu tajemníkovi Organizace
spojených národů, který předá jejich kopie Hospodářské a sociální radě k
posouzení podle ustanovení tohoto Paktu.
b) Generální tajemník Organizace spojených národů předá rovněž kopie zpráv nebo
příslušné výňatky ze zpráv států, smluvních stran Paktu, které jsou také
členy odborných organizací, těmto organizacím, pokud se tyto zprávy nebo výňatky z
nich týkají jakékoli věci, pro kterou je ta nebo ona odborná organizace příslušná
podle svých ustavujících dokumentů.
Čl. 17.
1. Státy, smluvní strany Paktu, budou podávat své zprávy postupně podle programu,
který určí Hospodářská a sociální rada během jednoho roku od nabytí platnosti
tohoto Paktu po konzultaci se smluvními státy a s příslušnými odbornými
organizacemi.
2. Zprávy mohou uvádět činitele a obtíže, ovlivňující stupeň plnění závazků
přijatých podle tohoto Paktu.
3. V těch případech, kdy příslušné informace byly již předloženy Organizaci
spojených národů nebo kterékoli odborné organizaci státem, smluvní stranou Paktu,
nebude nutné tuto informaci opakovat, ale postačí přesný odkaz na tyto informace.
Čl. 18.
Ve shodě se svou odpovědností podle Charty Organizace spojených národů v oblasti
základních lidských práv a základních svobod, může Hospodářská a sociální
rada s odbornými organizacemi OSN dohodnout, aby jí podávaly zprávy o pokroku
dosaženém při dodržování těch ustanovení tohoto Paktu, která spadají do rámce
jejich činnosti. Tyto zprávy mohou zahrnovat údaje o rozhodnutích a doporučeních,
přijatých k provádění tohoto úkolu jejich příslušnými orgány.
Čl. 19.
Hospodářská a sociální rada může postupovat Komisi pro lidská práva ke studiu
a k všeobecným doporučením, popřípadě k informaci zprávy, týkající se lidských
práv, předložené státy podle článku 16 a 17 nebo odbornými organizacemi podle
článku 18.
Čl. 20.
Státy, smluvní strany Paktu, a příslušné odborné organizace mohou předkládat
Hospodářské a sociální radě připomínky ke kterémukoli obecnému doporučení
učiněnému podle článku 19 nebo k odkazu na takové obecné doporučení, obsažené v
kterékoli zprávě Komise pro lidská práva, nebo v kterékoli dokumentaci, na niž
zpráva odkazuje.
Čl. 21.
Hospodářská a sociální rada může čas od času předkládat Valnému
shromáždění zprávy s doporučeními obecné povahy a souhrn informací získaných od
států, smluvních stran Paktu, a od odborných organizací, o přijatých opatřeních a
o pokroku dosaženém v celkovém dodržování práv, uznaných v tomto Paktu.
Čl. 22.
Hospodářská a sociální rada může upozorňovat jiné orgány Organizace
spojených národů, jejich podřízené složky a odborné organizace zabývající se
poskytováním technické pomoci, na jakékoli záležitosti, vyplývající ze zpráv
zmíněných v této části Paktu, které by mohly takovým orgánům pomoci - v rámci
jejich příslušnosti - při rozhodování o vhodnosti mezinárodních opatření, jež
by mohla přispět k účinnému a postupnému plnění tohoto Paktu.
Čl. 23.
Státy, smluvní strany Paktu, souhlasí s tím, že mezinárodní opatření k
dosažení práv uznaných v tomto Paktu zahrnuje takové metody, jako je uzavírání
úmluv, přijímání doporučení, poskytování technické pomoci, konání
regionálních a technických zasedání za účelem konzultací, jakož i studie
organizované ve spojení s příslušnými vládami.
Čl. 24.
Nic v tomto Paktu nemůže být vykládáno tak, jako by oslabovalo ustanovení Charty
Organizace spojených národů a stanov odborných organizací OSN, která vymezují
odpovědnost různých orgánů Organizace spojených národů a jejich odborných
organizací v oblasti, kterou se zabývá tento Pakt.
