představy, jež mi jsou vlastní. To znamená: svoboda jednotlivce jako základ svobody celé společnosti musí být nejen zaručena, ale i zajištěna. Dále se musí zajistit rovnoprávnost před

zákonem, tedy vyloučit diskriminace. Musí tu také existovat sociální solidarita. To jsou vlastně tři hesla Francouzské revoluce:

volnost ? rovnost ? bratrství, převyprávěná dnešním slovníkem. Jsou mi tedy blízcí lidé, kteří se to snaží prosazovat, anebo

aspoň se bránit tomu, abychom to, čeho společnost už dosáhla,

ztráceli. A zároveň vím, že tu jsou lidé, kteří se přou o to, do

jaké míry je potřeba systém, tedy tím myslím společenský nebo

politicko-kulturní systém, překonat revolučním způsobem. Jde

jim o novou revoluci, o revoluční ? tedy zkrácenou ? změnu

poměrů politických i společenských.

Tyto tendence jsou v České republice patrné na krajní intelektuální levici, zvané i levicí kulturní, tedy mezi lidmi se „sklony"

k trockismu a k anarchismu. Nikdo z nich ale zatím nevypracoval přesnější nebo podrobnější návod, jak po té cestě jít, jaké

jsou její milníky a jaké jsou její cíle. Všichni lidé z těchto skupin

zpochybňují tržní hospodářství, neboť se jim zdá, a já s nimi souhlasím, že ona nutná státní a jiná regulace tržní ekonomiky je

nedostatečná.

Je to obdivuhodné, jak důsledně tohle analyzuje Jan Keller,

a je pozoruhodné, že se k němu přidávají lidé jako Jiří Pehe a Václav Bělohradský, kteří mají trochu jinou osobní historii, v minulosti byli méně socialističtí, než jsou dnes, a další lidé, většinou

mladí, například Ilona Švihlíková, Tereza Stöckelová, lidé z Pro-

Altu nebo z vyhraněnější Socialistické solidarity či SOK. Je hodno pozoru, že vznikají nejrůznější iniciativy, jež si konkurují. Některé sdružují více skupin, například SOK devatenáct včetně lidí

z ČSSD a KSČM. Tohle nyní kvasí jako alternativa k pokojnému,

čistě reformnímu, opravářskému způsobu nápravy společenských nedostatků, které kolem sebe čím dál tím jasněji vidíme.

Podobné otázky jsme v šedesátých letech také řešili, přičemž

náprava, reformování, se v této zemi a dalších východoevropských zemích netýkaly kapitalismu, buržoazních pořádků, jako

je tomu dnes, ale týkaly se toho sovětsko-pseudosocialistického systému, nebo jak to nazvat, protože i ten obsahoval prvky,

na kterých se dalo stavět. A už dříve tu byli lidé, kteří usilovali

o radikálně nové poměry a třeba vyčítali komunistům u moci,

že ? když to vyhrotím ? nedokázali zrušit peníze. Když čtete

ruské bolševiky Nikolaje Bucharina a Jevgenije Preobraženské-

ho z dvacátých let, které pak Stalin nechal v moskevských procesech v třicátých letech zavraždit, tak tyhle myšlenky a polemiky

tam najdete. Ne že by se někdo bil za to, aby bylo přijato usnesení

o zrušení peněz, tak daleko to nikdy nedošlo, ale úvahy na toto

téma k hnutí patřily.

To jsem se ale od listopadu 1989 dostal daleko. Chci jen říct, že

na přelomu let 1989 a 1990 se to vůbec nevnímalo tak jako dneska,

kdy se už začíná zpochybňovat samotná podstata tržní ekonomiky a hospodářský systém se začíná nazývat svým jménem,

tedy kapitalismem. Tehdy přece nikdo nechtěl obnovovat kapitalismus. Všichni vycházeli z toho, že tady něco je, a to něco se

bude zlepšovat, a to zlepšování bude směrem k volnosti, to znamená k individuálním svobodám jednotlivců a skupin, a k rovnoprávnosti. Ten třetí sloup Francouzské revoluce, bratrství, dnes

tomu říkáme sociální solidarita, se zdál samozřejmým a nebylo

třeba se jím zvlášť zabývat.

Tenkrát jsem viděl v Občanském fóru jediného člověka, s nímž

jsem si v tomto směru rozuměl, a to byl Josef Vavroušek. Znova

a znova si kladl otázku: „My se teď spojujeme s jinými zeměmi,

se západní Evropou, a tím ?my? myslím země východní Evropy. Je

nám vcelku jasné, co oni nám v Evropě mohou nabídnout, jaké

zásady a postupy, jaké právo. Ale co přineseme my jim? Protože

když jim nic nepřineseme, tak to nebude rovné spojenectví a ne-

může to skončit dobře." To říkal Pepa Vavroušek.

Hledáním toho, co bychom my mohli přinést jim, jsme se

oba trochu zabývali. Já se ovšem hlavně zajímal hned v listopadu 1989 o to, jak řešit nepokoje ve věznicích, a od února 1990

o ČTK, kterou jsem přebíral. Vodítkem mi byly oba mezinárodní

pakty o lidských právech a také už evropská Úmluva o ochraně

lidských práv a základních svobod, i když pro Československo

tehdy ještě neplatila, tedy zásady levicového liberalismu, s nimiž

se ztotožňuji dodnes.

Nešlo o sociální inženýrství typu znárodňování jako po druhé světové válce, ale o zlepšování života vůbec. Třeba o ženskou

emancipaci, která ve 20. století zaznamenala obrovský progres.

Když si zažertuju, tak k tomu mám i trochu osobní vztah, protože

babička mé ženy byla koncem čtyřicátých let v Brně ředitelkou

Osvobozené domácnosti... V Československu právě emancipační

trend k osvobození od práce měl po druhé válce zajímavý vývoj.

Nejdříve to byla silná tendence ke kolektivismu, ta měla i výraz

v architektuře ovlivněné Le Corbusierem. Tak vznikl třeba Koldům, Kolektivní dům v Litvínově. Ale v šedesátých letech se

tohle směřování rozplynulo a v sedmdesátých letech, za normalizace, už se nevrátilo.

Proč k tomu podle vás došlo?

Státní moc totiž natolik změšťáčtěla, že nějaké ideály kolektivismu už otevřeně zavrhovala. Podhoubí pro dnešní pravicovou

politiku se zakládalo už tehdy a také tímto přístupem.

Takže prvky popření kolektivního ducha ? třeba v systému

výběrového školství, příkladem je odchod dětí do víceletých

gymnázií ještě před ukončením základní docházky ? se projevovaly mnohem dříve než po listopadu 1989. Takových problémů je hodně a společnost se stále více diferencuje. I když třeba

v porovnání s ostatními zeměmi východní Evropy je to pořád

měkčí, pozvolnější směřování. Když to srovnám s dravým kapitalismem Ukrajiny a Ruska, o Číně nemluvě, anebo na druhé

straně se solidární Itálií či Španělskem, ale i Skandinávií, žije se

v ČR v tomto ohledu pořád ještě příjemněji, řekl bych dokonce

„socialističtěji".

Politický systém se vyvíjí podle vás podobně?

Pokud jde o politický systém, nikdy jsem neprosazoval nějak vehementně parlamentarismus. V úvahách před rokem 1989 jsem

psal, že to bude patrně nutná cesta, ale že od samého začátku

musíme usilovat o co nejvíce prvků přímé demokracie. Ale napadala mě jen referenda a vtahování lidí do správy veřejných

věcí ? prostřednictvím občanské společnosti.

Odmítl jsem možnost své kooptace do Federálního shromáždění v první vlně hned v prosinci 1989. Asi právě proto, že jsem

dlouho principiálně odmítal parlamentarismus. Ale na jaře 1990,

když se připravovala kandidátka do červnových voleb, jsem už

souhlasil a kandidoval jsem za Občanské fórum do Sněmovny

národů Federálního shromáždění. A nějak se stalo, hlavně díky

Stanislavu Pencovi a Borisi Netopilovi, že jsem se dostal na první

místo kandidátky a pražští voliči mě navíc potvrdili vysokým

počtem preferenčních hlasů.

Byly pro vás ty dva roky v parlamentu k něčemu?

Pro mě osobně to nebylo nejlepší období. I proto, že jsem byl

už od 15. února 1990 ústředním ředitelem ČTK. (...)

Ale vzhledem k povinnostem ředitele jsem v ČTK trávil méně

času, než bych býval chtěl, spoustu času mi zabíral parlament.

Díky blízkosti obou budov jsem ale mohl do Federálního shro-

máždění rychle přijít na důležité hlasování.

Byl jsem tam v branném a bezpečnostním výboru Sněmovny

národů, ale všechny výbory obou sněmoven zasedaly pohromadě,

podobně jako zasedaly společně Sněmovna národů a Sněmovna

lidu. Předsedou našeho výboru byl Ladislav Lis. Téhle práci jsem

se věnoval poměrně hodně, protože to byly věci, o nichž jsem se

domníval, že jim rozumím, hlavně vězeňství, ale částečně i policii,

Státní bezpečnosti, prokuratuře a vězeňské službě. Armádě jsem

nerozuměl. Byl jsem parlamentním zpravodajem při přípravě

zákona o Federální bezpečnostní informační službě. Náš poslanecký návrh byl s menšími změnami přijat.

A pak mě velmi bavila příprava přijetí Listiny základních

práv a svobod.

Na tom je zajímavá jedna věc. Myslím si, že kdyby se dělal

nějaký průzkum, většina lidí by považovala Listinu pod dojmem

klausovských stesků, jak „nás" ta Evropa znásilňuje, za nějaký katalog práv a svobod, který nám byl nabídnut ze zahraničí, a ?my?

jsme ho rádi, popřípadě poslušně přijali. Xenofobové s Klausem

v čele říkají, že „nám" byl vnucen. Ale tak to vůbec nebylo. Listina

vznikala ve dvou různých verzích ve Slovenské národní radě

a v České národní radě, i když vzhledem ke koordinaci prací nebyly ty verze daleko od sebe. Třetí redakční skupinu vytvořilo

Federální shromáždění. Já nebyl v žádné z nich, ale pečlivě jsem

to sledoval. Základním východiskem byla panevropská úmluva

Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku

1950. Jen na okraj: dnes nejsou členy Rady Evropy z evropských

států jen Vatikán a Bělorusko, a naopak jsou jejími členy i státy

ležící částečně nebo i úplně v Asii: Turecko, Rusko a tři zakavkaz-

ské republiky. Jsem rád, že to tak je.

Na zásadách ochrany lidských práv a demokracie, ustavených Radou Evropy, pak vznikala Evropská společenství a později Evropská unie. Rada Evropy má ale jen dvě kritéria, aby daný

stát uznala: aby země byla demokratická, uplatňovala se tam

demokratická práva, a aby zaručovala a také zajišťovala ochranu

lidských práv na úrovni evropské úmluvy. Stará se tedy o řešení

vztahu těch tří mocí: zákonodárné, výkonné a soudní. Ne třeba

o volný pohyb osob a zboží.

To pro mne byl úžasný objev. My jsme v Chartě dobře znali

oba mezinárodní pakty o lidských právech, protože Československo bylo od roku 1976 jejich smluvní stranou. Ratifikační proces

zde skončil v roce 1975 a na tom vlastně vznikla Charta 77. Tohle

jsme důkladně promýšleli ? jak by se ta ujednání mohla a měla

uplatňovat v Československu. Ale evropskou úmluvu, tedy tu,

kterou zajišťuje Rada Evropy a její orgány, jsme neznali. Ta byla

československé společnosti tehdy upřena a nikdo na její přijetí

netlačil. Přesto tu byla evropská Úmluva o ochraně lidských práv

a základních svobod z roku 1950, jak se plným titulem jmenuje,

přijata zhruba ve stejnou dobu jako československá Listina, která z ní vycházela, tedy na začátku roku 1991.

Rozhodovali jsme ve Federálním shromáždění o dvou variantách. Je pozoruhodné, že ani jedna ze stran ? tedy ani „Slováci", ani ?Češi? ? neměla zásadní výhrady k podobě, kterou

předkládal parlament té druhé republiky. Rozdíly byly zejména

v otázkách víry a nenarozených dětí, ze Slovenska na ně byl větší

důraz, ale to se řešilo kompromisy.

Dneska z dvacetiletého odstupu jste s principy zakotvenými

v české Listině základních práv a svobod spokojený?

Rozhodně jsem spokojen, je to základ demokracie českého státu, a tím i společnosti. Ve Federálním shromáždění neprošlo

bezplatné vysokoškolské studium na veřejnoprávním základě,

naopak Listina umožnila soukromé školství bohatších i na středním a základním stupni. Zato Československo a dnes i Slovenská a Česká republika zůstaly pravděpodobně jedinými státy

v Evropě, které svým občanům zaručují na základě povinného

veřejného pojištění právo na bezplatnou léčbu za podmínek,

jež stanoví zákon. Poslance Občanského hnutí a další levicové

poslance stálo tenkrát v lednu 1991 hodně námahy přesvědčit

ostatní poslance, aby byla základní zdravotní péče bezplatná,

ovšem na základě všeobecného (tedy povinného) zdravotního

pojištění. Museli jsme některé kolegy přesvědčit, aby nehlasovali

pro pozměňovací návrh, který by bezplatnou péči zrušil. Prosazením bezplatného principu léčby včetně léků a zdravotních

pomůcek se aspoň trochu uskutečnila Vavrouškova představa,

že musíme něco západním zemím také nabídnout, nejen od nich

všecko jen kopírovat.

Myslíte si, že je v Listině něco nutné měnit?

Listinu novelizoval parlament za dvacet let jen jednou, v roce

1998. Tehdy se čtyřiadvacetihodinová lhůta, která může uplynout od zadržení člověka do jeho předání jako obviněného soudu s návrhem na vzetí do vazby, prodloužila na čtyřicet osm

hodin. Soud má dalších čtyřiadvacet hodin ke vzetí do vazby, dal-li státní zástupce takový návrh. Praxe totiž ukázala, že policie

a státní zástupci to za čtyřiadvacet hodin nedokážou stihnout.

Bude-li v této zemi vláda chránící demokratický a právní

stát ? tomu tak od roku 2006 bohužel není ?, nastane jistě čas

udělat důkladný rozbor všech článků Listiny. Ještě potřebnější

je soupis úkolů, tedy ústavních pokynů. Snad každé právo, které

Listina, ale také evropská úmluva, oba mezinárodní pakty, a další

evropské a mezinárodní úmluvy, které český stát ratifikoval,

ústavně zaručuje, je zajistitelné a vymahatelné podle (obyčejných) zákonů, někdy jen podle nich. Tedy podle většiny práv

hospodářských, sociálních a kulturních ? lidé obvykle nevědí,

že i tato práva jsou základními, tedy lidskými právy a že se jich

mohou domoci u českého Ústavního soudu nebo u štrasburské-

ho Evropského soudu pro lidská práva.

Ústavní soud může sice zrušit zákon, kterým se má zajistit nějaké základní právo, pokud upravuje jeho zajištění nedostatečně

(nebo vůbec). Je to ale drbání se pravou rukou za levým uchem.

Každé takové zrušení zákona či jeho části ? byť je to z hlediska

ústavního pořádku a Ústavního soudu nutné ? je vlastně selháním státu. Je důkazem neschopnosti vlády a její nevůle ctít

zásady právního státu. Za velkou oblast problémů vyzývajících

k přepracování zákonů považuji základní práva zaručená jen

občanům, tedy občanům ČR, která je ale nutno postupně rozšiřovat i na občany všech států EU nalézající se na českém území,

výhledově i na další cizince. Ne vždy to ze zákona plyne, zmatek

bývá u práv vázaných na nějakou formu pobytu v ČR.

Zapeklitá je ústavní situace při finanční spoluúčasti občana

na léčení včetně připlácení si na léky. Dílem se tak děje v souladu

se zákonem, který je ovšem protiústavní, byť se na tom Ústavní

soud nedokázal shodnout, dílem i mimo zákon. Obávám se, že je

třeba změnit ústavní právo na bezplatné léčení a léky, protože

dávno není bezplatné. Ústava a zákony nemohou ignorovat skutečnost. Řešením ovšem není to, že se vypustí slovo „bezplatná",

nýbrž to, že se vymezí ? co nejpřesněji, jak jen to ústavní zákon

dovolí ? podíl pacienta na léčení, a to podle jeho finanční situace,

ale i s přihlédnutím k typu a ceně úkonu či léku.

Bude to tvrdý oříšek. Jsem přesvědčen, že takovou změnu

Listiny by neměla navrhovat vláda, která podporuje privatizaci

služeb, včetně zdravotnických, protože by to mohlo skončit neblaze. Z politického hlediska by bylo asi vhodné, kdyby hlavní

slovo při těchto změnách měla KSČM a nemafiánská, nekmotrovská část ČSSD. Nedělám si iluze o morálce členů KSČM se

stalinistickými a normalizačními „tradicemi" v zádech, v tržní

ekonomice se ale zatím tato strana nemohla mafiánstvím a kmotrovstvím příliš zdiskreditovat.

Listinu lze změnit jen ústavní, tedy třípětinovou většinou

členů Sněmovny i Senátu. Výhoda takového zákona je ta, že ho

prezident republiky nemůže parlamentu vracet a že ho většinou

ani nelze napadnout u Ústavního soudu. Současně se změnou

Listiny je třeba změnit i zákonnou úpravu všeobecného (povinného) zdravotního pojištění a zákonem omezit zneužívání peněz

ve zdravotních pojišťovnách. Podle mne by zdravotní pojišťovna

stačila jen jedna.

Když to trochu zjednoduším, pro vás byla základním tématem

i po listopadu 1989 přímá demokracie?

To rozhodně ne. Žil jsem do roku 1990 ve společenství Charty

a různých občanských iniciativ, kde vystrkovaly růžky různé

katolickointegristické proudy i antikomunistické postoje, byť

v menšině. Už tehdy jsem ctil práva názorových menšin a parlamentní demokracii jsem považoval za základ, na němž bychom

se mohli shodnout všichni. A protože jsem znal rozdíly mezi dejme tomu švýcarskou a francouzskou nebo anglickou parlamentní demokracií, domníval jsem se, že je tady dost prostoru k tomu,

aby se ustavily poměry lepší, vhodnější, aby se víc přibližovaly

zásadám, o něž mi vždycky šlo.

Nevzpomínám si, že bych byl někdy v nějaké iniciativě usilující o zákon o referendu. A na současné ústavě, kde je referendum jen v bezzubé a nezávazné podobě, jsem se nepodílel, za

ústavu z roku 1992 jsou odpovědní lidé jako Václav Benda a Anna

Marvanová, ba dokonce Jan Litomiský a Marek Benda. Slovo

referendum v ústavě sice není, ale je tam pamatováno na to, že

může být přijat ústavní zákon, který určí, „kdy lid rozhoduje

o veřejných záležitostech přímo". Ano, „lid? se tam píše. Ovšem

zákon o obecném referendu nemáme. Někteří právníci tvrdí, že

je to vlastně porušení ústavní dispozice, že ústava dává závazný

pokyn vládě, že má takový návrh zákona předložit a nechat si

ho schválit. Jiní tvrdí, že to tak není, že je tam slovo může. A když

se to neděje, není to na újmu demokracie. A že je ostatně možné

vždycky k jednomu konkrétnímu problému takový zákon vytvořit a že se to také jednou stalo ? při vstupu České republiky

do Evropské unie.

V téhle otázce jsem se nikdy moc neangažoval, ale samozřejmě pokud by se hlasovalo a já měl hlas, tak bych byl vždycky

pro obecné referendum. O věcných otázkách se má jistě hlasovat veřejně v co největším okruhu hlasujících. Nikoliv třeba už

o otázkách procedurálních, například při volbě člověka do nějaké funkce. Nejsem stoupencem přímé volby starosty, hejtmana

nebo prezidenta republiky. Mimochodem v tom ani nevidím

žádnou přímou demokracii.

Ale rozhodovat o tom, zda má zákon umožnit gayům a lesbám adopci dětí nebo jestli má být školní docházka prodloužena na deset let, považuji za možné a správné. Chápu sice, že to

může být nekvalitní rozhodnutí, protože spousta lidí o tom nic

neví, ale právě těmto tématům předchází nějaká debata, kde se

probírají různé argumenty, a ta samotná debata, byť by zahrnovala jen menšinu obyvatelstva, ovšem nikoli zanedbatelnou,

je pro mě silnější než to vlastní rozhodnutí. Hlavně proto jsem

přívržencem referenda. Zatímco posuzovat, jestli má být ten či

onen člověk prezidentem, to se mi zdá nedůstojné. Protože podle

mne je to vlastně jedno. Záleží totiž jen na pravomocech, které

prezident má.

Tady je rozpor. Lidská práva a svobody Listina upravila. Ale

fungování demokratického systému, rozdělení na moc zákonodárnou, soudní a výkonnou i vymezení pravomocí prezidenta

republiky jsou podle ústavy ? nešťastně vycházející z ústavní

listiny z roku 1920 ? poplatné starým, tradičním přístupům,

které je dnes možné hodnotit jako konzervativní. Hlavně prezidentské pravomoci jsou ještě podobné pravomocím šitým pro

Masaryka ? a pak pro Václava Havla: jednak aby se neurazil,

a jednak aby si nemohl moc vyskakovat. Obě ty tendence tam

jsou patrné.

Takže to není právě šťastné. Stejně jako nebyla šťastná situace, kdy jsme stáli ve Federálním shromáždění před problémem, že za tři dny má být z vazby propuštěn údajný několikanásobný vrah Móre, protože soud nebyl schopen pravomocně

o jeho vině a trestu rozhodnout, a bylo jasné, že se to nestihne.

Tak jsme v parlamentu bez dlouhé debaty přijali zákon, že vazba

může být delší, a stanovili o kolik. Tak, aby ty věci týkající se

pana Móreho mohly proběhnout podle zákona a ne nezákonně.

Od té doby se mi ale takové zákony eklují. Ovšem to byla revoluční doba, která má také své stinné stránky.

Rozdíl mezi Petrem Uhlem roku 1970 a dejme tomu Petrem

Uhlem roku 2000 je tedy v tom, že jste změnil svou představu

a hlavně praktické zaměření své činnosti z požadavku přímé

demokracie na uplatňování parlamentní demokracie?

Ještě to trochu upřesním. V tom roce 1970, ale ještě později, v roce

1980, jsem do značné míry vycházel i já z demokracie zastupitelské. To byla složitá struktura, úplně na začátku byla moje

představa dělnické samosprávy. V Československu se tomu na

konci šedesátých let říkalo rady pracujících. Lidé by tam měli

být pracujícími voleni a zodpovídat za chod instituce, aniž by ji

řídili. A ředitel, dnes manažer, by byl té radě odpovědný a byl by

i například okamžitě odvolatelný.

Vzhledem k tomu, že tohle se týkalo jen pracovní oblasti, byla

tu představa druhé komory parlamentu. První by byla podle

bydliště, jako je to dneska. Podle bydliště by měl občan jeden

hlas, ale podle pracoviště nebo školy apod. další. V Jugoslávii to

tak měli, byly na tom založeny obštiny. Tomu jsem dával přednost před parlamentním systémem, i když ten je podobný, také

je zastupitelský.

S touto výhradou mohu říci, že jsem byl už koncem osmdesátých let zastáncem parlamentní, či spíše zastupitelské demokracie, ale hlavně v systému založeném v oblasti práce. V podstatě

to navazuje na představy i na zkušenosti různých republik rad,

tedy sovětů. Revoluční kvas roku 1968 hlavně mezi studenty,

ale i dělníky, se nesl ve všech západních zemích pod heslem

samosprávy, v ekonomice i vysokém školství částečně i v Československu.

Když se po roce 1989 začalo používat slovo samospráva, měl

jsem dlouho potíž si uvědomit, že nejde o samosprávu podnikovou, v pracovněprávní oblasti, nýbrž o samosprávu teritoriální.

Ještě dnes občas použiju označení teritoriální samospráva, ale

to je proto, že i v některých jiných oblastech, třeba na vysokých

školách, je ten samosprávný prvek zastoupen. V podobě akademických senátů je prvek samosprávy zachován a hájen, v roce

2012 dokonce dost tvrdě při odporu proti návrhům zákonů.

Čili není to tak, jak si myslí nejeden „levicový" novinář, že

svět je rozdělen mezi kapitalismus a socialismus, a to první je

špatné a to druhé je dobré. I když i on uznává, že v kapitalismu

mohou být nějaké dobré polohy ? pro lidi výhodnější ? a že

socialismus může být v určité podobě docela nesocialistický

a krutý.

Takový byl tedy asi můj vývoj. V roce 1989 jsem ovšem tu

svou představu zastupitelské demokracie prostě nemohl uplatnit, i když jsem se pořád ještě držel představy samospráv typu

rad pracujících. Ostatně jsem na to téma tenkrát ani nenapsal

žádný článek, natož abych vznesl nějaký návrh v parlamentu.

Společnost byla jinde, nechtěla to, nebo chtěla něco jiného. Takže

jsem se přidal k parlamentnímu proudu, který chtěl parlament

co nejdemokratičtější, to znamená co nejméně vázaný na nějaké

partikulární vlivy ekonomické, sociální a jiné. Ten zlom u mě

nastává někdy v roce 1990, předtím jsem byl zaměřen na proletářskou demokracii. Řečeno hodně postaru.

Domníváte se z dnešního odstupu, že se vám během let 1990

až 1992 podařilo v ústavněprávním smyslu vybudovat maximum možného, nebo jste něco výrazně podcenili, nezvládli,

zanedbali?

Samozřejmě že nejsem vůbec spokojen. Především se nemuselo

rozdělovat Československo, ale to přišlo až pak.

Ale co je podle mě neoddiskutovatelné: právní poměry byly

velmi poškozeny způsobem privatizace, především kuponové.

Později, tuším v roce 1993, mi na Hrádečku u Václava Havla řekl

Jan Ruml, a to byl ještě ministrem vnitra: „Já už taky vím, že to

byla chyba, že přednost před právníky měli ekonomové. Měli

jsme to udělat naopak."

Místo toho se „na pět minut zhaslo". To velmi pokazilo právní

řád a hlavně mravní hodnoty. Krást se nemá.

S tím souvisí i nedostatečná kontrola. Tehdy se přijal zákon

o Nejvyšším kontrolním úřadu. A teprve teď, po dvaadvaceti letech, jsou snahy, a ještě ne úspěšné, ho zlepšit. Pravomoc úřadu

se totiž stále netýká samosprávy, nýbrž jen státní správy. Přitom

během těch let, zejména když vznikaly kraje, získávala samospráva stále více pravomocí. Což je v zásadě dobře. Ovšem měla

by tam být možnost státní intervence, ale hlavně systematické,

trvalé a důsledné státní kontroly, například právě prostřednic-

tvím Nejvyššího kontrolního úřadu. Obce, kraje i stát mají přece

většinovou účast v mnoha podnicích, kde se tuneluje, podvádí,

korumpuje atd. Státní kontrola pomocí Nejvyššího kontrolního

úřadu by to trochu snížila.

Když vznikal zákon o ombudsmanovi, schválený v roce 2000,

z nepochopitelných důvodů trvali právníci Vladimír Mikule

a Vladimír Sládeček na tom, že to musí být co nejslabší instituce,

bez možností cokoliv nařídit nebo i pozastavit. Že nemůže mít

žádné pravomoci, ale že může jen doporučovat. Trvalo mi dost

dlouho, než jsem to překousl. A pak šlo ještě o to, jaké orgány

budou ve věcné působnosti a čím se bude moci ombudsman

zabývat. Dopadlo to dost špatně. Pod záminkou, že nelze zasahovat do výkonu samosprávy včetně parlamentu. Přirovnávám

to k francouzské zásadě, že lid se nikdy nemýlí. A tedy že ani

český lid se nikdy nemýlí, a když zvolí své poslance a další zastupitele, jsou za něj suverénem. Bylo by tedy urážlivé tam poslat

kontrolu! Tohle dopadlo hrozně. Jen nesměle se mluví o tom,

že by ombudsmanova práva a práva NKÚ měla být rozšířena.

Senátem neprošel ani návrh, aby NKÚ mohl aspoň kontrolovat

podniky se státní či obecní účastí.

V praxi je to velmi komplikované. Například úředník samosprávy zodpovídá za agendu, kterou garantuje stát, a je těžké pochopit ? pro samosprávu i pro toho úředníka ?, že neodpovídá

starostovi nebo hejtmanovi, ale státu.

Nebo školství: část je v působnosti státu a část obcí nebo

krajů. V takové situaci je pak velmi obtížné něco napravovat.

To souvisí i s problémem, zda například státní zástupce může

šetřit ? prověřovat ? věci bez podání podnětu, což zákon naštěstí umožňuje. Ale s trestním oznámením si veřejnost spojuje

několik právních bludů, jako že je možné ho vzít zpět nebo že

obžalovaný něco u soudu prokazuje, nebo dokonce že mu má

něco prokázat soud. S prokazováním je to tak, že státní zástupce

předkládá soudu důkazy, k nimž se obžalovaný smí vyjádřit, ale

nemusí tam ani být, když nechce. Soud nikomu nic neprokazuje,

ten jen hodnotí předložené důkazy a rozhoduje o vině a trestu.

Zmínil jste kuponovou privatizaci jako jednu z věcí, která se

nepovedla a má důsledky dodnes.

Považuju ji za loupež století, řečeno s Milošem Zemanem. Ten

líbivý aspekt, že všichni dostaneme nějakou část majetku státu,

zafungoval. Ale bylo tam tolik podvodů a nečestných záměrů,

bez ohledu na to, zda se to někteří lidé ve státních orgánech snažili ohlídat.

Určitě si vzpomenete na aféru Václava Wallise. Ten byl obviněn, že měl jako příslušník BIS (kontrarozvědky) sledovat Viktora Koženého, ale zároveň pro Koženého „pracoval" a za peníze

mu vykládal o svých úkolech a dalších okolnostech. Stíháno

to bylo také jako zneužití pravomoci veřejného činitele. Já se

k tomu dostal tenkrát na prosbu obžalovaného Wallise, který

byl stíhán vazebně. Vyžádal si mne jako důvěrníka, protože se

jednání konalo s vyloučením veřejnosti. Moje podmínka byla,

že nezveřejním nic, co by ho mohlo poškodit, ale že v žádném

případě nebudu mít snahu vystupovat veřejně v jeho prospěch,

zůstanu neutrální. On s tím souhlasil. Šlo mu o to, abych hlídal

spravedlivý proces.

Na tom je vidět, že BIS Koženého sledovala, tedy že stát nezůstával nečinný. Rozhodně to ale neuměl. Zajímavý byl úplný

závěr soudního řízení. Prvoinstančnímu Vojenskému obvodovému soudu v Plzni, kde se konalo hlavní líčení, byl nadřízený Vyšší

vojenský soud. Ten byl ale k 1. lednu 1994 stejně jako všechny

vojenské soudy zrušen. O Wallisově odvolání proto rozhodoval

plzeňský Krajský soud. Předsedou senátu byl Josef Baxa, dnes

předseda Nejvyššího správního soudu. Uznal obžalovaného vinným majetkovou trestnou činností ve smyslu obžaloby a rozsudku soudu prvního stupně, potvrdil i vynesený trest odnětí

svobody. Jen v jeho jednání nemohl spatřovat trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele. „Příslušník tajné služby přece

nemůže být veřejným činitelem," řekl tehdy Baxa a já jsem viděl,

že někdy je dobré brát věci doslova. Baxa si mě svým postojem

získal.

Tohle zásadně ovlivnilo váš postoj ke kuponové privatizaci

a k jejím důsledkům pro právní systém?

Také. Uvádím to jako příklad, že názory na nějaký jev jsou ovlivněny bezprostřední životní zkušeností a u mne to není jinak.

Podobně to bylo s restitucemi. Ve Federálním shromáždění se

projednával okruh oprávněných osob. Šlo i o to, zda bude možné

dědit vznesený nárok, když oprávněná osoba nárok vznesla, ale

mezitím zemřela. Takhle pak zdědil restituční nárok na několik

domů v Praze Martin Bursík, jehož otec údajně a za okolností,

které jsem nepovažoval za nesporné, před smrtí nároky vznesl.

Neznám dopodrobna řízení o vydání věcí, tedy těch domů, ale

Bursíkův otec podle mě nepožádal před smrtí o jejich vydání,

tedy, řečeno slovem zákona, nevyzval jejich držitele, aby domy

vydal. Jen se dotázal, zda má restituční nárok. Restituční ná-

rok se podle zákona naštěstí nedědil, rozhodující bylo, zda Bursík starší za svého života vyzval momentálního držitele domů

k vydání. Jeho dotaz, zda nárok má, označil po jeho smrti Martin

Bursík a po něm i úředníci, kteří o vydání rozhodovali, za výzvu

k vydání. Bursíkův otec byl synovcem osoby, která o ty domy

přišla, nebyl to tedy „rodinný majetek", jak se pak vyjadřoval

Martin Bursík. Těch restituentů týchž domů bylo více, restituční

zákon se po létech zmateně a se zpětnou platností měnil. V této

věci byl i spor u Ústavního soudu.

Ve Federálním shromáždění jsem byl v roce 1991, tedy léta

před Bursíkovými řízeními soudními i správními, jako poslanec

při projednávání onoho zákona proti rozšíření oprávněných

osob i na synovce a neteře. Před hlasováním, bylo to v noci po

složitém dohodovacím řízení, na mne čekala spolužačka z gymnázia Marjánka a ptala se mě, jak jsem hlasoval a jak budu hlasovat o změně okruhu oprávněných osob. Tak jsem jí to řekl

a ona mi vyprávěla, jak je to v jejich případě, že je v rodině víc

oprávněných osob a že by to bylo spravedlivější, kdyby to mohli

restituovat. Ovlivnilo mě to natolik, že jsem hlasoval pro rozšíření okruhu osob, bylo nás tenkrát pět, kdo změnili názor. Pro

mne to byl „Lex Marjánka". A když mi Marjánka po letech řekla,

že ti restituenti se pak stejně pohádali a rozumná správa domu

šla k čertu, mrzelo mě o to víc, že jsem ze soucitu k ní a její rodině

„vyměkl". Ukradení byla křivda, ale vracení ukradeného může být

někdy ještě problematičtější.

Už jste se zmínil, že jste proti přímě volbě prezidenta. Proč?

Ano, ale nejen to, jsem i proti funkci prezidenta republiky. V roce

1988 jsem napsal takovou úvahu, že na tehdejším systému mi

vadí čtyři instituty: vedoucí úloha strany, Lidové milice, Státní

bezpečnost a prezident republiky. Do roka tři z těchto čtyř institutů zmizely. Byly zrušeny na papíře i v praxi. Zůstal ten poslední a mně to vadí stále. Tento stát ani společnost nepotřebují

prezidenta republiky. Jestli státní správa potřebuje protokolárního člověka, který formálně svým podpisem stvrdí to, na čem se

parlament nebo vláda usnesou, tak existuje kancléřský systém

a český politický systém je mu už dost blízký. V něm člověk bez

jakýchkoli pravomocí reprezentuje, a když je třeba položit věnec,

tak ho položí. Nebo přijme velvyslance a jeho pověřovací listiny.

Či stvrdí svým podpisem, že parlament ratifikoval mezinárodní

smlouvu. To jsou všechno protokolární záležitosti.

Proč by měl mít prezident nějaké reálné pravomoci? Prezident republiky se přece jako každý člověk snaží uplatňovat svůj

politický postoj. Takže je jeho rozhodování bez pravomocí daleko

víc svévolí než rozhodování nějakých kolektivů.

Čili z mého pohledu není rozhodující, zda je prezident volený

přímo nebo nepřímo. Rozhodující jsou jeho pravomoci, a do těch

se moc nesáhlo. Je tu od 8. března 2012 nově možnost trestního

stíhání po skončení jeho mandátu, jinak se nezměnilo vůbec

nic. Zůstaly jeho feudální pravomoci, které snad nemá prezident

v žádném státě: že může někomu udílet milost. Dokonce i tomu,

kdo ještě ani není souzen, natož odsouzen, tedy milost aboliční.

To je úplná urážka justice a právního řádu, že jedna osoba může

způsobit, aby se trestní stíhání nezahajovalo anebo se v něm

nepokračovalo. Je to ponižující pro celý právní systém a spravedlnost. Sociální demokracie aspoň prosadila, že prezident může

udělit milost jen tomu, kdo už byl odsouzen ? zřejmě proto, aby

mohl zcela popřít předcházející soudní řízení. Nařídit, aby se

trestní stíhání nezahajovalo, nebo aby se v něm nepokračovalo,

může prezident pouze se souhlasem vlády, ústavně nejasný výraz

„spolupodpis" (kontrasignace) předsedy vlády se ale na Hradě

chápe jako souhlas pouhého předsedy vlády.

My tu máme desítky mafiánských, kmotrovských, korupčních kauz, jde v nich o desítky miliard. Kde je kritérium, podle

kterého se bude rozhodovat, že se v těchto případech nebude

zahajovat trestní stíhání? To je takový plivanec do právního

řádu, že si větší nedovedu představit. To tam ovšem bylo vždycky. Ještě za vlády Národní fronty bylo v neomezené pravomoci

prezidenta i udělení amnestie. Dnes je naštěstí amnestie aspoň

kontrasignovaná pravomoc.

Jenže zase: kontrasignační pravomoc je vnímána tak, že budou rozhodovat spolu. Ale mělo by to být tak, jak to vykládá

většina právníků: prezident jmenuje soudce, rektory a ještě některé jiné činitele jenom tehdy, jestliže o tom rozhodne jiný,

kolektivní orgán. A nemůže je nejmenovat. Protože to není jeho

rozhodnutí. Je pravda, že to v ústavě není uvedeno jasně, takže

to vypadá jako sdílená pravomoc dvou orgánů: individuálního ?

prezidenta a kolektivního ? vlády nebo parlamentu.

Jiná situace, kterou můžu popsat z vlastní zkušenosti. Někdo,

člověk takříkajíc z ulice, se stane třeba zmocněncem pro lidská

práva. Co následuje? Stovky a tisíce dopisů, mailů, telefonátů od

lidí, kteří se domnívají, že má rozhodovací pravomoc. Že může

něco zařídit. To je ale naprosté nepochopení demokratické společnosti. A k tomuto bludu přispívá i vzhlížení společnosti k velkému prezidentovi.

Ve švýcarské konfederaci na společné schůzi obou komor,

národní rady a rady stavů, tedy kantonů, volí jednoho člověka

z jejich sedmi ministrů ? vláda se tam jmenuje federální rada ?

na rok prezidentem. Některý jezdí do práce na kole, jiný autem

a třetí chodí pěšky. Devadesát pět procent Švýcarů neví, jak se

prezident konfederace jmenuje. Má jen protokolární povinnosti ? je to proto, že ani těch sto padesát poslanců Národní rady,

čtyřicet šest senátorů Rady stavů, ani jen těch sedm ministrů

nemůže udělat takový akt společně. Musí mít jednoho, který

to udělá. To je parlamentní systém. Podobně ve Velké Británii.

Tam dokonce trůnní řeč panovníka píše ministerský předseda.

On ji napíše a královna ji přečte. Tečka. Jestli řekla někdy: Ale,

pane první ministře, tohle se anglicky píše jinak ? tak se možná

domluvili, to nevím, ale to, co tam má být, píše on. V Evropské

unii je sedm monarchií, s Lichtenštejnskem osm, ty ostatní malé,

přidružené nepočítám, a v těch sedmi je monarcha opravdu

jen protokolární osoba, v protestantských zemích je popřípadě

hlavou církve. Švédský král je králem všech Švédů a Gótů, zdůrazňuju, že všech, přitom dneska už skoro nikdo neví, kdo to jsou

či spíše byli Gótové.

Francie má prezidentský systém, který vznikl za čtvrté republiky de Gaullovým převratem. Francouzský prezident je

předsedou vlády. První ministr vládě předsedá jen tehdy, když

se s prezidentem dohodne, že předsedání vezme za něj. Už ústava

rozlišuje, jak vláda vládne, je-li prezident z parlamentní většiny,

a naopak, je-li ve vládě „kohabitace" ? spolužití vlády z parlamentní většiny a politicky jinak orientovaného prezidenta.

Evropská rada je shromážděním hlav států a vlád. Ale hlavy

států jsou tam jenom dvě: francouzský a kyperský prezident.

U nás s tím byly problémy, ostatně v Polsku taky. Když tam chtěl

jezdit Klaus, i když tam neměl co dělat, tak se ještě ke všemu

tahali s předsedou vlády o vládní letadlo. Zde se přiznává prezidentovi, že sjednává mezinárodní smlouvy nebo tím pověří některého ministra. Jenže je to tak, že prezident vydá pověření až

po rozhodnutí vlády, smlouvu pak sjedná ministr, musí ji schválit

vláda a pak ratifikovat parlament, a prezident je pak povinen ji

podepsat. Takhle to vykládá většina právníků. Jenže v ústavě je

to napsané nejasně, lze to vykládat i tak, že sjednání, ba dokonce

ratifikační podpis záleží na prezidentově libovůli.