Čl. 25.
Nic v tomto Paktu nemůže být vykládáno jako by oslabovalo přirozené právo
všech národů užívat plně a svobodně jejich přírodního bohatství a zdrojů.
Část V.
Čl. 26.
1. Tento Pakt je otevřen k podpisu kteréhokoliv členského státu Organizace
spojených národů nebo člena kterékoli její odborné organizace kteréhokoli státu,
účastníka Statutu Mezinárodního soudního dvora, a kteréhokoli jiného státu,
který byl Valným shromážděním Organizace spojených národů vyzván, aby se stal
účastníkem tohoto Paktu.
2. Tento Pakt bude ratifikován. Ratifikační listiny budou uloženy u generálního
tajemníka Organizace spojených národů.
3. Tento Pakt je otevřen k přístupu kteréhokoli státu uvedeného v odst. 1 tohoto
článku.
4. Přístup se provede uložením listiny o přístupu u generálního tajemníka
Organizace spojených národů.
5. Generální tajemník Organizace spojených národů vyrozumí všechny státy, které
tento Pakt podepsaly nebo k němu přistoupily, o uložení každé ratifikační listiny
nebo listiny o přístupu.
Čl. 27.
1. Tento Pakt nabude účinnosti tři měsíce ode dne uložení třicáté páté
ratifikační listiny nebo listiny o přístupu u generálního tajemníka Organizace
spojených národů.
2. Pro každý stát, který bude tento Pakt ratifikovat nebo k němu přistoupí po
uložení třicáté páté ratifikační listiny nebo listiny o přístupu, Pakt nabude
účinnosti tři měsíce poté, kdy tento stát uloží ratifikační listinu nebo
listinu o přístupu.
Čl. 28.
Ustanovení tohoto Paktu se vztahují na všechny části federálních států bez
jakýchkoli omezení nebo výjimek.
Čl. 29.
1. Kterýkoli stát, smluvní strana Paktu, může navrhnout změnu Paktu a předložit
ji generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů. Generální tajemník poté
seznámí s pozměňovacím návrhem státy, smluvní strany Paktu, se žádostí, aby mu
sdělily, zda jsou pro svolání konference smluvních stran Paktu, která by návrh
posoudila a rozhodla o něm. Generální tajemník svolá konferenci pod záštitou
Organizace spojených národů, vysloví-li se alespoň třetina států pro její
uspořádání. Každý pozměňovací návrh přijatý většinou států přítomných a
hlasujících na konferenci bude předložen Valnému shromáždění Organizace
spojených národů ke schválení.
2. Změny nabudou účinnosti, budou-li schváleny Valným shromážděním Organizace
spojených národů a přijaty dvoutřetinovou většinou států, které jsou smluvními
stranami Paktu podle jejich ústavních předpisů.
3. Nabudou-li změny účinnosti, stanou se závaznými pro ty smluvní strany Paktu,
které je přijaly, zatímco ostatní smluvní strany budou dále vázány jen
ustanoveními tohoto Paktu a kteroukoli dřívější změnou, již přijaly.
Čl. 30.
Bez ohledu na sdělení učiněná podle článku 26 odst. 5, generální tajemník
informuje všechny státy, uvedené v odst. 1 téhož článku:
a) o podpisech a ratifikačních listinách a listinách o přístupu podle článku 26;
b) o dni, kdy tento Pakt nabude účinnosti podle článku 27 a o dni, kdy nabude
účinnosti změna podle článku 29.
Čl. 31.
1. Tento Pakt, jehož znění čínské, anglické, francouzské, ruské a španělské
jsou stejně autentická, bude uložen v archivu Organizace spojených národů.
2. Generální tajemník Organizace spojených národů zašle ověřený otisk tohoto
Paktu všem státům uvedeným v článku 26.
Dokumentační středisko pro lidská práva
Poštovní schránka 70, 149 01 Praha 415
Tel./fax/zázn.: +420 2 22522083
E-mail: info@lidska-prava.cz
15. 7. 1999
|