Čili já jsem proti institutu prezidenta. Tím spíše proti jeho

přímé volbě. A jak jsme doma a mezi přáteli nazývali Václava

Klause, to tu teď ani nemůžu vyslovit.

Ať si protidrogový útvar změní znak, vyzývá Penc

22.11.2013

Mladá fronta DNES

(bun)

POLICIE

Stanislav Penc vyzval Národní protidrogovou centrálu, aby ze svého znaku odstranila marihuanový list. Známý aktivista tvrdí, že konopí je takto kriminalizováno a spojováno s tvrdými drogami. Útvar má ve znaku list marihuany překrytý mečem.

Monty Pythoni jsou zpět, zatím v České národní bance

21.11.2013

aktualne.cz

Jan Lipold

Zprávy o páté: Válka růží je jistá, bude se to řezat

Lapálie kolem tunelu Blanka nás nijak nepřekvapila. Termín otevření - květen 2014 - byl totiž naplánován zcela nesmyslně, vždyť komunální volby budou až v říjnu. A pravidlo zlatých nůžek velí: Žádné přestřižení pásky nesmí přijít vniveč!

Proto jsme si jisti, že spojeným úsilím tunelářů a tunelářů a tunelářů se podaří termín splnit a první řidiči se již stihnou projet po zbrusu nové trase, osázené volebními billboardy.

K situaci se promptně vyjádřil i Pavel Bém. V blogu v podstatě informoval, že za něj bylo všechno v richtiku, zatímco teď slyšíme „hysterické lži" (diagnóza od psychiatra). Po delším váhání se poníženě osmělujeme tiše připodotknout, že pan primátor se v roce 2007 vsadil, že Blanka nebude stát víc, než je v plánu. Zatím prohrává přibližně o 15 miliard korun.

Takže s tím sebevědomím bychom to zas tak nepřeháněli.

Ještě k tomu, že Blanka je černá stavba. Vzhledem k rozměrům a důsledkům díla se ptáme: A potřeboval snad Stvořitel taky na všechno papíry, smlouvy, stavební povolení?

Mezi Středočeským a Plzeňským krajem vypukl územní spor o Brdy. Očekáváme, že mírová jednání zkrachují, protože vojenský újezd by bylo hřích nevyužít pro rozvinutí bojových operací. "Nevidím důvod, proč bychom jim měli něco vracet," vypálil středočeský hejtman v záloze Řihák. Válka růží je jistá, bude se to řezat.

Soukromý zemědělec (živočišná, ale zejména rostlinná výroba) Stanislav Penc protestoval u Národní protidrogové centrály kvůli tomu, že se ve svém znaku honosí symbolem rostlinky Cannabis. Stalo se to už před pár dny a vážně bychom vás s tím neobtěžovali, nebýt toho, co mu odepsal šéf útvaru Jakub Frydrych. Jeho tzv. otevřený dopis, jehož podstatou je heraldický rozbor narkopolicejního loga, je k dispozici na oficiálních stránkách Policie ČR.

Píše se v něm například, že „sedm ostrých listů s pilovitými okraji má reprezentovat syrovou realitu drogové závislosti, která je na hony vzdálena salonním úvahám legalizačních aktivistů." Anebo že „15 jazykových mutací hesla symbolizuje nejen věkovou hranici trestní odpovědnosti v České republice, ale zejména mezinárodní charakter zločineckých skupin, kterými se především zabýváme."

Z toho druhého jsme usoudili, že si ředitel Národní protidrogové centrály dělá ze Stanislava Pence, a potažmo z nás, srandu. Ale na druhou stranu, je to policajt a obáváme se, že spousta lidí mystifikační tón korespondence nejen nepochopí, ale hlavně nečeká. Hrozíme se, jaké to bude mít důsledky. Prostě nevíme. Třeba vážně policajti v growshopech perlustrují zákazníky, protože „stonek listu, který zakrývá hrot meče, symbolizuje kořeny tradičních hodnot, na kterých je naše společnost postavena a jejichž ochraně jsme se rozhodli sloužit."

Raději dost. Kdo se moc ptá, moc se dozví.

Než se na scénu vrátí Monty Pythoni, nezbývá než se spokojit s tím, co elitní bankéři z České národní banky vyprávějí o boji za inflaci. Například guvernér Singer předpověděl, že 100 korun je pořád 100 korun a že dovolená v Krkonoších bude levnější (patrně před ním zatajili, že se mu podařilo zdražit benzín). Viceguvernér Hampl zase utrousil, že by ČNB klidně mohla vyhazovat peníze z vrtulníku, což nám přijde jako naprosto správná taktika, až na ten vrtulník, který by bankovky rozfofroval široko daleko po okolí.

V civilizovaném světě mají bankovní brigády ve výzbroji balóny a kluzáky. To jen u nás řídí ekonomiku amatéři.

Severočeský sociální demokrat Vlastimil Aubrecht o vraždě svého spolustraníka Romana Housky prohlásil, že to byla „trefa do černého". Ještě snad někdo věříte, že zrušili Českou sodu?

Penc žádá protidrogovou policii o změnu znaku. Má v něm konopí

21.11.2013

lidovky.cz

Lidovky.cz, Šárka Kabátová

Aktivista a bývalý člen Strany Zelených Stanislav Penc žádá Národní protidrogovou centrálu (NPC), aby změnila svůj znak s konopným listem. Propagátor marihuany v tom totiž vidí kriminalizaci marihuany a spojování konopí s tvrdými drogami. Ředitel policejního útvaru v reakci na to napsal Pencovi otevřený dopis, v němž vysvětluje význam symboliky.

"Těší nás Váš neutuchající zájem o policejní symboliku i skutečnost, že se zamýšlíte nad významem právě našeho útvarového znaku," začíná ředitel NPC Jakub Frydrych odpověď. Hned v další části obšírně popisuje, co znak útvaru obsahuje.

Kromě meče s čepelí a křížovou rukojetí, které podle Frydrycha symbolizují "právo, boj a moc" ze žlutého pozadí vystupuje konopný list. Ten podle něj zas odkazuje na "všudypřítomnost drogového problému a rizik spojených s jejich užíváním".

Užití konopí ve znaku považuje Penc za nesmyslné. Navíc, protidrogová centrála má podle něj za sebou už řadu kontroverzních zákroků. Na dopis od Frydrycha ale přesto reagoval dost klidně. "On hovořil o tom, že to je firemní znak ( Frydrych se dříve se vyjádřil tak, že znak je symbol "firemní kultury a hodnot, které jejich příslušníci zastávají" ). Něco podobného jako český lev pro státní znak. Což je samozřejmě naprosto scestné a jen to ukazuje úvahu policisty," řekl pro iDnes.cz Penc.

Rozzlobilo ho však, že na jeho výzvu reagoval zrovna Frydrych. Odpověď očekával spíše od policejního prezidenta, kterému svoji stížnost adresoval. "Frydrych rozhodně není ten, kdo by měl rozhodovat o tom, jak bude vypadat znak, uniforma nebo jakým způsobem se policista bude zdravit," dodal pro server.

Propagátor konopí Penc vyzval protidrogový útvar, aby si změnil znak

21.11.2013

zpravy.iDNES.

iDNES.cz, Michaela Bůnová

Stanislav Penc vyzval Národní protidrogovou centrálu, aby ze svého znaku odstranila marihuanový list. Známý aktivista a bývalý člen Strany zelených tvrdí, že konopí je tak kriminalizováno a spojováno s tvrdými drogami.

Národní protidrogová centrála (NPC) má ve znaku list marihuany překrytý mečem. Podle Pence má NPC za za sebou řadu kontroverzních zákroků a jedním z nich je i výběr znaku. Aktivista píše, že logo útvaru neprošlo přes komisi, která znaky útvarů Policie ČR schvaluje.

Vedoucí NPC Jakub Frydrych na Pencovu výzvu reagoval dopisem, který policie vystavila na internet ( přečíst si ho můžete zde ).

Frydrych v něm napsal, že ho těší Pencův zájem o policejní symboliku i skutečnost, že se nad znakem zamýšlí. Podle Frydrycha marihuanové listy směřující do všech stran symbolizují problematiku všudypřítomného problému drog a rizik spojených s jejich užíváním.

Vedoucí protidrogového útvaru také napsal, že ostré listy marihuany představují realitu drogové závislosti. Ta podle něj nemá nic společného s hlavní myšlenkou aktivistů, kteří se s poukazem na léčivé účinky marihuany snaží prosadit její legalizaci. Frydrych dodal, že doufá, že uspokojil Pencovu badatelskou zvědavost. Znak však změnit nehodlá.

Penc si prý z Frydrychovy odpovědi nic nedělá. "On hovořil o tom, že to je firemní znak. Něco podobného jako český lev pro státní znak. Což je samozřejmě naprosto scestné a jen to ukazuje úvahu policisty," řekl iDNES.cz Penc.

Propagátora konopí ovšem rozčílilo, že odpověď dostal od Frydrycha, přestože svoji výzvu adresoval policejnímu prezidentovi. "Frydrych rozhodně není ten, kdo by měl rozhodovat o tom, jak bude vypadat znak, uniforma, nebo jakým způsobem se policista bude zdravit. To rozhoduje někdo jiný. On by měl rozhodovat to, čím se ten ústav bude zabývat," dodal Penc.

Národní protidrogová centrála je v současné době kritizována kvůli zátahům na growshopy, tedy obchody prodávající výrobky spojené s konopím. V operaci, která je pravděpodobně největší protidrogovou policejní akci v historii ČR, je momentálně obviněno přes padesát lidí ( více čtěte zde ).

Miroslav Dolejší: Analýza událostí 17. listopadu 1989

17.11.2013

ac24.cz

I. VÝCHODISKA

Základní myslifikací je tvrzení že, 17.11.1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ.

Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988, přičemž situace k němu byly vypracovány už od prověrek v KSČ 1969-70 a založení Charty 77.

Tento závěr dokládají tato fakta:

1) K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy synchronizovaně v průběhu 7 měsíců. Z hlediska sociologického a psychologického je vyloučeno, aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným, dezorientovaným a víceméně loajálním obyvatelstvem, proti téměř neomezené moci komunistických vlád těchto zemí, zajišťovaných vojensky a bezpečnostně druhou největší mocností světa - SSSR, jejíž síla nebyla otřesena.

2) Výsledkem všech těchto převratů je ponechání moci v rukou komunistických stran - více nebo méně skrytě (přejmenování stran, taktické úpravy pogramů, přesun skrytých kádrových rezerv do vedení a naopak, atd.).

3) Disidentská hnutí ve všech těchto státech, jejichž někteří členové převzali úlohu dekorace v podílu na moci, byla založena a řízena komunisty, kteří v minulosti odešli z řad svých stran, byli pak, často formálně, pronásledováni či krátce před převratem vězněni, což bylo taktické opatření pro získání věrohodnosti a popularity před veřejností, prováděné převážně západním rozhlasem a tiskem.

4) Politickým těžištěm účelů těchto převratů je realizace nové koncepce uspořádání mocenských poměrů v Evropě, jejímž počátkem je sjednocení Evropy, počínající sjednocením Německa. Politické převraty v komunistických státech Evropy byly směrovány k podpoře tohoto sjednocení Německa a byly s ním synchronizovány.

5) Forma a průběh politických převratů v Evropě byly pravděpodobně předmětem dohody Reagan-Gorbačov, uskutečněné v červnu 1987 při Reaganově návštěvě v Moskvě. Od té doby se výrazně projevovaly organizace příprav na převraty ve všech komunistických státech Evropy (formování disidentských skupin v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a jejich propagandistická příprava ze Západu, zintenzivnění protestních akcí proti vládám, přesun zcela neznámých lidí do vedení opozice v Československu nebo do jejího aktivu a jejich horečná popularizace uvnitř prostředí i navenek /Jan Urban, Alexandr Vondra, Michal Žantovský, Jiří Křižan, Tomáš Hradílek, Josef Vohryzek, Jan Litomiský, Stanislav Devátý, Bedřich Koutný, Josef Bartoš, Karel Freund, Pavel Bratinka, Petr Burian, Arnošt Kohút, Lubor Kohout, Michal Kocáb, Petr Placák, Tomáš Dvořák, Hana Marvanová, Jana Petrová, Eva Vidlářová, Petr Pospíchal, Jan Honner, Jaroslav Cuhra, Hana Holcnerová, Jiřina Šiklová, Zdeněk Kotrlý, Miroslav Kvašňák, John Bok, Daniel Kroupa, Ivan Mašek, Jaroslav Mlčák, Pavel Muraško, Pavel Nauman, Zdeněk Ingr, Luboš Bažant, Otakar Veverka, aj./, zakládání nových opozičních skupin pod kontrolou StB nebo armádních složek, které převzaly režii událostí do svých rukou, atd.).

6) Zřetelnou součástí těchto dohod byla ujednání o využití komunistických oligarchií k udržení pořádku a k zachování vlivu komunistického mezinárodního hnutí v mocenských strukturách po převratech. K tomu účelu vznikla kooperace mezi KGB a CIA, jejichž společné komise převraty řídily a schvalovaly personální sestavy nových vlád. Mocenskou stabilitu během změn probíhajících ve východní Evropě zajišťovaly všude armádní složky řízené sovětským GRU, rozvědkou generálního štábu Rudé armády.

7) Prohlášení všech převratových vlád o národním porozumění nebyly aktem humanity, nýbrž politickým převratem vyvolanou potřebou rehabilitace komunistů k jejich další účasti na moci. Byla diktována dohodami SSSR- USA (KGB - CIA). Za tím účelem už 12 let před tím byla politicky iniciována koncepce lidských práv a prosazen její význam /1976/, o nějž se pak dohody velmocí spolehlivě opíraly. Účast disidentů v tzv. Hnutí za lidská práva /Jan Dus, Dana Němcová, Heřman Chromý, Marie Rút Křížková, Stanislav Penc atd../ pak ospravedlňovala jejich smířlivost ke komunistům a jejich kooperaci na moci, která je ve skutečnosti nesrovnatelně větší, než je na první pohled patrné.

8) Politický převrat v Československu ani politika vlády Václava Havla nejsou v žádném případě autonomní záležitostí Československa, nýbrž součástí kontextuální politiky SSSR - USA pro Evropu. Každý jiný předpoklad pro analýzu a výklad této politiky byl neúspěšný.

1. - Charta 77

Z prvních 217 signatářů Charty 77 z 1.1.1977 bylo 156 bývalých komunistů, mezi nimiž se nalézají jména osob, výrazně zkompromitovaných přímou nebo nepřímou účastí na teroru komunistů v padesátých létech, jako ku příkladu : František Krigel, Ladislav Lis, Zdeněk Mlynář, Ludmila Jankovcová, Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Ladislav Kolmistr, Jiří Hájek, Miloš Hájek, Jiří Ruml, Oldřich Hromádko, Karel Šiktanc, František Šamalík, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jarmila Taussigová, Věnek Šilhán, Libuše Šilhánová, Bedřich Placák, Jaroslav Šabata, Jan Štern, Jiří Kantůrek, Rudolf Zukal, Luděk Pachman, atd.

Ze zpravodajské analytiky prověrek v KSČ v létech 1969-1970 vyplývá, že přibližně 800 funkcionářů KSČ bylo formou vyloučení převedeno do tzv. zálohy, tj. pro použití v takových situacích, jaké vznikly po založení Charty 77, po 17.11.1989 a pro situace, které jsou projektovány jako další varianty možného vývoje. Z této zpravodajské analytiky vyplývá, že přibližně 1120 komunistů emigrovalo /bylo vysazeno/ do zahraničí s posláním působit v politické opozici a se zpravodajským určením. Do této doby bylo aktivizováno pouze asi 260 těchto osob. Ostatní zůstávají stále v záloze. Část těchto osob je možné identifikovat podle privilegií, kterých se jim dostávalo od vlád hostitelských zemí ihned po jejich příchodu do emigrace: politický asyl dostávaly okamžitě a bez průtahů, ihned po té si přes čs. konzuláty zařídily vystěhovalecký pas a mnozí z nich navštěvovali bez komplikací Československo, dostali zaměstnání v exponovaných Institucích států, do kterých byli vysazeni, jejich děti tam studovaly na prominentních univerzitách, atd. Všichni významní komunisté dostávali okamžitě profesury na universitách (Goldstucker, Šik, Sviták, Pelikán, později Mlynář) a významné politické funkce. Pro spolupráci na této opoziční variantě byly získány starší exilové instituce (Rada svobodného Československa v USA, Česká akademie pro vědy a umění v USA, některé krajanské spolky a organizace, atd.) a některé osoby z poúnorové emigrace (Tigrid aj.), zejména pak osoby kolem rozhlasových stanic Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a BBC.

Tito lidé organizovali v zahraničí malé nátlakové skupiny (lobby), které si postupně vytvářely kontakty na mezinárodní organizace a vlády států, vypracovávaly situace pro reagenci oficiální politiky, zakládaly nakladatelství a vydavatelství, nadace, organizovaly sběr finančních prostředků, atd. Patronaci nad těmito skupinami měly vlády, diplomatické sbory a mezinárodni organizace západních spojenců USA. Celá činnost byla současně pod částečnou kontrolou KGB. V Československu byli KGB vybráni lidé z vedení ÚV KSČ, kteří byli o záměrech a některých akcích informováni (od r.1987 to bylo l3.odd. ÚV KSČ). Od r. 1987 byl koordinací činnosti těchto skupin v zahraničí s Chartou 77 pověřen vedoucí tohoto oddělení Rudolf Hegenbart.

Finanční prostředky pro činnost Charty 77 a zejména pro soukromou potřebu jejich vůdců, shromažďoval v Nadaci Charty 77 ve Stockholmu zeť sovětského akademika Arnošta Kolmanna, František Janouch, sám dlouhou dobu působící v sovětském jaderném výzkumu. Finanční prostředky pocházely především od sionistických mecenášů z mezinárodního PEN-klubu, Rotary-klubu, Jewish Agency, Guggenheimovy nadace v USA, B nai B rith, Masarykovy nadace při Masarykově museu v Izraeli, sionistických odborových svazů zejména v USA, Švédsku, atd. Nadace Charty 77 založila 6 vlastních literárních nadací (Cena J.Seiferta, Jiřího Lederera, Fr. Kriegla, atd.), jejich prostřednictvím udělovaly ceny za literaturu vybraným členům Charty za účelem jejich popularizace a propagace. Ze stejných zdrojů byla vyplácena tzv. stipendia. Nadace Charty měla prostřednictvím zednářských loží v Evropě a v USA vliv i na některé tradiční literární nadace, jejichž prostřednictvím pak dosahovala udělování mezinárodních cen těm signatářům Charty 77, kteří byli predestinování pro budoucnost k politickým funkcím (Havel, Dienstbier, Battěk. Němcová, Palouš, Uhl, Šabata, atd.).

V období 1980-1989 bylo prostřednictvím Nadace Charty vyplaceno cca 376 tisíc US dolarů na činnost Charty 77 v Československu a cca 1,341mil. US dolarů pro osobní potřebu vedoucích členů Charty. Tato částka nezahrnuje peníze vyplacené za literární a jiné ceny. Na osobní konta v zahraničí byla vedoucírm osobám Charty převedena souhrnná částka cca 6 milionů US dolarů. Tato konta (osobní) jsou spravována advokátními kancelářemi v zahraničí, které zastupují jednotlivé fukcionáře Charty 77.

V lednu 1990 obdržel Janouch jako jeden z prvních registraci od Federálního ministerstva vnitra /FMV/ a od února 1990 jsou finanční prostředky distribuovány pro Československo prostřednictvím této kanceláře. Z nich jsou rovněž financovány a odměňovány některé činnosti OF a jeho vedoucích funkcionářů.

Charta 77 byla od svého založení v r.1977 koncipována jako zednářská lóže. Funkce mluvčího je převzata ze Sionistické organizace. Aby nemohla být jako ilegální organizace stíhána podle zákona, odesílala všechna svá prohlášení a stanoviska státním úřadům. Ve svém prohlášení z 1.1.1977 konstatuje, že nechce škodit komunistickému režimu, ale chce s ním vést konstruktivní dialog, což koresponduje s komunistickým zaměřením vedoucích funkcionářů Charty a s dohodami, které byly o jejím vzniku a působnosti uzavřeny. Počáteční zběsilá politická kampaň, která byla proti Chartě 77 vedena ze strany ÚV KSČ, měla za účel na Chartu upozornit a popularizovat ji u protikomunisticky smýšlející části občanské veřejnosti. Hlavní část její popularizace pak převzaly vysílačky Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a BBC.

Přibližně od r.1974 byla v Československu konstituována nová báze KGB, která dnes zahrnuje asi 7 až 8 tisíc občanů Československa, kteří nejsou v žádných evidencích StB, min. zahraničí, atd. Jediným viditelným výrazem této báze je skupina prominentních reprezentantů Charty 77, dnes převážně zastávající nejvyšší státní úřady.

Celou dobu své existence působila Charta 77 se souhlasem a pod kontrolou Státní bezpečnosti a KGB. Přesto, že materiály, vydávané nepřetržitě vedoucím VONS Petrem Uhlem (tzv. Informace o Chartě 77) byly evidentně ve smyslu tehdy platných zákonů protizákonné (min. podle paragr. 112 tr. zák.: poškozování zájmů republiky v zahraničí), nebylo proti vydavatelům až na vyjímky nikdy brutálně zakročeno, tak jak to v každém jiném případě vždy odpovídalo neměnné praxi StB. Je mimo jakoukoli pochybnost, že kdyby činnost Charty 77 nebyla žádoucí, byla by taková skupina lidí ještě v zárodku zlikvidována během 24 hodin /vždyť tajemník Zdeňka Mlynáře, jednoho z otců Charty, Dr. Josef Hodic, patřil v té době, stejně jako mnoho dalších signatářů Charty 77 první hodiny, ke špičkovým agentům StB!/ a nikdo ve veřejnosti by se o její činnosti ani nedozvěděl, jak to bylo zcela běžné ve všech ostatních případech jednotlivců a skupin, likvidovaných za činnost proti státu, nebo pouze za své osobní postoje proti režimu. Charta však, většinou bez jakéhokoli drastického omezení, vydávala knihy, prohlášení, poskytovala interview Svobodné Evropě, Hlasu Ameriky a BBC, v posledních měsících před převratem její členové dokonce cestovali do zahraniči (Jiří Hájek, Dana Němcová, aj.), kde vedli politické rozhovory.

Uvnitř Charty 77, VONS a ve všech ostatních jejích odnožích, působila rozsáhlá agentura StB /Jaromír Glac, dr. Josef Hodic, Jan Hrabina, Jan Křen, Vlasta Chramostová, Zdeněk Ingr, Luboš Bažant, Michal Kobal, Petr Burian, JUDr Josef Průša, JUDr Josef Danisz, Věra Vránová, Pavel Muraško, Michal Kocáb, atd.atd./. Na bázi II. a X. správy FMV to však byla činnost víceméně kontrolní (v rámci objektové kontrarozvědky), nikoli řídící. Řízení Charty 77 bylo prováděno velmi komplikovaným způsobem, který dovoloval jeho kontrolu ze strany USA. Hlavní řídící funkci vzhledem k Chartě 77 vykonávaly osoby z báze KGB. Hlavní kontaktní osobou byl vedoucí 13.oddělení ÚV KSČ R. Hegenbart, který současně řídil protiopatření FMV. Hegenbart byl přímo angažován na přípravě převratu od srpna 1988, na jeho provedení 17.11.1989 a dodnes jako kontakt působí prostřednictvím plk. StB Josefa Vostárka (býv. Náčelník kanceláře FMV ministra Vratislava Vajnara) a pplk. Krásy na řízení činnosti KC OF, zejména pak jeho personální politiky (schvalování osob pro vládu, poslance FS, zahraniční službu, jiné politické strany, atd.) Směr kontaktu: Ladislav Lis, Oldřich Hromádko, Zdeněk Jičínský, Jaroslav Šabata, Petr Kučera a kancelář presidenta republiky, zejména některé poradce).

Přijímání členů (signatářů) Charty 77 skončilo dnem 17.11.1989, kdy počet signatářů dosáhl cca 1900 občanů. Naprostá většina z nich podepsala Chartu ze vzdoru proti režimu, aniž měla nejmenší tušení o charakteru a poslání této tajuplné organizace.

Chartu 77 řídilo přibližně 70 až 85 lidí, jejich jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými a podobnými svazky (zájmové a finanční nevyjímaje). Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových - Uhlových - Müllerových - Tesařových, Němcových, Paloušových, Bednářových, Kynclových, Hromádkových, Dobrovských, Rumlových, Mlynářových, Pelikánových, Slánských, Šternových-Kantůrkových, Freundových, Tominových, Korčišových, Paynových, Kocábových, Placákových, Princových, atd. Všechny tyto více nebo méně rozvětvené rodiny jsou komunisté nebo jejich potomci, svobodní zednáři a jejich potomci. Nyní přibližně 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel, zaujalo pozice v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu.

Tato skupina občanů Československa byla pro své dnešní poslání schválena pověřenými orgány SSSR a USA (prostřednictvím StB-GRU-KGB-CIA-Mossad). Souhlas vyslovovaly také jiné mezinárodní organizace.

Charta 77 nedosáhla během svého 13-ti letého působení žádného politického vlivu na domácí scénu, protože to nebylo žádoucí. Příprava politických převratů v Evropě, včetně Československa, byla svěřena profesionálním organizacím, které k tomu měly k disposici všechny potřebné prostředky a bohaté zkušenosti. Posláním Charty 77 bylo soustředění vhodných osob, s věrohodnou krycí legendou "odpůrců komunismu" pro veřejnost, které by po převzetí moci po fingovaných převratech zajistily kontinuitu se zaměřením světového komunistického hnutí, jehož součástí jsou i komunistické strany všeho typu a všech taktických modifikací a programů. Jejich hlavním posláním je zakrytí této dlouhodobé orientace a v důsledku toho působí k likvidaci jedné fáze bolševismu: stalinismu – tedy období, kdy se světový bolševismus v Rusku vymkl mezinárodní kontrole.

Občanské odsuzování a věznění některých nejaktivnějších členů Charty 77 a jí založených odnoží bylo především velmi diferencované a mělo výchovný (kázeňský, disciplinární) a propagační význam jak vzhledem k nim samotným, tak hlavně k obyvatelstvu. Věznění členové Charty 77 se tímto způsobem učili podřizovat se kázni, jestliže to okolnosti vyžadují, a současně jim bylo jejich uvěznění (nebo pouhé zadržení na několik hodin) podnětem k obrovské mezinárodní propagační kampani, vedené zahraničními vysílačkami a později i diplomatickým personálem amerických spojenců. Československo se tímto způsobem seznamovalo s lidmi, o nichž by bývalo v listopadu 1989 nevědělo vůbec nic, anebo by pro něj byli nepřijatelní, pokud by byla dána přednost k seznámení s nimi prostřednictvím zpráv a informací z jejich nejbližšího okolí. Organizovaná reklama a propagace jejich osob upravila jejich obrazy v legendy a učinila z nich hrdiny, mučedníky, veliké spisovatele, myslitele, politiky a demokracii oddané státníky. K tomu účelu byly zřízeny nejrůznější literární ceny, udělovány čestné doktoráty na západních universitách, atp. V podstatě je tento postup metodou hollywoodské tvorby Star, která se uplatňuje od počátku 20. století – kdokoli může být populární, kdo je intenzivně po nějakou dobu propagován všemocnou reklamou. Je to otázka účelu a nákladů, nikoli otázka kvality člověka.

Agenturní činností StB proti Chartě 77 se zabývalo na FMV celkem asi 43 důstojníků StB. Rozsah této činnosti není vyčerpán pouze seznamem akcí proti Chartě a VONS, ale zahrnuje také činnost oddělení StB pro boj proti sionismu, judaismu, svobodnému zednářstvu a Státnímu sionistickému muzeu (tzv. kontrarozvědná ochrana). Z těchto útvarů, které podléhaly většinou přímo KGB (mezinárodní koordinace), byly registrovány zahraniční signály (dispozice) pro činnost Charty. Současně byla registrována kooperace s ostatními disidentskými skupinami, zejména v Polsku, NDR, Maďarsku a SSSR.

Každý z těchto důstojníků StB řídil agenturu uvnitř Charty 77 a v počtu 5 až 7 TS (tajných spolupracovníků). Osobní charakteristiky vůdců Charty 77 (vč. VONS a ostatních tzv. nezávislých iniciativ) jsou vesměs nepříznivé. Psychiatrické analytiky konstatují v mnoha případech osobní rozvrácenost, v některých případech drogy (Jirous apod.).

Když se ministr vnitra Dr. Richard Sacher, zastupující ve vládě lidovou stranu, dostal v únoru a březnu 1990 do styku s některými materiály, týkající se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích vůdců, vzniklo akutní nebezpeční odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením komunistického státu. President Havel nechal jmenovat vládou Jana Rumla náměstkem FMV. Po 6 týdnech jeho působení na FMV se ztratilo přes 15 tisíc OS (osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB). President si současně vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány zasvěcencům v Chartě (Uhl, Urban).

Je nejvýš pravděpodobné, že nejdůležitější materiály, týkající se Charty a jejích prominentů, byly z FMV odstraněny ještě před 17.11.1989. Kupř. magnetofonové kazety s nahrávkami jednání mluvčích Charty, jejího vedení, jednání s některými zahraničními diplomaty apod., které vedení Charty předávalo StB, zmizely (záznamy o jejich existenci v osobních materiálech důstojníků StB byly patrně přehlédnuty). Rovněž byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: V. Havla, J. Dienstbiera, Zuzany Dienstbierové, Petra Uhla, Jar. Šabaty, A. Šabatové, L. Hejdánka, V. Bendy, J. Gruntoráda, M. Palouše, Kantůrka, E. Kantůrkové, Vl. Chramostové, M. Kubišové, Zd. Jičínského, M. Motejla, Dr. Danisze, Zd. Rychtského, P. Pitharta, J. Urbana, P. Kučery, I. Fišery, J. Hájka, A. Marvanové, P. Šustrové, J. Rumla, R. Slánského, W. Komárka, M. Zemana, V. Klause, V. Dlouhého atd.

Dále byly odstraněny všechny materiály z listopadu a prosince 1989 z jednání tzv. rozhodujících politických sil o převzetí moci v zemi. Rovněž byly odstraněny objektové svazky “Obroda socialismu” (Klub reformovaných komunistů a estébáků z r. 1968 – politicky nejvýznamnější složka Charty 77 a dosud v OF). Dále zmizely objektové svazky zpravodajských agentur v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí – Pelikánovy “Listy", Tigridovo nakladatelství “Svědectví”, Škvoreckého nakladatelství v Torontu, objektové svazky “Rada svobodného Československa”, nakladatelství A. J. Leihma, atd. Rovněž byly odstraněny objektové svazky schwarzenberského paláce ve Vídni.

Existuje velmi mnoho dalších důkazů o expozituře Charty a jejím spojení s konspirativní komunistickou mocí. Většina z nich však není vhodná k zveřejnění pro rizika s tím spojená. Rozsah ostatních by zdaleka překročil únosný rámec této zprávy.

2. - Převrat 17.11.1989

Zpráva parlamentní Komise FS pro vyšetření podstaty událostí 17.11.1989 byla prohlášena za utajenou a nebyla zveřejněna. Důsledky šetření se promítly do odsouzení několika bezvýznamných policistů k několikaměsíčním trestům. Vyšetřování bylo zaměřeno pouze na násilnosti na Národní třídě, bylo zmanipulováno a záměrně se vyhýbalo vyšetření politického pozadí převratu. Podobný osud postihl Nezávislou vyšetřovací skupinou studentů, která vznikla jako reakce na evidentní manipulování vyšetřování vyšetřovací komisí FS.

Důsledkem tohoto stavu věcí byly rychle a všeobecně se rozšířivší pochybnosti o nejapné legendě sametové revoluce, jak ji dosud urputně hlásá president a vláda Charty 77.

President rovněž nedodržel svůj veřejně daný slib, že budou zveřejněny všechny záznamy o jednání s Adamcovou vládou a následně jednání tzv. rozhodujících politických sil (dodnes není známo, kdo je tímto pojmem označen).

S odstupem měsíců se však stalo zřejmým, že masakr na Národní třídě byl předem připraven a že byl koncipován jako signál zahájení převratu. Po něm byla iniciativa okamžitě předána Chartě 77 – to dokazuje, že v přípravách existovala spolupráce (mimo mnoha dalších důkazů). Charta ihned po masakru převzala iniciativu rozšířením sdělení sl. Drážské o smrti studenta Šmída, které se ukázala desinformací. Tento kritický bod spojení Charty 77 a zasvěcené části ÚV KSČ nebyl dosud objasněn a tvoří jedno z ústředních politických tajemství.

Když byly tyto pochybnosti občanů spolehlivě zaregistrovány, natočila BBC pořad o událostech 17.11.1989 v němž legenda je korigována a vyúsťuje v tvrzení, že to byl nepodařený vnitrostranický převrat, který měl pouze odstranit Jakešovo vedení, ale který se vymkl z rukou. Na základě této predikce vystoupil jeden z předních mužů Charty Jiří Ruml s požadavkem, aby vyšetřování 17. listopadu bylo obnoveno. Nebezpečí, které v sobě takový požadavek skrývá spočívá v tom, že komise bude sestavena opět ze zasvěcených lidí Charty 77, kteří budou dokazovat tvrzení pořadu BBC, které je pokládáno za přijatelnou politickou verzi, korigující nesmyslnou báchorku o sametové revoluci. Stejným cílem však bude zakrytí každého spojení Charty s komunisty a kontinuity komunistické vlády – chartistické elitě stále vyhovuje být považována za něco jiného, než čím ve skutečnosti je. Je nepochybné, že kdyby byla zveřejněna pravda, Havel a jeho vláda Charty 77 by museli padnout. To je však nepřijatelné pro zahraniční sponzory, kteří Chartu vypracovávali 13 let a nemají za ni přijatelnou náhradu, se kterou by mohli souhlasit také Rusové. Vláda Havlovy Charty musí být tedy udržena. Z provedené analýzy lze vybrat skutečnosti, které chronologicky seřazeny, poskytují následující sled událostí: poradce presidenta USA John Whitehead na podzim 1988 po své 12-ti denní cestě po Východní Evropě shledal, že politická situace dovoluje zahájení příprav k převratu. Pro Československo (Chartu 77) to znamenalo pokyn k vystoupení ze sebe samé a její členové postupně založili řadu skupin, nazývanými nezávislými iniciativami: SPUSA (Společnost přátel USA), HOS (Hnutí za občanskou svobodu), DI (Demokratickou iniciativu), Obrodu socialismu (svaz bývalých komunistů a příslušníků StB z r. 1968), České děti (monarchisté), NMS (Nezávislé mírové sdružení), atd. Všechny tyto skupiny pracovaly pod vedením Charty 77. Cílem bylo vyvolání dojmu početního zvětšení opozice vůči vládě, i když to byl dojem pouze optický, ale potřebný pro zahraniční propagandu.

Politicky nosnou byla pouze Obroda socialismu. V ÚV KSČ byla vytvořena skupina Urbánek-Mohorita, která byla Hegenbartem pověřena jednáním s Obrodou. Účelem byla spolupráce na kompromitaci Jakeše a jeho odchod z vlády. Hegenbart byl v této činnosti řízen KGB. Byl natočen film z Jakešova kompromitujícího vystoupení v západočeském kraji, KGB rozmnožila jeho videokazety a v zahraničí se prodávaly za 20,- DM. Současně prováděl Hegenbart izolaci Jakeše, který nebyl zasvěcen do událostí, aby byl v případě zahájení operace eliminován nežádoucí zásah. Hegenbart byl rovněž rozhodujícím mužem, který v červenci a srpnu 1989 řídil stanovisko ÚV a vlády k exodu východních Němců ze západoněmeckého velvyslanectv v Prazeí. V rámci spolupráce Hegenbart-Obroda vycestoval Jiří Hájek těsně před převratem do Rakouska k projednání některých podrobností, souvisejících s datem a technikou převratu.

Den 17.11. byl zvolen jako nejvhodnější vzhledem k tomu, že je Mezinárodním svátkem studenstva a zaručuje tedy mezinárodní odezvu, a dále proto, že to byl poslední termín s aspirací na mezinárodní odezvu před schůzkou Gorbačov – Bush na Maltě, kde měl být projednán další postup velmocí při řízení sjednocování Německa, což předpokládalo také politickou změnu v Československu.

Ze zprávy, zveřejněné Nezávislou vyšetřovací komisí studentů je dostatečně známo, jak bylo zmanipulováno jednání Pražské vysokoškolské rady za účasti Vasila Mohority k přípravě manifestace. Ke skutečnostem, které jsou už veřejně známy o průběhu masakru na Národní třídě, lze připojit:

A) Přibližně 2 hodiny před příchodem průvodu studentů, vedených poručíkem StB Zifčákem alias "studentem Růžičkou" na Národní třídu, kde podle oficiální trasy neměl co dělat(!), byl zastaven provoz tramvají v obou směrech. Dopravní podnik tedy musel dostat takový příkaz už asi 3 hodiny před tím. Současně byla Národní třída téměř vyklizena (liduprázdná).

B) Pohotovostní oddíly SNB byly v pohotovosti v Mikulanské ulici a v Kokviktské už 3 hodiny před příchodem průvodu na Národní třídu.

C) Asi 1 hodinu před příchodem průvodu byly uzamčeny všechny domovní dveře všech domu od Perštýna až k Národnímu divadlu, přesto, že tudy průvod neměl projít!

D) Zásahová četa ÚRNA (Útvar rychlého nasazení), která byla ve 3. pohotovostním sledu (její členové byli doma u rodin, ale museli být k dispozici u telefonu), dostali v 10,30 hod. telefonický rozkaz k okamžitému návratu do útvaru (tedy 8 hodin před nasazením), tj. asi 4 hodiny před zahájením manifestace. Po příchodu k útvaru jim byla nařízena pohotovost. Když četa nastoupila v maskovaných uniformách a maskovacích čepicích, byl jim vydán rozkaz k nasazení červených baretů, které jsou součástí vycházkové uniformy. V 11,30 hod. byla četa převezena autobusem do Bartolomějské ulice k soustředění. Od 13,45 probíhala jejich instruktáž třemi důstojníky StB v civilu o jejich zákroku u Národního divadla – tedy v době, kdy manifestace začínala ve vzdálenosti asi 3 km. Zásahové četě byl na zvětšeném obraze podrobně vyložen uzávěr u Národního divadla včetně nasazení obrněných transportérů vybavených radlicemi. Byla instruována, že důstojníci StB jim budou ukazovat vytypované osoby v průvodu, které jsou pak povinni vytáhnout a zadržet.

ÚRNA je cvičena pro bleskovou akci, nikoli pro pořádkovou policejní službu. Plk. Bečvář, který vydal rozkaz k jejich nasazení, musel vědět, jak tato složka bude reagovat, musel rovněž vědět, že jejich nasazení je neadekvátní, protože podle zákona a vnitřních předpisů FMV je ÚRNA nasazována pouze při bezprostředním ohrožení životů, při organizovaném a ozbrojeném odporu. Nic takového se na Národní třídě nedalo očekávat. Plk. Bečvář byl do funkce dosazen právě Hegenbartem a je pravděpodobné, že protipředpisový rozkaz k nasazení ÚRNA nevydal z vlastního rozhodnutí. Zde kdesi mohou spočívat příčiny, proč se zastřelil.

E) V odpoledních hodinách 17.11.1989 opustilo Prahu celé vedení Charty 77 včetně rodin. V Praze zůstali pouze Uhl, Benda, Němcová. Patrně existovalo jisté nebezpečí jejich pozatýkání v případě, že by se Hegenbartovi nepodařilo paralyzovat akce a rozhodnutí většiny vedoucích ÚV KSČ a FMV, kteří nebyli do charakteru operace zasvěceni. Chartisté se však všichni vrátili už v sobotu v poledne zpět do Prahy. V té době a během neděle se Hegenbartovi podařilo definitivně odstranit nebezpečí zákroku Lidových milicí, které Jakeš mobilizoval.

Cílem operace nebylo pouze odstranění Jakeše, ale i dočasný taktický ústup komunistů ze světla do předem připravených pozic, jejichž dislokace a krytí bylo předmětem dojednávání s Obrodou socialismu od ledna 1989. Od téže doby (po zatčení Václava Havla) byli Hegenbartem mobilizování herci, zpěváci aj. k podpisovým akcím za jeho propuštění. Všichni iniciátoři byli komunisté nebo spolupracovníci Státní bezpečnosti.

Ze seznamu studentů, kteří připravovali manifestaci a později se chopili organizování studentstva vyplývá, že jde výlučně o děti prominentních rodičů. 86% těchto studentů mělo rodiče ve vysokých funkcích v KSČ, FMV, diplomatických službách, v kategorii generálních ředitelů, vysokoškolských profesorů, atd. Existují důkazy o instruování těchto dětí jejich rodiči. Existují rovněž důkazy o tom, že už od června 1989 byla vypracována hesla, jako “Nejsme jako oni”, “Nechceme násilí”, atd. a formy jejich uplatňování při demonstracích tak, aby nedošlo k fyzickému napadání komunistů (to byla jedna z podmínek dohody o předání moci) a záruky za ni převzali sami komunisté prostřednictvím studentů a Občanského fóra.

3. - Občanské fórum

Koncepce OF byla dohodnuta asi půl roku před převratem a schválena Hegenbartem. Na jeho vyhlášení Havlem v Realistickém divadle sváželi pověření důstojníci StB svými soukromými vozy všechny hlavní členy Charty 77. Uvolnění divadel fingováním protestních stávek organizovala StB prostřednictvím svých agentů mezi herci a základními organizacemi KSČ v divadlech.

Vedením OF byli pověření výhradně kmenoví členové Charty 77. Kvalifikovaný zpravodajský odhad předpokládal, že pro nasazení v OF bylo uvolněno přibližně 1100 lidí z nové báze KGB. Agentura StB byla nasazena celá (v Chartě 77), i když posléze došlo k řadě průvalů, z nichž některé byly účelové (Danisz apod.). Občanské fórum si zachovalo horizontální organizaci Charty (s hermeticky uzavřeným koordinačním centrem), protože to nejlépe vyhovovalo možnostem průniků (politických, zpravodajských, finančních, kontrolních) do místních OF a potřebám infiltrace všech ostatních politických stran, klubů, organizací a spolků, vznikajících ve vazbě na OF, tedy v podstatě na početně multiplikovanou Chartu 77.

Nejsilnější pozici v OF si udržuje Obroda socialismu, která je stále jeho rozhodující složkou. Zajišťuje kooperaci s KSČ a koordinaci v oblasti personální politiky ve vládě, diplomatickém sboru, FS a obou národních radách, republikových vládách a ve sféře komunální (O. Černík). Všechna rozhodující místa v oblasti veřejné moci, rozhlase, televizi, tisku, průmyslových podnicích, školství, zdravotnictví, soudech, prokuratuře, apod., jsou obsazovány komunisty (tzv. bývalými). / Zřejmě není náhoda, že O. Černík, A. Dubček a někteří další pomocní režiséři a herci 17. listopadu zemřeli krátce potom v důsledku "autonehody" atp. - pozn. NN /

Pro tuto koncepci je výchozím bodem historie a politiky rok 1968. Je předkládán jako prvotní počátek dnešní demokratické politiky a jeho aktéři jsou tak předurčování k převzetí veškeré moci. Tento politický akt, podporovaný Západem, má rehabilitovat hromadné nasazení tzv. bývalých komunistů. Je to schema, které je uplatňováno ve všech komunistických státech Evropy. V Československu je však nejzřetelnější vzhledem k počtu komunistů vyloučených v r. 1968 z KSČ – jejich značný počet si nevynucuje přejmenování KSČ ani změnu programu, protože tato organizace má jako svoji veřejnou variantu OF.

Po 17.11.1989 se k zakladatelům a provozovatelům OF připojili zaměstnanci Prognostického ústavu ČSAV, z nichž mnozí zaujali nejdůležitější funkce v národním hospodářství a v politice. Pověření tohoto ústavu vyplývá z faktu, že zpracovával nynější hospodářskou reformu už od roku 1987, kdy si vláda objednala na impuls z Moskvy tzv. Prognózu rozvoje národního hospodářství ČSSR. Část nákladů na její vypracování byla refundována RVHP (stejně postupovaly ostatní komunistické vlády v Evropě). Tato studie nebyla prognózou, nýbrž variantou současné reformy, při níž byla paralelně vypracována a v zahraničí odsouhlasena koncepce hospodářské činnosti po převratu. V rámci prací na této studii vycestovalo na stáže asi 40 pracovníků, kteří prováděli konzultace s bankami, průmyslovými koncerny a poradenskými službami v USA, Francii, SRN, Velké Británii a Itálii. Po dokončení a odevzdání studie navrhoval ministr Kincl experty zatknout a odsoudit pro jejich styky v zahraničí, které se vymykaly rozmezí jejich studijního poslání. Hegenbart jeho úsilí zastavil a po převratu se z ústavu do vedení státu dostali: Komárek, Klaus, Dlouhý, Zeman, Klímová, aj.

V rámci dohod o kontinuitě moci komunistické oligarchie byla činnost OF od počátku až k volbám vedena k likvidaci nebo ovládnutí zevnitř jakékoli potenciální protikomunistické opozice, která by mohla uvnitř nebo vně OF vzniknout. OF bylo pod spolehlivou kontrolou komunistů stejně jako samotná KSČ a ostatní politické strany bývalé Národní fronty. Bylo však nutné zabránit vzniku jakékoli nezávislé organizace, které by tuto hegemonii mohla dříve nebo později ohrozit. Proto bylo v období únor – duben rozbito studentské hnutí a vyřazeno z jakékoli politické konkurence a učiněno zcela pasivním a byly provedeny čistky v samém Občanském fóru /až na veřejnost se zřejmě dostal pouze brněnský spor Šabata - Cibulka, kdy ostatní odpůrce komunismu se vedení OF Jan Urban - Petr Kučera - Ivan Fišera podařilo umlčet v naprosté tichosti/.

Když se před volbami ukázalo relativní nebezpečí ze strany KDU, byly jeho volební šance zlikvidovány akci proti jejímu předsedovi Bartončíkovi, který byl, stejně jako většina ostatních figur na scéně, spolupracovníkem StB. V této akci se osobně angažoval V. Havel nejen výroky z rozhovoru s Bartončíkem, ale zejména tím, že vzal pod svoji osobní ochranu Jana Rumla, který útok vedl. Ihned po volbách byla torpedována Čs. strana socialistická akci Melantrich, v níž se rovněž osobně angažoval Havel zasláním dopisu o svobodě slova. Vzápětí na to byla roztržena Republikánská strana, v očekávání je destrukce Lidové strany. Tím OF zcela ovládlo vnitropolitickou situaci a destruovalo jakoukoli opozici. Akce byly provedeny zcela profesionálně a vylučují, že by jejich autory mohli být diletanti z OF. Kromě toho forma jejich provedení nutně předpokládá dokonalou a disciplinovanou organizací s federálním rozměrem. Důkazem její existence je rovněž volba Vasila Mohority místopředsedou FS naprostou většinou hlasů, když KSČ má pouze 14% mandátů ve FS. Podobných důkazů o dokonale fungující kooperaci mezi KSČ a ostatními tzv. opozičními organizacemi (někdy vysloveně "protikomunistickými") existuje celá řada.

Přibližně od března 1990, kdy se v KC OF začal objevoval vliv mimopražských OF, který nekorespondoval s cíli zasvěcených mezi chartisty, začalo docházet k silné názorové diferenciaci, která pokračuje a nabývá na ostrosti. OF politicky nepřežilo své volební vítězství. Všechny kritiky totiž vyloučit nemohlo... Příznaky se projevily už při sestavování federální vlády, která byla v základních ministerstvech sestavena Havlem už 3 týdny před volbami. Po akci Bartončík se v jejím důsledku projevil strach mnoha funkcionářů a sestavení vlády se protáhlo o 10 dní déle, než president předpokládal. Bude-li názorová diferenciace pokračovat, stává se nejistým původní předpoklad, že vláda dosáhne vždy požadované většiny hlasů pro své návrhy ve FS. Tento fakt vytváří předpoklad pro parlamentní krizi, zejména při hlasování o zákonech (všechny tři ústavy), jejichž přijetí vyžaduje 2/3 hlasů. Nezvládnutí takové situace by si mohlo vynutit vypsání nových mimořádných parlamentních voleb, v nichž by OF nezískalo už tak výraznou většinu. Rozptýlení hlasu pro ostatní strany by vytvořilo situaci, v níž by žádná strana nedominovala tak výrazně, aby byla schopna sestavit novou vládu, která by měla naději v takto roztříštěném FS prosadit jakýkoliv zákon či opatření. Pak by musela následovat autoritativní opatření presidenta. Ta by mohla mít reálnou naději na úspěch jenom tehdy, jestliže by měl v té době (1 – 1,5 roku) ještě tolik popularity jako nyní, což je však nepravděpodobné, a v takovém případě by následovala celospolečenská krize a politický pat.

Podobné tendence se však projevují s různým fázovým posuvem ve všech bývalých komunistických státech Evropy a jejich intenzita bude vzrůstat s hospodářskou a sociální devastací. Nelze vyloučit, že vytvoření podmínek pro vnitropolitický pakt ve všech státech Východní Evropy je cílem řídících velmocí, protože by vedl k silným sociálním nebo národnostním nepokojům, možná povstáním /např. na Balkáně/, které by byla sjednocené Evropě na Západě vhodnou záminkou k vojenskému obsazení v zájmu míru v Evropě a k nadiktování východoevropské konfederace, řízené západní Evropou, USA a SSSR.

Reálnost takové varianty politického a hospodářského vývoje se objevuje ve způsobech zamýšleného konstituování OF v průběhu následujících dvou let jako jediné autoritativní organizace ve státě. /Díky Václavu Klausovi, který se stal k šoku zasvěcených předsedou OF proti určenému Martinu Paloušovi, což vedlo k rozštěpení OF na pravicovější ODS a levicově-liberální Občanské hnutí, tato koncepce padla - pozn. NN/

Jedním z projevů této snahy je pokus o vytváření presidentské vlády. Souvislosti s ostatní Evropou jsou naznačovány expoziturou presidentových poradců ze zahraničí, kteří ho řídí (Schwanzenberg, Šik, oba Pelikánové, Fischl, Kohout, Povolný, atd.).

4. - Komunistická strana

V polovině roku 1988 bylo informováno o přípravě převratu v Československu 12 lidí z nejvyššího orgánu KSČ. V říjnu 1989 se tento počet zvětšil přibližně na 90 lidí, z nichž většina nebyla přímo z aparátu KSČ.

Naprostá většina členů KSČ byla převratem a ztrátou své moci překvapena a označovala postup svého vedení za zradu. Od února do dubna 1990 nastalo v řadách členů KSČ znatelné uklidnění díky informacím, které jim zprostředkovalo vedení až na úroveň okresních výborů.

Došlo k všeobecnému pochopení faktu, že moc 1,7 milionů členů KSČ, 250 tisíc mužů plně vyzbrojené armády, 60 tisíc mužů FMV, 150 tisíc ozbrojených členů Lidových milicí a půl milionu občanů sympatizujících se režimem, nebyla poražena, a že události jsou taktickou formou změn, jinak v krátké době neproveditelných.

Pokusy malých lokalizovaných skupin komunistů, kteří se z neznalosti chtěli postavit na odpor, i když nikoli ihned veřejný, byly na zákrok vedení strany odloženy. Informace o připravovaném převratu StB byly rozšiřovány OF záměrně k vytvoření atmosféry ohrožení, umožňující snazší zvládnutí veřejnosti, jejímu semknutí kolem OF a k získání sympatií.

V prosinci 1989 byly všichni rozhodující funkcionáři KSČ, armády, LM, FMV přesně informováni o situaci a jejím smyslu. Latentní pohotovost byla udržována pouze do března 1990, kdy byla situace stabilizována zákonem č. 15/90 z 23.1.1990, který zaručoval KSČ veškerou právní ochranu, garantovanou novou vládou. Veřejnost se proti zákonu nepostavila na odpor a situace byla zvládnuta.

Nikdo z vedoucích funkcionářů starého ani nového vedení KSČ nepomýšlel na převrat, protože předání zjevné moci a ústup do ústraní bylo direktivou moskevského vedení Světového komunistického hnutí. Stalo se zcela zřejmým, že Moskva by žádný pokus o zpětné převzetí moci KSČ nepodpořila, naopak, postavila by se proti němu. Ve stejném smyslu byly vydány rozkazy jednotkám sovětské armády na území Československa, k nimž byli už počátkem listopadu 1989 vysláni důstojníci Rude armády se zvláštním posláním.

Charta 77 v čele s Václavem Havlem dodržela s podporou zakonspirované části StB všechny dohody o průběhu převzetí moci i o další neveřejné spolupráci s KSČ (zprostředkováno Obrodou). Za účelem mezinárodní kontroly dodržení těchto dohod se Československo stalo od listopadu 1989 zpravodajsky a kontrarozvědně otevřenou zemí.

Dohody byly rovněž precizně dodrženy ze strany KSČ. Indiferentní a zmanipulované obyvatelstvo Československa nepůsobilo svým vystoupením (neplánovaným a neorganizovaným) žádné komplikace. Reakce proti setrvávání komunistů ve všech oblastech veřejného a politického života země jsou zatím stále pod kontrolou Havlovy vlády a aparátu bývalé moci. Rovněž byly zvládnuty reakce proti nástupu komunistů z padesátých let zpět do vedoucích posic.

Volby v červnu 1990 byly zmanipulovány především difuzí voličů do množství plánovitě vytvořených indiferentních politických stran a rozptylem voličského potenciálu. Sestavením pevného pořadí kandidátů na volebních listinách bylo zajištěno zvolení předem vybraných a schválených osob, zařazených na volitelná místa. Všechny politické strany byly infiltrovány a ovládnuty zevnitř předem připravenou organizací osob, sestavenou ve spolupráci s StB. Mezinárodní kontrola byla zajištěna expoziturou emigrantů (kupř. Škutina v ČSS, Pachman, Strobinger v ČSL, Horák v ČSSD, atd. Stejně tak byl obsazen Havluv štáb a vedení OF).

Komunisté si podrželi veškerou moc ve státě. Pozice jejich odpůrců, pokud v naprosto dezorientované veřejnosti existují, jsou politicky bezvýznamné a tedy zanedbatelné. Charta 77, transformovaná v OF, je jejich spojencem, který na sebe vzal pouze úlohu krytí. Zveřejnění symbiozy SSSR – USA, pečlivě skrývané téměř 100 let, určuje novou dimenzi celosvětového politického zápasu. Bez jeho definování není úspěch, spočívající v aktivním podílu na něm, pravděpodobný.

II. - SJEDNOCENÍ EVROPY

Jedním z nejvýznamnějších atributů politiky Václava Havla je úsilí směřující k podpoře sjednocovací politiky v Evropě. Muž, který nerozumí politice jednoho malého státu, se stal vykladačem koncepcí politiky kontinentu.

Sjednocení Evropy není a nemůže být záležitostí pouhých sjednocovacích technik, protože všechny takové pokusy v minulosti skončily nezdarem a katastrofami. Evropská krize současnosti, po dvou světových válkách a 45 let trvající rusko-americké okupaci, je v podstatě psychicko-morální povahy. Oběma světovým válkám se patrně nebylo možné vyhnout, avšak státnická vedení mohla zabránit tomu, aby cíle válek utonuly v paroxysmu mas a v manipulaci neevropských manažerů nebo stranických byrokratů.

Politická demokracie parlamentního typu /zastupitelská demokracie/ se od roku 1918 jevila v Evropě neschopná vládnou svými politickými problémy a státními úkoly. Proto by už nyní neměla být demokracie posuzována jako dogma nebo ideologicky, není-li opodstatněna schopností občanů získat a pro své rozhodování vyhodnotit veškeré potřebné informace a na základě nich vybrat a kontrolovat své vůdce a na druhé straně schopností evropských vůdců vést, vládnout, ukazovat cestu, rozhodovat a brát na sebe odpovědnost, tedy nést světlo. Je nejvýš pravděpodobné, že za několik desetiletí se bude v Evropě vládnou podle zásad naprosto se lišících od parlamentní demokracie a tento fakt by neměl být už nyní pouštěn ze zřetele a ignorován. (Přirozeně, že alternativou k demokracii není myšlena diktatura v jakékoli podobě).

Z geopolitického hlediska bude mít základní vliv na utváření Evropy očekávané vyplynutí Ruska z rámce Evropy a jeho participace s USA na ovlivňování poměrů na euroasijském kontinentě. Z tohoto hlediska jsou Havlovy výroky o míru a morálce nekonsekventní.

Dvoutisícileté dědictví Evropy je nyní ohrožováno z jedné strany vášněmi davů, manipulovaných mimoevropskými zájmy, a na druhé straně lidskou leností, spotřebitelskou mentalitou a zbabělostí, vyhýbající se vypětí sil a obětem k dokonání díla svrchované, nezávislé Evropy. Československá účast na koncipování evropského sjednocování by si měla být vědoma mimo jiné také toho, že každé neúměrné oslabení vojenské síly Evropy jako celku poskytne mimořádnou výhodu politice násilí. Evropa nesmí zůstat bezmocná proti nebezpečí zvenčí! Cíl politiky světového míru nemůže spočívat v pouhém konsolidování vlastního státního evropského systému prostřednictvím mírových smluv nebo jakoukoli vojenskou kontrolou, prováděnou neevropskými velmocemi. Je nutné nahradit pasivní evropský mírový program aktivním, dynamickým. Trvalý mír z pozice trvalé síly! Revize stávající koncepce prostého pacifistického, tj. odevzdaného pojetí míru je proveditelná pouze za předpokladu fungující politické organizace silné Evropy. Otázka bezpečnosti tedy bezprostředně souvisí s problémem schopnosti Evropanů vládnout v Evropě. Tento problém je velmi akutní! Pozitivní účast Československa na jeho řešení je mimo jiné také otázkou odvahy k přiznání se ke znalosti vlastních skutečných politických dějin od roku 1918, soustavně zkreslovaných legendami.

1. - Československo a Evropa

Před vypuknutím 1. světové války dlužily Spojené státy Evropě 50 milionů dolarů. Když v roce 1918 válka skončila, dlužila Evropa Spojeným státům 10,5 miliardy dolarů v tehdejší hodnotě. Americký průnik na evropský kontinent byl současně počátkem snah o sjednocení a pacifikaci Evropy.

Cílem vítězů 1. světové války, především USA, bylo rozbití velkých mocenských států a zničení jejich vlivu v Evropě: Rakousko – Uherska, Německa, Ruska a Turecka. V těchto státech vládli dědiční monarchové, kteří byli současně hlavními oporami náboženských idejí a církví. Likvidace všech těchto pilířů mocenské stability byla základní podmínkou úspěšnosti světového nástupu amerického mezinárodního kapitálu do takto uvolněného prostoru a jeho politické projekce: Internacionalizace světa, jeho socialisace, oslabení a později odstranění velmocenského postavení Evropy v něm (zbavení zámořských kolonií) a její postupné podřízení kosmopolitním neevropským cílům, až po globalisaci světa pod vedením levicových liberálů USA.

K tomuto účelu byla programově aplikována idea atheismu a idea národnostní v její odstředivé podobě. Současně tak byla prakticky likvidována hospodářská a politická moc aristokracie (většinou křesťanské) a církví.

V dějinách Evropy po pádu Říma až do doby osvícenecké a francouzské revoluce převládala univerzální idea náboženská, která měla ohromnou moc a vliv na osudy Evropy. Po francouzské revoluci však vznikla národnostní idea, vzbuzená touto revolucí, která měla rozbít mocné státní útvary, rozkouskovat Evropu, zničit moc šlechty a církví. Před francouzskou revolucí národnostní idea neexistovala, národy jí nepřikládaly žádný význam. O osudu národů rozhodovaly panovnické sňatky, dědické nároky dynastií, nebo válečná vítězství či porážky. Napoleon Bonaparte nakládal zcela libovolně s územím jednotlivých národů a vyvolal v Evropě národnostní myšlenky. Evropské universální náboženské myšlení bylo v této etapě vývoje lidské společnosti, začínající zrychleným tempem směřovat k úplné emancipaci člověka jako svobodné duchovní bytosti, rozvráceno ideami přirozených lidských práv, svobod, lidské a občanské rovnosti a národnostní idea se tak stala jedním z dalších účinných prostředků postupné mocenské pacifikace Evropy jako duchovně, kulturně a relativně i politicky spřízněného celku, a to podle osvědčené imperiální zásady rozděluj a panuj.

Filosofický základ poskytl národnostní ideji v Německu Herder a od té chvíle se jí dostávalo všeobecné propagace, jejímž následkem bylo rychlé pronikání této a postupně i dalších ideí, ideí postupného drobení až k atomizaci na jednotlivé lidské bytosti, do všech evropských zemí bez ohledu na jejich historické hranice, zájmy dynastií, plány státníků, diplomatů a církví. Svým posláním byla idea národnostní revoluční od samého počátku – likvidace stávajícího politického a mocenského stavu. V propagačním tvaru usilovala tato idea o přetvoření Evropy na takových základech, aby každému národu, i nepočetnému, se dostalo samostatnosti. Souběžně s národnostní ideou byla zcela účelově a programově použita idea liberalismu, po níž pak následovaly ideály demokracie a socialismu. Všechny směrovaly k destrukci aktuálního evropského myšlení a stávajících mocenských poměrů.

Význam, který národnostní ideji připisoval americký president Wilson, vyjádřil na konci své řeči z 8. ledna 1918, když řekl:

“Je to zásada spravedlnosti pro všechny národy a kmeny a jejich právo žít vespolek ve stejných podmínkách svobody a bezpečnosti, ať jsou silné nebo slabé.”

Na základě mírové smlouvy (1919 a 1920) vznikla ČSR, bylo osamostatněno Polsko, utvořeno království S.H.S. (dnešní Jugoslávie), k Dánsku byla připojena severní polovina Šlesvicka, Francii vráceno Alsasko – Lotrinsko, k Rumunsku připojena Besarábie, Sedmihradsko a část Banátu, k Itálii přivtěleny Tyroly, Terst, atd. předtím byly utvořeny jako samostatné státy Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva. Toto přerozdělení bylo v Evropě provedeno s odvoláním na spravedlivou národnostní ideu, avšak skutečným důvodem k němu byly mocenské zájmy a záměry s Evropou, zejména ze strany USA. Vzdor tomu prohlásil Wilson 11. února 1918 v americkém kongresu. “Národy a země nesmějí již být dále předávány z nadvlády do nadvlády jako nějaké zboží nebo kostky ve hře. Určité vymezené požadavky národnostní musí být v mezích možností uspokojeny, aby nebyl pokoj Evropy a celého světa rušen.”

Když se záhy ukázalo, že toto rozdělení Evropy bylo předehrou k bolševickým revolucím, které měly Evropu znovu sjednotit v bolševickou internacionální mocnost pod vládou komunistického Ruska, vystoupila propaganda národnostní ideje s výkladem, že principy svobody a sebeurčení národů nelze plně uskutečnit do všech důsledků, jednak vzhledem k promísenosti národů, zvětšující se směrem na Východ, a jednak vzhledem k nutnosti respektování zeměpisných a hospodářských podmínek. Jejich nerespektování by znamenalo učinit nové národní státy neschopnými života, čímž se zdůrazňovala nutnost podřízení jedněch národů druhým, tedy rehabilitace stavu, který v Evropě existoval už před jejím rozdrobením. Všechny státy v Evropě měly tedy dále a znovu národnostní menšiny, často i početně i jinak významné, zejména když tyto minority měly za sebou velký a mocný stát národa, k němuž příslušely. Národnostní idea se přetvořila z vnitřní záležitosti států v otázku mezinárodní a tak byla manipulace soustředěna do pravomoci mezinárodních společností (Společnost národů, od roku 1945 OSN) a stala se prostředkem mezinárodní politické manipulace. Problémy, které byly dříve přehledné v rámci velkých států, staly se nepřehlednými v rámci nenárodnostních, cizích, mezinárodních institucí.

Československý stát bez jakéhokoli raison d‘étre byl experimentem státu, uměle vytvořeného na základě výsledků 1. světové války na přání vítězné Velké Čtyřky /USA, Velká Británie, Francie, Itálie/. Nebyl založen ani na principu sebeurčení, ani na principu národnostním (žilo v něm 46,81% Čechů a Slováků, ostatní obyvatelstvo bylo jiných národnostní). Byl vytvořen jako klín, zabraňující styku Německa s Rakouskem, což bylo symbolicky vyjádřeno státní vlajkou. Československo nebylo zbudováno pro vojenskou nebo politickou sílu, nýbrž k docílení hospodářského úspěchu a proto dostalo hlavní přírodní zdroje a průmyslové bohatství starého Rakouska a bohatý díl přírodních zdrojů Uher, hýčkáno Francií, Spojenými státy a Anglií jako instrument jejich politického vlivu v Evropě. Zájem vítězných velmocí se k němu upínal vzhledem k tomu, co se od něho očekávalo v budoucnu: Československo mělo největší možnosti a hrozilo mu největší nebezpečí. Obchodně a průmyslově vyvinuté obyvatelstvo mělo rozšířit po východní Evropě síť obchodních tepen, které by daly život vyčerpaným národům, politikou těsné spolupráce mělo ulehčit utrpení sousedů a stát se vůdcem v rozvoji střední Evropy na zásadách parlamentní demokracie. Tyto záměry byly v současné době pouze modifikovány, jejich podstata se však nezměnila. T.G. Masaryk byl tímto posláním ČSR srozuměn a není zajisté náhodou, že V. Havel byl v Izraeli prohlášen Masarykovým pokračovatelem.

Vzájemný poměr Čechů a Slováků byl v roce 1918 pro velmoci zcela zanedbatelný a nezajímavý. Jejich hlavní myšlenkou, jež vedla k rozhodnutí mírové konference vytvořit ČSR, bylo zřídit v centru Evropy vysoce vyvinutý a soběstačný průmyslový stát, fungující na principech parlamentní demokracie, a to bez ohledu na národnostní vztahy. Vše za jediné podmínky, že v něm německý a maďarský živel nebude tvořit většinu. Naopak při zřizování Rakouska a Uher se nehledělo k hospodářským potřebám, ale k tomu, aby byli soukmenovci pod jednou střechou. Rozdíl byl v tom, že v případě ČSR šlo o přátele vítězů, v druhém případě o jejich nepřátele.

Mír St. Germainský, Wilsonových 14 bodů a Versaillský kongres daly vzniknout novým státním útvarům, nedisponujícím přirozeně regulujícím principem tradice, špatně odolávajících totalitní bolševické propagandě a primitivní sociální demagogii a s nepatrnou nebo žádnou váhou v dějinách Evropy. Československo nemělo nikdy velkou, mocnou šlechtu ani vlastní vlivnou buržoazii a proto celé jeho politické dějiny jsou poznamenány plebejstvím jeho politiků i obyvatelstva. Politický vliv tradičních středoevropských velmocí byl v Evropě anulován a bylo započato s prováděním koncepcí na sjednocování Evropy, které z ní mělo v celosvětovém měřítku postupně učinit druhořadý kontinent (Vanderlipův návrh na banku Spojených států evropských, Panevropa R. Coudenhove – Kalergiho, Briandův návrh evropské konfederace, atd.). Tradiční evropské státy měly být především zbaveny svých kolonií a tím značné části svých trhů a své finanční síly, což bylo nutným předpokladem pro úspěšné zahájení finanční a mocenské expanze v Asii, Africe a Latinské Americe ze strany kosmopolitní finanční moci. Hitlerem vedená vzpoura národně socialistického Německa tyto záměry na čas pozdržela a současně usnadnila jejich realizaci po porážce Německa ve 2. světové válce, kdy následovalo nové přerozdělení světových mocenských pozic a v Evropě 45 let okupace, po jejímž ukončení se nyní opět přistupuje k nové formě podřízenosti Evropy.

Autoři sjednocovacích koncepcí pro Evropu, Rusové a Američané, usilují o mechanické sjednocení už přes 70 let a usilují o ně ve svém velmocenském zájmu. Ukazuje se však naprosto nesporně, že ryze politické řešení problému reorganizace Evropy pod zorným úhlem politické účelnosti, je nemožné. Každý pokus vybudovat nový kontinentální či dokonce světový, mezinárodní řád se zřetelem jen na cíle a zájmy světových velmocí, nemůže skončit jinak než chaosem. Imanentní slabinou všech spolků států v minulosti bylo a zřejmě i bude nedostatek úzkého právního a mravního spojení mezi organizací centrální spolkové moci, jeho reprezentací a jednotlivými lidmi, nazývanými jednoduše lidem. Přes všechnu obrovskou finanční a vojenskou moc sjednocovatelů Evropy jsou možnosti všech tvůrců velkých, integrovaných politických systémů, velmi omezené. I kdyby se formálně podařilo postavit ve smyslu logické právní architektury ladnou budovu právního sjednocení evropských národů, nepanoval by v ní onen soulad, duch dobrovolné přijatého podřízení a sebeobětování, onen sociálně charismatický prvek, bez něhož i stát sám se stává neoduševnělým a mechanickým Leviathanem. Právní a mocenské techniky nemohou tento problém rozřešit, pokud ho vnitřně nepříjmou lidé. Ani na začátku 21. století by vláda Sjednocené Evropy neměla komu panovat, protože by neměla své vlastní poddané, které by inspirovala, kteří by vizi Sjednocené Evropy přijali za svou.

Tradiční evropské státy (Anglie, Francie, Německo, Itálie, Rakousko, skandinávské země apod.) jsou si tohoto problému vědomy. Není si toho vědoma reprezentace Československa. Nasazení internacionálních poradců presidenta, izolace jeho kabinetu na Hradě, konstrukce osobní moci a autoritářské výkonné organizace pod Hradem, vzbuzují přirozenou nedůvěru Evropy, z níž plynou nebezpečí vážných rizik pro stát. Václav Havel se stává pro Evropu národů nepřijatelným tím, že na sebe vzal úlohu mluvčího cizích, neevropských sjednocovacích koncepcí.

Naprostá většina Evropanů pociťuje potřebu oprostit úsilí o duchovní a kulturní solidaritu lidstva od podivností pacifismu, internacionalismu a kosmopolitismu, které Evropu vnitřně ničí a kazí a jejichž hlasatelem se stal právě V. Havel. Duchovní jednota Evropy stojí nad, ale i mimo politické boje a nad i mimo fakt, že existují války. Klást požadavek, že se Evropané musí vzdát svého bojovného ducha, že se musí podřídit pacifickému míru v zájmu světa, aby bylo dosaženo duchovní a kulturní beztvarosti, může být pouze axiomem nesmyslné logiky, odporující smyslu evropských dějin. Ještě osudnějším axiomem je vnucovaný názor, že je nutné vzdát se silného a vyhraněného svérázu národů a nahradit jej bezbarvou, jednotnou zamerikanisovanou duchovní jednotou Evropy nebo z vnějšku vnucenou zdánlivou jednotou politickou, vojenskou a hospodářskou, jak o to usilovali nadnárodní bolševický internacionalismus a americký kosmopolitismus posledních 45 let. Naopak: jen Evropa sestávajících ze silných, svérázných a sebevědomých národních jednotek s hlubokými kořeny a jasně vyhraněným hlubinným duchovním charakterem, může prospět vytvoření vysoké společné duchovnosti, která, stejně jako nebyla zničena posledními dvěma světovými válkami a téměř půlstoletou okupací, nebude zničena ani jinými válkami a okupacemi, kterým snad bude ještě Evropa v budoucnosti podrobena.

Ve své dlouhé minulosti mohla Evropa, bezesporu právě díky svým mnohotvárným složením, tak dlouho udržet světovládu, přičemž hegemonie přecházela ponenáhlu z jednoho národu na druhý tím, že každý národ podle jakési imanentní posloupnosti přebíral vedení, dala tato mnohotvárnost evropskému duchu veliký přínos myšlenek, tradic, novou duchovní sílu. Mocná síla Evropy tkví v tom, že měla vždycky národy vyznačující se větší zkušeností, větší zralostí a vedle toho mladší a vitálnější národy. Posloupnost těchto národů v přebírání vedoucího mocenského postavení stála Evropu mnoho krve, ale právě tou sílila velká evropská civilizace. Není důvodu předpokládat, že budoucnost se bude příliš lišit od minulosti, nesměřuje-li Evropa ke své zkáze. Neuvědomí-li si president a vláda Československa tyto skutečnosti včas, riskuje, že imanentní vývoj Evropy Československo smete.

2. - Mezinárodní souvislosti sjednocení

Antagonismus socialismu a kapitalismu, SSSR a USA, splnil svůj účel tím, že rozdělil svět, vysál nezměrná území a nezměrné počty obyvatel a odstranil heterogenitu světa z počátku 20.století. Nyní je jako nepotřebný odvolán.

Zcela neočekávaně, na vrcholu své vojenské a politické moci, provedla druhá největší velmoc světa obrat a bez vyzvání, bez jediného výstřelu, kapitulovala. Podobný jev nemá v dosavadních dějinách politiky obdobu. Komunisté se omluvili za genocidu, osmdesát milionů mrtvých prohlásili za oběti určitých nedostatků, přistoupili na pakt o lidských právech, prohlásili se za přesvědčené demokraty, občas se přejmenovali, přísahali na mír a humanitu a zůstali u moci všude tam, kde se jí zdánlivě vzdali. Hlasatelé lidskosti na Západě to přijali s nadšením a s jásotem. Tajné služby SSSR a USA, které 45 poválečných let zásobovaly svět historiemi o svém nesmiřitelném nepřátelství, si vyměňují delegace svých usměvavých vůdců a ředitelů, které se střídavě scházejí v sídlech KGB v Moskvě a CIA v Longley a tiskové agentury s nadšením komentují porozumění a přátelství, v jakém je vedeno jejich jednání.

Zmanipulované a z vnějšku řízené obyvatelstvo Evropy se zděšením sleduje nepochopitelné sjednocování Německa, vládu přejmenovaných komunistů ve středu Evropy, na jihu i na východě, klade otazníky za všechno, co charakterizuje boj o moc v Rusku, udiveně sleduje rychlost a snadnost proměn, které jim nedovolují pochopit a vysvětlit, co se kolem nich děje.

Příčiny těchto jevů jsou v podstatě dvě:

• potřeba konsolidace území dobytých v době aplikace antagonismu socialismu

a kapitalismu, která vyřadila za světové politické hry všechny ostatní rivaly,

• vytvoření politických předpokladů pro uskutečnění Velkého Izraele.

Konsolidační snaha se týká především Evropy a jejím zakončením se má stát politické, vojenské a hospodářské sjednocení kontinentu pod vedením nadnárodní demokratury, která bude v labyrintech tzv. zastupitelské demokracie ve svých rozhodnutích svými voliči zcela nekontrolovatelná. To nutně povede k hlubokému odcizení.

Tím bude Evropa definitivně vyřazena ze světové politiky jako samostatný, nezávislý politický subjekt a stane se z vnějšku řízeným prostředkem hospodářského a politického působení USA. Společně se pak v 21. století budou dělit o podíl na ovlivňování celosvětového vývoje s Ruskem a Čínou.

Instalace celoevropské vlády předpokládá oslabení dosavadních vlád národních států, zejména v západní Evropě. V rámci prohlubující se integrace států Evropského společenství budou vlády delegovat značné části svých pravomocí a suverenity zejména v oblasti vojenství a zahraniční politiky substituujícím celoevropským úřadům. Vojenskou a finanční hegemonii nad západní Evropou si ponechají USA. Přechodně bude nalezena forma integrace okupačních armád SSSR – USA formou kooperace vojenských bloků, které pak v rámci politického sjednocování pojme malé národní armády jednotlivých států Evropy.

V rámci ideí demokracie, míru, humanity a sebeurčení bude Evropa rozdrobena na malé, relativně svéprávné národnostní menšiny a tak budou rozvráceny i dosud velké a mocné státy: Německo zesílí význam zemských vlád na úkor centrální vlády Německa, která pak velkou část své vojenské a zahraničně politické suverenity deleguje na celoevropské orgány. tím má být Francii, Anglii a ostatním garantováno, že Německo po svém sjednocení nebude usurpovat politickou moc v Evropě. Podobnou cestu budou postupně sledovat i ostatní evropské země. Tím bude velmocem garantováno, že žádná z tradičních evropských velmocí nebude moci mobilizovat Evropu k samostatnosti. Celoevropská vláda bude (jako OSN) vytvořena na principech kontinentální bezmocnosti a podřízena kontrole USA, Ruska a OSN. Mohutný hospodářský potenciál sjednocené Evropy bude směřován především do oblastí, na nichž bude mít zájem hegemonistická politika USA a jeho finanční kontrolou bude zabráněno hospodářskému spojení s potenciálními partnery, kteří jsou nežádoucí: Čína, Japonsko, arabské státy a Indie. Zboží a peníze ze sjednocené Evropy budou směřovány především do Ruska.

Rusko bude velmi volně postupně konfederováno a převezme ochranu hranic s Činou a na Středním Východě, kde bude zabraňovat sjednocení arabských států, pronikání militantního islámu do Ruska a do Evropy a paralyzovat jakýkoli odpor proti vytváření Velkého Izraele. Za to se mu dostane výživy z Evropy.

Vznik Velkého Izraele předpokládá nejen udržení a osídlení dosud Izraelem okupovaných území Jordánska, Sýrie a Egypta, ale okupaci dalších (Libanon, Lybie, atd.). Aby tato koncepce byla proveditelná, byl odstraněn režim Brežněvův (předtím Stalinův), který podporoval vojensky a hospodářsky arabské země, a jistil je proti USA v mezinárodní politice svými strategickými zbraněmi. Existovala hrozba sjednocení arabských zemí v jedinou protisionistickou ligu, jejíž vojenské či politické vystoupení by mohlo ohrozit jednak Izrael jako stát a celý Západ jako odběratele nafty. Toto nebezpečí bylo nyní odstraněno částečně politickým převratem v Rusku po nástupu Gorbačova a odmítnutí všech forem pomoci a podpory evropských komunistických států OOP. Kontrolou celoevropské vlády bude zabráněno, aby Arabové mohli získat vojenskou a hospodářskou (i politickou) podporu této sjednocené Evropy. Učinit Araby bezmocnými, je nutné především proto, aby bylo možné bez velkého rizika okupovat všechna arabská území, která mají být podle biblické představy sionistů součástí Velkého Izraele (od Eufratu až po Lybii).

Tuto politiku sledují rovněž USA, které jsou od roku 1948 vazalem státu Izrael. Především proto bylo nutné uskutečnit tak nesmírně rozsáhlé politické změny v celém světě. I když značná část arabských států je pacifikována USA (Egypt, Kuvajt, Saudská Arábie, Sjednocené arabské emiráty, Jemen, atd.) a jsou pod jejich kontrolou, existují nacionalistické a vojensky silné státy, vyzbrojené sovětským blokem, jako je Sýrie, Irák, Lybie, jejichž protisionistická a protiizraelská orientace znemožňuje vojenskou okupaci dalších arabských území. Izrael však začátkem 90-tých let evakuuje z Ruska více než jeden milion Židů a tato území potřebuje. Tím nutí USA k urychlení politických, vojenských a hospodářských opatření, která mu provedení záměrů umožní. Všichni američtí presidenti, všechny americké vlády jsou posledních 42 roků zajatci této politiky.

Vládě USA a Izraeli se nepodařilo zajistit dostatečnou kontrolu nad Čínou, Japonskem a Indií, které mají vlastní velmocenské aspirace. Tento fakt nevylučuje, že právě tyto státy budou usilovat o podporu Arabů, zejména Japonsko, které je zcela závislé na dovozu ropy ze Středního východu. Odtud také pochází japonské úsilí o hospodářské pronikání do Číny, Evropy a USA. Čína už svoji inklinaci naznačila podporou Pákistánu, Libye a Sýrie jako mocenské protiváhy konkurenčních globalistů.

Americká finanční kontrola evropského hospodářství má rovněž vyloučit možnost evropských potravinových pomocí arabským státům v případě válečného konfliktu s Izraelem.

Československo je tradiční pevností sionistického vlivu v Evropě, a proto vždycky vzbuzovalo nelibost v křesťanských, zejména katolických, kruzích Evropy (Rakousko, Maďarsko, Polsko, Německo, Itálie, Španělsko, Portugalsko atd.). Nyní znovu obnovená symbiosa Izrael – Československo může způsobit mnoho potíží, zejména se státy východní Evropy, které jsou (založením svého obyvatelstvem) protisionistické.

Z bezvýznamného člověka a průměrného spisovatele vytvořila světová reklama nákladem cca 13 milionů US dolarů z Václava Havla osobu, nazývanou světovým spisovatelem, krále filosofů, evropským politikem, největším žijícím humanistou, atd. Jeho osoba garantuje investorům a věřitelům politickou úlohu Československa v Evropě a i jinde, vždy podle potřeby. Nikoli náhodou v jednom ze svých prvních prohlášení Havel nabídl své zprostředkování mezi Židy a Araby, i když to vzbudilo posměch. Přesto jeho úloze je přizpůsobováno všechno, co je nutné, včetně vnitřního politického režimu státu: osobní presidentský režim, podřízenost KSČ, vytváření jediné politické výkonné armády OF, zničení jakékoli opozice, která by byla schopna jeho budoucí politiku korigovat, atd. Také proto jsou jeho zahraniční poradci téměř výlučně sionisté.

Proto Havel obnovil v Československu všechny sionistické společnosti a přislíbil transfer židů z Ruska přes Československo, obnovil zednářské lóže, jejichž členy se stali téměř všichni vyvolení členové Charty 77 a OF, vlády a diplomatického sboru. Ihned po svém zvolení presidentem republiky, k němuž byl předurčen od května 1989, vzal pod ochranu KSČ a její členy a dříve, než se občanská veřejnost vzpamatovala, nechal v parlamentu odhlasovat zákon č. 15/1990 z 23.1.1990 o politických stranách, jímž byla zajištěna legalita existence KSČ pro budoucnost, právo na účast ve volbách a podíl na legitimní moci ve státě. Svůj postoj odůvodnit tézemi politiky národního porozumění, humanitou, lidskými právy, odpuštěním a láskou k bližnímu. Tímto aktem legitimoval rozhodnutí setrvat na autoritativních až totalitních principech vlády, v případě potřeby i proti vůli obyvatelstva.

Průnik mezinárodních velmocenských souvislostí do politiky V. Havla se projevuje v hospodářské a ústavně právní destrukci Československa, jehož rozdělení si vymohlo Rusko, do jehož vlivové sféry má připadnout Slovensko.

Rychlá varianta hospodářské reformy V. Klause způsobí ve skleníkovém prostředí postsocialistické ekonomiky hospodářský a sociální rozvrat, jehož zamýšleným cílem je podstatné snížení hodnoty národního majetku a jmění. Krycím cílem je zjistit jejich skutečnou hodnotu v konkurenčním prostředí a dosáhnout konvertibility čs. měny. Zahraniční investoři a zahraniční věřitelé republiky vyčkají poklesu hodnoty národního majetku (znehodnocení uzavíraných továren, neschopných v tak krátkém čase přizpůsobení světové konkurenci apod.), protože to sníží ceny, za které potom, v druhé fázi, tento majetek skoupí. Rovněž bude dosaženo poklesu ceny pracovní síly prostřednictvím nezaměstnanosti ve spojení se zvýšením intenzity práce. Velmi značné úspory obyvatelstva budou likvidovány postupným zdražováním a odčerpány prodejem státních obligací, dluhopisů, akcií bývalých státních podniků, které se později v řadě případů zhroutí a hodnota cenných papírů bude anulována. Úspory nezkušených soukromých podnikatelů, investované do pořizování výrobních prostředků, budou později (z velké části) likvidovány jejich zhroucením pod tlakem konkurence na trhu jimi produkovaného zboží a služeb.

Vítězství této rychlé varianty vedlo k přesunu Waltra Komárka a Miloše Zemana do rezervy pro dobu, kdy po ekonomickém zhroucení bude následovat druhá fáze reformy, tedy reformně-komunistická (sociálně demokratická). Dojde k ní asi po dvou letech, kdy z transferu Židů z Ruska zůstane asi 17 až 37 tisíc těchto lidí v Československu (o jejichž vazbách ke KGB netřeba pochybovat). Těmto osobám pak bude svěřen zahraniční (především sionistický) kapitál a konexe, které mají jejich banky, společenství a především KGB k dispozici (Merkuria, Rotary, atd.). Tyto konexe zaručí úspěch. S jejich pomocí (v součinnosti s ostatními Židy, rozptýlenými stejným způsobem ve státech východní Evropy, většinou rovněž z Ruska) bude pak provedeno hospodářské vyrovnání (spádované směrem na Východ) s ostatní Evropou.

Druhým výrazným aspektem politiky Havlova kabinetu je příprava k odtržení Slovenska. V období 1990 – 1992 budou přijaty nové ústavy a zahájeny přípravy k rozpojení hospodářských vazeb mezi Slovenskem a historickými zeměmi Čech a Moravy. K osamostatnění Slovenska dojde později (asi za 5 – 8 let) v souvislosti se sjednocováním západní a východní Evropy (integrace má být dokončena do roku 2000). Do té doby bude hlavní veřejnou snahou V. Havla udržet oba národy pohromadě v jednom státě. V rámci sjednocení pak obětuje československý stát. Program liberalizace poměrů v Evropě bude umožňovat volný pohyb obyvatelstva bez ohledu na hranice a v jeho intencích dojde k částečnému osídlení pohraničí historických českých zemí potomky bývalých sudetských Němců. Rozpad současných JZD, nejasnost zákona o půdě a soukromém zemědělském podnikání spolu s nechutí a neochotou mladé generace k samostatnému podnikání v zemědělství způsobí, že země v těchto oblastech nebude obdělávána a stane se snadnou kořistí platbyschopných a k práci ochotných cizinců. Slovensko pak bude destruováno menšinami maďarskými, ukrajinskými, rumunskými, židovskými. Z obou národů zůstanou malé etnické menšiny, enklávy bez jakéhokoli významu politického a hospodářského – stanou se mezinárodními Evropany.

Přes hospodářský a finanční průnik se pokusí dostat k moci další zasvěcené a dobře informované skupiny zbohatlíků z řad komunistické nomenklatury, StB, Charty a OF, pronikající zejména do oblasti zábavního průmyslu, hotelů, cestovních kanceláří, reklamy a hromadných sdělovacích prostředků. Budou zakládat soukromé společnosti, které postupně ovládnou uvedené oblasti působení a monopolizují je. Byli s velkým předstihem před ostatními informováni o tom, že Československo bude především orientováno na cizinecký ruch a podle vzoru organizovaného zločinu na Západě budou chtít ovládnout i s tím spojený servis: herny, prostituci, drogy, vydírání. V tomto smyslu se stanou součástí mezinárodních organizací s analogickým zaměřením, na nichž už celou řadu let na Západě participuje také sovětská KGB. Řada vysoce exponovaných komunistů dá přednost anonymní finanční účasti na těchto podnicích, která jim však přesto zajistí dostatečnou moc. Taková perspektiva byla ze strany StB předložena rovněž řadě herců a zpěváků, kteří byli verbování v r. 1989 k účasti na podpisových akcích proti režimu. Přesuny kapitálu do těchto oblastí už byly zřetelně detekovány. Participace na této neviditelné, neformální, ale faktické moci je rovněž registrovaným důvodem ke slepé oddanosti celé řady funkcionářů OF. Je velmi pravděpodobné, že fakt registrace přibližně 35 tisíc občanů Československa u KGB v Moskvě (mimo jakoukoli evidenci v Československu v kartotékách StB či KSČ) souvisí právě s touto tak rychle se rozvíjející bází činnosti.

Průnik bude proveden prostřednictvím burzy a burzovních spekulací, činností mezinárodních odborných poradenských a konzultačních firem a kanceláří, soukromých rozhlasových a televizních vysílačů, soukromých tiskovin apod. Veřejná moc viditelných úředníků a funkcionářů bude nahrazena neviditelnou a nekontrolovatelnou vládou pečlivě skrytých subjektů opravdové moci, ovládajících všechny prostředky masové manipulace. Jejich působnost bude zaměřena na znemravnění veřejnosti, zejména pak mládeže, pod lákavými hesly svobody projevu a podnikání, jak odpovídá cílům snadno ovladatelné, na jednotlivce atomizované, sjednocené Evropy.

Do této mocenské, neviditelné báze, budou vpuštěni pouze ti, kteří jsou členy příslušných rodinných klanů, lobby, skupin, organizací či mafií!

3. - STAV ZEMĚ

Všeobecná krize Československa je především krizí morální. Všechny ostatní krize se od ní odvozují. Počátky této krize neleží pouze v hranicích tohoto státu a nepočínají komunistickou diktaturou. Osvícenectví, renesance, zprůmyslňování, atheismus, bolševismus i amerikanizace rozrušily původní lidskou pospolitost a vytvořily abstraktní virtuální společnost, v níž vládnou zcela odlidštěné principy.

Pro každou reálnou politickou úvahu o hledání možných východisek je nutné vzít za základ hlavní zjištění analýzy: Československá občanská společnost je zcela rozvrácená. Češi přestávají být národem, protože jim chybí vůle být národem. Ke konstrukci programu politické záchrany je však rovněž nutné chápat příčiny současného stavu.

Původní lidská pospolitost v našich zemích byla živým organismem, byly to vztahy organického soužití, vztahy přirozené, jejichž závaznost byla pociťována jako samozřejmost. V této pospolitosti vládla tradice, přirozená autorita, svornost a obecný mrav. Jejími základy byla pospolitost krve, domu, vesnice, místa, pospolitost ducha, stejný duchovní kult. Řízení a vedení v takové pospolitosti bylo nejčastěji vyjádřeno otcovstvím, na vyšší úrovni pak autoritou obecně uznávané převahy stáří, síly a moudrosti.

Tato pospolitost však byla zničena a byla nahrazena společností. Společnost však není živý organismus, nýbrž mechanický agregát. Jednotlivci v ní nejsou spojeni organicky, ale vnějšně, mechanicky a účelově. Každý žije pro sebe a ve stavu napětí vůči ostatním. Vztahy mezi lidmi jsou vztahy mocenských subjektů a jako takové jsou organizovány a upravovány pravidly, konvencemi a zvláště právem, podobně, jako vztahy válčících stran. Na rozdíl od pospolitosti, kde převládá domácí hospodářství a zemědělství, ve společnosti převládá obchod, průmysl a manipulace. Vůdcové společnosti jsou finančníci, průmyslníci a manažeři, funkci náboženských církví převzali ideologové, demagogové a organizátoři davů. Svého nejúplnějšího vyjádření dosahuje společnost ve velkoměstech. Československo nezůstalo samozřejmě tohoto všeobecného vývoje ušetřeno. I když se komunistická moc v mnohém lišila od západních systémů, má s nimi v tomto smyslu (ve svých důsledcích) mnoho společného. Francouzská revoluce znamenala začátek sekulárních masových hnutí, která si vytyčila heslo rovnosti. Toto heslo pak převzaly dvě největší sociálně-internacionální a sociálně-nacionální totality 20. století: bolševismus a fašismus. Nastalo století davů a demagogů. Projev vůle k rovnosti se změnil ve vůli po ničen všeho, co se odlišuje od vládnoucího průměru. Nepřijetí elementárního faktu vzájemné nerovnosti vedlo ke strukturální dezintegraci lidské společnosti. Pokrokářský optimismus rozhlodal všechny vazby a vedl k naprosté atomizaci lidských bytostí. Masová společnost konzumentů porušila stávající hodnotovou hierarchii a tím i dosavadní struktury společenského uspořádání a přivedla k moci nad sebou síly, o kterých každý prozíravý ví, že to jsou síly špatné a neschopné, totiž demagogy, byrokraty, korupčníky, hazardéry, gangsterské organizace, anonymní instance bez odpovědnosti, nahodilé kvantitativní většiny bez opravdového prověření kvalitou.

Ze společnosti byla rafinovaně vyjmuta nezbytná složka jejího hodnotového systému – přirozená nábožnost, která byla vytlačena ideologiemi. Každá ideologie je scestná a vzbuzuje v lidech iluze, které jsou utopické. Připomínám to jako memento pro případ pokusu, učinit z demokracie, lidských práv a humanity oficiální ideologii - "náboženství" československé vnitřní a zahraniční politiky. Stav současné masové společnosti na Východě i na Západě je dokladem zhroucení všech pokrokových a rovnostářských idejí a neměli bychom na to zapomínat především dnes, kdy máme ještě jakous takou šanci volby. Ideje pokroku všeho druhu už selhaly, i když si od nich svět tolik sliboval a tolik věřil – výsledkem je oblouzený, rozvrácený, zbloudilý svět.

Žijeme v době masových stran a společností – Československo, KSČ ani OF /ODS, sociální demokracie/ nejsou výjimkou. Složitý chod moderních států podporuje tendence k organizaci, specializaci a byrokracii, což jsou konstitutivní znaky masové spotřební společnosti. V takové společnosti (a Československo do této kategorie patří!) vždycky vznikají totalitní tendence, které ji mohou zničit – ne jen komunistické podzemí v současnosti. Po rozkladu tradiční společnosti a její aristokratické autoritativní elity vzrostl vliv méně civilizovaných davů. Dominující mocenské skupiny jsou přístupné vlivům a tlakům těchto zprůměrovaných davů, o jejichž přízeň minimálně v období voleb jsou nuceny se ucházet a naopak dav je atomizován, rozptýlen, neorganizován a tudíž velmi způsobilý a vhodný pro manipulaci a v případě nutnosti i k mobilizaci k totalitnímu hnutí. Samotné OF je výrazem analogických jevů a jeho devítiměsíční vývoj nese neklamné stopy rukopisu amerických analytiků CIA a analytiků KGB na jeho vznik a působnosti. Je koncipováno schopnými znalci, kteří mu tak usnadnili vysokou flexibilitu a multivariantní možnosti vývoje.

V Československu se naprosto nedostává nezávislých stupňů a skupin mezi rodinou a státem – to je další významný aspekt závěrů provedené analýzy. Masová spotřebitelská veřejnost, tvořená bytostmi, které svoboda permanentní volby a z toho plynoucí permanentní zodpovědnosti obtěžuje, však nemůže vytvořit mnohovrstevnou kvetoucí demokracii na principu "jednota v mnohosti" a naopak, taková demokracie vylučuje zprůměrovanou masovou společnosti – je s ní neslučitelná. Toto dilema je skrytě obsažené a dovedně zamaskované v koncepci výkonu politické moci, jak je u nás zaváděna zahraničními poradci presidenta republiky. Nabízené východisko, svědčící o tendenci směřování k totalitě, je akcentování významu hospodářských reforem (jak bylo vypracováno Milošem Zemanem pro program OF), což předznamenává preferenci atributů směřujících k zesilování davových spotřebitelských tendencí /se skutečnou demokracií neslučitelných/ ze strany OF.

To předznamenává rovněž politický posun Havlova kabinetu a náznaky přeformování rekonstruovaného OF v povolebním období – tedy tendence akceptovat pokračování v zesilování masové společnosti spotřebitelů. Masová společnost spotřebitelů se vyznačuje převahou přímé akce, přímé demokracie a neorganizovaného hnutí, které překračuje rámec běžné legality klidných etap sociálního vývoje a ohrožuje a ruší demokratické instituční procedury zastupitelské demokracie (signál: forma útoku na dr. Bartončíka). Takto konstituované a opracované OF je způsobilé kdykoli v případě potřeby zavést diktaturu. Protože masové hnutí, které může OF kdykoli vyvolat (jak to činila KSČ), popírá úctu k principům svobodné soutěže za rovných podmínek /mezi těmi, kdo jsou připuštěni na start - pozn. NN/ a veřejné diskuse /mezi těmi, kdo jsou připuštěni k diskusi - pozn. NN/ jako základny pro kompromisní řešení konfliktních zájmů /tedy těch, které jsou stávající mocí za takové uznány - pozn. NN/. Zejména dnešní OF, které je samo dílem takového hnutí (i když uměle vyvolaného) by na to nemělo zapomínat, protože může být vrženo proti komunisty pevně ovládaným odborům a obětováno. Legalita volbou by ho nezachránila.

Sociální hodnotový systém minulosti, na který se dnešní vláda slovně odvolává, kladl hlavní důraz na práci a povinnost a hodnocení spotřeby jako něčeho, co je odměnou za práci, což však v životě člověka nemá hrát rozhodující roli. Neomezená spotřeba byla výsadou vládnoucích skupin, pro většinu obyvatelstva se však pokládala za zhoubnou a byla ztotožňována s rozmařilostí a mravní degenerací. Dnes jsme však v situaci, kdy lidé naplňují obsah slova svoboda množstvím zboží, hltáním dojmů z cest, počtem pornografických časopisů, striptýzů, neomezenou homosexualitou, násilím, poživačností – a vláda tuto tendenci podporuje, protože takto zahlcený občan nemá čas sledovat vládu a nepřekáží. A pak tu je to nejdůležitější. To všechno odvádí lidi od chápání toho, co je pro ně v životě opravdu zásadní: od cesty ke své podstatě a k podstatě toho, co se odehrává kolem nich...

Zdrojem spotřebitelského způsobu života, který zasáhl Evropu amerikanizací po 2. světové válce a komunismem o 20 let později, je především depreciace budoucnosti, vyvolaná možností zničení světa v kteroukoli chvíli, pocitem jedincovy naprosté bezmocnosti proti tomu a proti úplné manipulaci s jeho vědomím, dále s rozvojem techniky, který umožnil masovou výrobu pro masovou spotřebu. Život potom dostal ve své hodnotové a postojové tendenci tento směr: lidé začali soudit, že pracovat je třeba tak, aby člověk co nejdříve, už v mládí, mohl užívat ovoce svého úsilí a není nutné se příliš starat o budoucnost, protože je nejistá a starý člověk už nemůže vychutnat všechny požitky, které trh života nabízí. Pokud jde o potomstvo, má se řídit stejnými pravidly. Pod vlivem tohoto krátkozrakého materialistického životního kréda, konzumní orientace sama na sebe, obyvatelstvo Československa ve všech směrech silně zdegenerovalo.

Jasně konturované ideje a mravní normy ztratily na přítažlivosti, rozšířil se morální a sexuální liberalismus, na významu a oblibě získaly viditelné a hmotné hodnoty, jako oblečení, dobré jídlo a pití, osobní vůz, chata, kvalitní bydlení, cestování, sexuální život. Komunisté pochopili tento trend a navíc nabídli obyvatelstvu možnost krást, lhát, udávat, pomlouvat – beztrestně. Za to získali lhostejnost obyvatelstva, které se s jejich vládou smířilo a přestalo je obtěžovat. Proto u nás prakticky neexistoval odpor proti komunistické diktatuře a sovětské okupaci.

Spotřebitelský trend životního stylu se však střetává s faktem, že spotřebních statků, které přitahují zájem a aspirace lidí, není tolik, aby mohly být uspokojeny žádosti či potřeby všech. Spotřebitelskost není zdaleka ještě pro každého každodenní skutečností, její univerzálnost není v oblasti reality, ale především v oblasti chtění, aspirací, přání a hodnocení. Tento fakt ve svých důsledcích znamená, že věci, které jsou předmětem spotřebitelského usilování, si udržují svůj kurz i proto, že nejsou každému přístupné. Je velmi pravděpodobné, že aspirační hodnota japonského osobního auta ve stupnici společenského oceňování by okamžitě poklesla, kdyby jej vlastnil každý. Stav, kdy je množství žádaného zboží menší než množství lidí, kteří po něm touží, je stavem boje a soutěže, který se projevuje hledáním nejvýhodnějších, nejefektivnějších a nejrychlejších cest k dosažení vzývaných hodnot.

Proto také současná masová průmyslová společnost je společností výkonovou. Její princip zvyšování životního standartu je ve své realizaci podmíněn výkonným věděním, které se stalo náhražkou vzdělání, nenahraditelným výrobním prostředkem a podstatným stavebním principem takové společnosti. Pouze tímto výkonným vzděláním a věděním je možné dosáhnout iluze pokroku. Výkonové vědění je však vlastnictvím dominantních společenských skupin a všechno, co je zahrnováno pod pojem pokrok je jimi neseno. Tyto dominantní mocenské skupiny jsou držiteli špičkových pozic, do nichž se dostaly na základě výběru orientovaného v podstatě na osobní výkonové vědění. Díky svým pozicím a rolím mají moc nebo vliv bezprostředně přispívat k udržení nebo změně stávající mocenské a sociální struktury a norem, které jsou jejím vyjádřením a nositelem. Dominantní mocenské skupiny na základě své na obdiv stavěné prestiže mohou sehrát vzorotvornou roli, čímž vytváří, určují a udržují normativní chování jiných lidí. Zachování komunistů v těchto pozicích jednoznačně určuje politickou tendenci, sledovanou Havlem a OF. Masová průmyslová a spotřebitelská společnost je hierarchicky členěna podle výkonové kvalifikace – společnost Československa je konstituována stejně a tento fakt nelze přehlédnout či ignorovat při posuzování motivace Havlova kabinetu. Podíl a význam vlastní práce rozhoduje o statutu a pozicích. Špičkové pozice zaujímají ti, kteří mají nejlepší výkon uznávaný skupinou - a to jsou právě dominující mocenské skupiny, které se obvykle samovolně prohlašují elitou (Charta 77, OF). Důležité, je aby byl výkon skupinou uznán.Pouze výkon doprovázený úspěchem opravňuje k zařazení mezi mocenskou špičku. Teprve úspěch činí kvalifikace relevantní pro tvorbu dominantní mocenské skupiny: tyto dominantní skupiny nejsou omezeny a politickou oblast, ale působí i ve všech ostatních sférách, včetně zábavního průmyslu. Takováto masová průmyslová společnost konzumentů je životně závislá na stupňování produktivity, a proto v ní stále větší význam získává výkonová autorita (proto president a jeho poradci neustále při každé příležitosti prezentují svoje pracovní zatížení). Představitelé výkonové autority pak nutně usměrňují chod společnosti, které svou činností vtiskují tvářnost. V zájmu úplné realizace konzumní společnosti jako výkonové je odbourání všech determinantů vzestupu mimo rámec výkonového principu. Žádný úspěch však nespočívá pouze na odborném výkonu. Úspěch často zahaluje tím, že ideologicky legitimuje sebe jako výkonovou zdatnost (presidentská kancelář, vláda, parlament).

Dnešní československou spotřebitelskou společnost charakterizuje především snížení kdysi převažujícího podílu rodiny na zespolečenštění jednotlivce. Tuto funkci do značné míry převzala škola, ubytovna, reklama, televize a vrstevníci. Novodobou společnost vyznačuje hojnost styků, jejich rozdrobení a odosobnění, osamocení jednotlivce uprostřed množství. Vznikla otupělost k přemíře dojmů, peněžní hospodářství vede k uniformitě spotřeby, zdůrazňuje se výkonnost, která vede k vykořisťování. Člověk tak nabývá svobody úděsnější než otroctví, vedoucí ke splynutí s něčím větším a mocnějším.

V takto koncipované společnost je nejvýznačnější tendencí stálý rozvoj byrokracie. Členové této byrokracie mají nejvýraznější problémy: rozpory mezi povinností a osobními zájmy, nutnost družnosti a sebeovládání, vytváření klik a mafií, potřeba ztotožňování se s cíli úřadu či podniku, pocit bezmocnosti. Taková byrokracie vyvolává oddělování cílů od prostředků, což má za následek oddělování normativní, které se projevuje jako desintegrace a rozklad hierarchie jakýchkoli hodnot. Vzrůstající specializace masové společnosti produkuje veliké množství hodnot navzájem nespjatých, nesouvislých. Úpadek autority církví je jen jedním článkem trendu, k němuž patří pokles prestiže patriarchální rodiny, ztráta identity osobnosti a oslabení její autonomie. Převládá člověk řízený z vnějšku, podřízený úplné manipulaci. Člověk, naprosto způsobilý přijmout jakoukoliv diktaturu a zcela neschopný jednání podle vlastní úvahy a s odpovědností za něj. Člověk, neschopný samostatného života v demokracii, pokud jí nebude rozumět jako pouhému heslu, vyhlašovanému k vytržení davu.

Ekvivalentem přebytku hodnot, produkovaných takovou konzumní společností, je obtížnost volby a výběru: masový člověk je v postavení malého dítěte v obrovském hračkářství: všechno ho to přitahuje, ale všechno si koupit nemůže a když už se pro něco rozhodne, ví, že ho to nebude dlouho bavit. Je indiferentní ke všemu specifickému. Je evidentní, že v Československu tento typ lidí převládá a mělo-li by se stát cílem jeho zdokonalování v těchto jeho vlastnostech, pak je demagogií deklarovat demokracii, humanitu a lidská práva, protože takové ideje jsou s takovými lidmi neuskutečnitelné. Davy takových lidí budou dnes zbožňovat Václava Havla se stejnou samozřejmostí, jako zítra v milionech budou požadovat jeho veřejnou popravu.

Destrukce člověkova vztahu k transcedenci je paralelou rozkladu jeho vztahu k ostatním lidem. Dnešní lidé jsou blíže primitivnímu modlářskému kmeni než náboženské kultuře středověku. Kromě regrese k modlářskému pojetí boha vnikly do náboženství představy podstatných rysů současné konzumní společnosti. Konzumní člověk , přeměněný ve zboží a prožívající svou životní energii jako investici, která je mu prostředkem k dosažení co největšího zisku se zřetelem k jeho postavení a k situaci na trhu osobností, si přeměnil víru v boha v psychologický nástroj lepšího přizpůsobení pro konkurenční zápas, v prostředek ke zvýšení schopnosti dosáhnout úspěchu. Stejně tak si sympatie k ostatním přeměnil v neosobní slušnost a boha změnil v generálního ředitele akciové společnosti světa.

Organizovaná transformace politických a komerčních potřeb v potřeby individuálního člověka ho vnitřně utlačuje a tak oživuje tradiční náboženské mýty. Tato vnitřní identifikace, která je ideologickým protějškem eliminace opozice antagonistických zájmů a skupin, které spotřebitelská společnost považuje svou největší vymoženost, vede k omezení vnitřní dimenze ducha. To všechno je důsledkem totálního přízemního empirismu v práci s pojmovým aparátem, který je metodologickou legitimací duševního zmatku dnešních intelektuálů.

Zmasovění poslechu rozhlasu, televize a četby tisku usnadňuje rychlé společenské a politické změny. Obecenstvo jejich produkci přijímá, přitakává jím uznaným hodnotám a nerozrušuje-li ho upoutáváním pozornosti na hlubokou problematiku bohatého vnitřního života člověka, je spokojeno. Intelektuál stále řeší dilema: služba v byrokratickém stroji nebo úsilí o uskutečnění vlastních ideálů za cenu osobní oběti.

Z potřeby zničení hodnot, které přerůstají chápání, což uráží, se davová spotřebitelská kultura neopírá o abstrakce, ale o hvězdy: operuje s hrdiny, kteří jsou symbolem společenských hodnot a de facto ekvivalenty antických bohů. Tento aspekt byl příčinou neobyčejně rychlé ztráty prestiže Charty 77 a OF i jejich někdejší popularity. Osudem hvězd, na rozdíl od hodnot, je rychlý vzestup a pád...

Zmatení a destrukce hodnot nutí mladou generaci k přizpůsobení, které se projevuje cynismem, soustředěním se na co nejužší obor, jehož ovládnutí skýtá záruku úspěchu, a zanedbáváním všeho ostatního.

Část mládeže pohrdá konvencí a úctyhodným životem, má nechuť k životnímu soutěžení a pohrdá životním stylem svých rodičů. Jejich vzpoura proti rodičům je přivedla do opozice režimu, vrhla je do ulic a motivovala jejich jednání v roce 1989.

Kult umění je podporován, protože má schopnost vytvářet mýty – proto president dramatikem a invaze zpěváků a herců do vlád a parlamentů. Film, televize, poskytují hotové modely vyjadřování citů a postojů a tím ovlivňují myšlení a chování lidí. Proto všichni generální ředitelé televize, rozhlasu a filmu jsou (bývalí?) komunisté. Zábavní průmysl spotřebitelské kultury může vyrábět pouze výrobky sériové a s krátkou životností – včetně popularity prominentů. Sériovost obsahu je charakteristickou vlastností masové spotřebitelské kultury: umožňuje masový odběr a masovou spotřebu, vytváří návyky a zájmovou orientaci. Preference takového pojetí kultury presidentem může odrazovat. Taková kultura, zejména pak televizní, ve srovnání s tradiční kulturou, zvětšuje vizuální formy exprese a vytváří kulturu obrazů. Její konzumenti soudí, že účast na kultuře se zakládá na shlédnutí a jsou přesvědčeni, že pro porozumění obsahu stačí krátký pohled. Tím ztrácí schopnost kontemplace, koncentrace a uvažování. Pohled na film nebo televizi není spojen s vlastní úvahou, jako např. u knihy, plastiky nebo hudby, a vzniká primitivní, infantilní vztah k světu. Tento moment vede ke zmenšení role psaného slova a ke krizi knihy. Občanský spotřebitelský dav státu se zřetelně cítí lépe pod tlakem autorit než ve svobodné liberální demokracii, protože neví, co si s takovou svobodou počít, zvláště, když je spojena s neutěšenou hospodářskou situací, protože jsou to velké děti, infantilní dospělí, kteří chtějí, aby se o ně někdo staral. V liberální demokracii však mají pocit, že se o ně nikdo nestará. Svoboda se jim stává břemenem a touží po silné ruce někoho, kdo by o ně pečoval a převzal za ně veškerou odpovědnost. Dávají přednost hospodářské a spotřebitelské zabezpečenosti před politickou svobodou. Nejsou schopni autonomní morálky – jejich morálka je vysloveně heteronomní a spočívá víceméně na autoritě: řídí se tím, co je jim shora jako mravní povinnost uloženo, nejsou však schopni určit, co má být touto mravní povinností. Konvenuje jim moc, nikoliv právo – právu se podrobují jen proto, že je spojeno s mocí. Této moci se čs. spotřebitelská masa koří tím více, čím je energičtější, a projevuje vůči ní masochistické postoje. Jakýkoli vládce je pro ně nositelem numinosního hodnotového zážitku a ten není možný bez momentu tremenda.

Podobný postoj zachovává čs. spotřebitelský dav i ve vztahu k politickým ideologiím. Jejich náboženský instinkt se projeví i tehdy, když se odkloní od náboženství. Kterákoli politická ideologie či státní ideologická dogmatika, mohou mít v Československu úspěch jedině tehdy, stanou-li se samy sekularizovanými náboženstvím. Filosofická kritičnost, skepse a relativnost je tomuto davu naprosto cizí.

Takový dav, v nějž se změnila čs. společnost, nemůže být nositelem hospodářského, politického a kulturního života, protože je v podstatě pasivní, netvořivý a neplněhodnotný. Může sehrát kladnou funkci jen v takovém systému, který respektuje tuto jeho bytostnou přirozenost a buduje sám sebe na určitých kostituantách. Existuje zřetelné nebezpečí, že těchto vlastností bude bez nápravy použito k vytvoření nové organizace s výrazně totalitními sklony, kupř. v rámci OF.

Neuvědomovat si tento stav československého obyvatelstva a nezařídit se podle toho, se rovná politické sebevraždě. Tato občanská veřejnost je nyní jako celek i jako jednotlivci, depersonalizována. Výsledkem je jakýsi nový druh poddanství, jemuž obyvatelstvo uvyklo a je způsobilé jakémukoli aktivnímu přizpůsobování se. Podřizuje se jakékoli reklamě a propagandě, která je součástí politické manipulace, exploatuje různé instinkty a postoje, zakořeněné ve vědomí tohoto davu, a proto se výkon vnitřní moci bez ní nemůže obejít. Dvě generace vyprodukované padesáti léty diktatur uvykly poslouchat a dokonce se aktivně ztotožňovat s příkazy režimu, ztotožňovat se s každým režimem a pracovat tak na svém podřízení. Lidé už akceptovali, že všechna závažná politická rozhodnutí, kterými se vůdčí mocenská skupina (kterákoli) podjímá moci, jsou vynášena a prováděna arbitrážně, samovolně, bez nejmenší kontroly ze strany veřejnosti, a že se k tomu vydatně používá prostředků dominace a manipulace. I když propaganda není vždy přijímána afirmativně a někdy se střetává s výsměchem a ironií či lidovým vtipem, nemůže tento typ reakce rozložit perfektně vypracovaný systém dominace a manipulace, který se beze změny používá dosud. Tento systém je příliš účinný, než aby jej mohl dav účinně kontrolovat či korigovat vyzkoušenými prostředky protipůsobení. Naprostá okupace všech prostředků masové komunikace umožňuje denně napájet občana státním vědomím, které ta která skupina manipulátorů pokládá za funkční, zglajchšaltovat jeho myšlení. Komunistická oligarchie se v minulosti orientovala spíše na predominaci než na výkon, a to ji přeměnilo ve ztrnulou a uzavřenou. Tato skupina lidí byla k moci vynesena masami a pak si je prostřednictvím totální centralizované organizace společenského života podrobila a ujařmila je. Vyšší byrokracie v jejich službách, která dodnes zůstala nedotčena, se nestřídala tak často jako jiné mocenské skupiny a získala díky své stabilitě před ostatními předstih a ovlivňuje dosud stále tvorbu politické vůle. Domněnka, že proces tvorby politické vůle se uskutečňuje zdola nahoru je iluzí, o jejímž primitivismu už snad v Československu nikdo nepochybuje. Lidé v konzumní společnosti nejsou schopni tvořit politickou vůli bez pomoci sociálně a politicky aktivních menšin. Demokracie v davové konzumní společnosti předpokládá pevné vedení, dobře fungující systém, což jsou v podstatě podmínky nesplnitelné. V každé demokracii všude na světě vládne mocná menšina nad širokou občanskou veřejností a v existenci těchto mocenských menšin tkví faktické možnosti demokracie. Pojem demokracie je už jen politickým propagandistickým heslem, demagogickou formulkou či derivací. Klasická demokracie západního typu přestala plnit svou funkci a je stále méně schopna integrovat společnost svými metodami politického řízení a vedení. Její osud nyní závisí na tom, zdali si dokáže vytvořit vůdcovské vrstvy, jež by odpovídaly její podstatě. Nepodaří-li se to, pak se velmi pravděpodobně neubrání náporu některé modifikace totality. Prvořadou krizí obyvatelstva Československa je krize mravní a krize postojů. Prostě napodobování západních systémů v sobě skrývá nebezpečí vtažení země do dalších krizí, které se projevují v celé Evropě a odsunují ji na periferii světa.

Dynamika změn vztahů mezi lidmi nejen v Československu, zůstane-li neřízena, člověka zničí. Bude-li řízena, zničí jeho individualitu a všechny hodnoty, které dosud ve svých dějinách vytvořil. Napětí mezi těmito dvěma alternativami, mezi zkázou v jedné či druhé formě, se stává měřítkem, jímž je odměřována budoucnost.

4. - OBECNÉ PODMÍNKY

Od počátku 20. Století nastala doba konce všeho neměnitelného a posvátného a začala doba relativismu bez hranic, doba zmechanizování života, doba manipulátorů a spotřebního davového člověka. Ideologové všeho druhu, utopisté a revolucionáři neposkytují už žádnou naději, protože jejich království pravdy na zemi a věčné vysvobození ve svobodě, byly vždycky neuskutečnitelné. Všichni byli obětí vlastní neznalosti hranic možného.

Mezinárodní finančníci, profesionální političtí hráči a relativističtí manipulátoři naproti tomu vytvořili skutečnosti, které v mnohém předstihly sny utopistů. Jejich produkty jsou velkoměsta, organizátoři davů a jejich smýšlení, náhrada života spotřebitelstvím a světové sjednocení. To všechno nemuselo být předem plánováno, předvídáno ani proklamováno, nemuselo to být do důsledků součástí žádných idejí, postupné aproximace k tomuto stavu byly víceméně dílem nahodilosti, dovedně využitých. Neplánovanost vědeckých a technických vynálezů vytvořila technologické prostředí, které rozdělilo radikálně život člověka na specifické funkce, které jsou měřeny a řízeny. Život se rozbil do útržků. Lidé žijí každý útržek samostatně a nemohou je spojit v celek, který by dával nějaký smysl. Člověk žije různé životy v jednotlivých epizodách a má je zpřeházené. Žije jednu epizoda a na ty ostatní nedokáže zapomenout, nemůže se jich zbavit. Když to nejméně chce, vynoří se a stojí nesmiřitelně proti sobě. Části jsou jasné, ale celek je mlhavy a nepochopitelný. Není jasné, zda-li rozum člověka osvobozuje, nebo zda-li činí nesčetné inovace samu strukturu společnosti ještě nejasnější a záhadnější. Je však zřejmější, že člověk, manipulátor, byrokrat či vědec, ztrácí svou intelektuální vládu nad skutečností.

Tento relativistický stav vytváří mezi lidmi a lidskými hodnotami, k nimž dopívali celá tisíciletí, nové prostředí, v němž všechna předcházející přesvědčení, světská i náboženská, jsou zpochybněna. Už druhá polovina 19. Století naznačovala krizi všech idejí, demokracie, náboženství i politiky.

Demokracie stojí tváří v tvář vysoce technologickému světu, v němž je společnost nedemokraticky rozdělena na vysoce kvalifikované a vysoce nekvalifikované sektory a lidi. Vzniká otázka, zda bude vládnout technologická mocenská skupina.

Náboženství a filosofie prožívají svou vlastní krizi. Jakmile jednou lze vnější prostředí pochopit, člověk už nepotřebuje útěchu vymyšlených demiurgů. Avšak v tomto novém postoji musí člověk čelit trapné skutečnosti,že při poznání různých aspektů společnosti se společnost jako celek zdá být nevysvětlitelná. Kromě toho musí člověk převzít novou odpovědnost za svůj svět, v němž už není vhodného nadpřirozena, na které by svaloval vinu za své neštěstí.

Technologie je ve své podstatě sociální povahy a sociální krize se často odrážejí v literatuře, která citlivě reaguje, než v číslech, vykazujících výrobu a spotřebu zboží. Vzpoura, pochybnosti, odcizení a dekadence patří dnes k dominantním literárním a uměleckým tématům. O všem lze pochybovat a zdá se, jako by se lidstvu hnusil jeho vlastní vývoj. Všechno myšlení končí v nejistotě a zmatku a taková je celá dnešní nálada.

Bolševismus už nemá žádný význam a kapitalismus spěje ke konci vlastní dekadencí, protože jeho ekonomie ničí jeho vlastní civilizaci a osobnost člověka. Převzetí takového vzoru by nemělo být programovým cílem, zejména pak ne dominantním programovým cílem. Klasické pojetí kapitalismu kombinovalo zvláštní etiku s výrobním systémem: soutěžící jednotlivec se svým absolutním právem na soukromé vlastnictví sloužil druhým lidem tím, že šel za vlastním prospěchem. To byl volný trh, tj. neviditelná ruka určující ceny, předělující peníze a výrobní prostředky tam, kde jich bylo možné nejlépe využít atd., což usměrňovalo každou antagonistickou osobní chamtivost ke společnému dobru. V takové situaci je vydělávání peněz ctností, protože podporuje individualistické snahy, inovace a bohatství společnosti. Toto svobodné soutěžení však svými vlastními hluboko zakořeněnými tendencemi téměř zničilo samo sebe. Vedlo k soukromé kolektivizaci ekonomie a k velkému nahromadění bohatství několika málo lidí a tomu odpovídající koncentraci ekonomické moci v rukách lidí, kteří často nejsou majiteli, nýbrž jen správci a manažery investovaných kapitálů, jež spravují podle vlastního dobrozdání s cílem zvětšit zisk. Dekadence se projevuje právě v této koncentraci a kolektivizaci, z níž vyplývá možnost diktovat ceny spíše než reagovat na zákon nabídky a poptávky, využití zisků a plánovacích technik, stratifikace vynalézavosti a odstranění rizika na peněžním trhu. Tato kolektivnost vede ke krizi odpovědnosti – vzniká otázka, zda je manažer odpovědný pasivnímu akcionáři nebo veřejnosti.kolektivizace vede ke krizi odpovědnos

Tento západní hospodářský vzor byl tradičně identifikován s úsilím dosáhnout okamžitého peněžního zisku. Poněvadž se však korporační podnik rozvíjel po dlouhou dobu své činnosti, jeho moc už není osobní, nýbrž kolektivní a zástupná. Tak existuje možnost, že při dlouhodobém plánování budou korporace ochotny svou politiku integrovat s politikou státu. Protože korporace spěje k byrokratickému kolektivistickému řádu, který není kapitalistický ani socialistický, vzniká nová filosofie a metoda řízení.

Dekadence chudiny spočívá v její neschopnosti snesitelně vládnout sobě samé. Vlastnosti a city, které u ní vyvstanou ve dnech vášnivých a spontánních povstání, jako solidarita, loyalita apod., se zinstitucionalizují a zbyrokratizují, jejich vedoucí skupina se změní v cíl sobě samé a utlačení zůstanou předmětem historie, nejnižší figurou ve hře. Protože dekadence chudiny otupila své dřívější ostří a dekadence kapitalismu se změnila v korporační kapitalismus, skončila pojetí socialismu a kapitalismu z 19. Století jako utopie. Tradiční sociální kategorie se staly anachronismem. Nynější problémy mají co dělat s kvalitou života a k ní nemají ideologové minulých dob co říci. V masové spotřebitelské společnosti však chybí dynamika, impuls pohybu vývoje, chybí vnitřní opozice. Možná, že ji jednou vytvoří vzdělaní i nevzdělaní lidé, kteří se v takovém světě ocitnou mimo konzumní hru.

Když bůh zemřel, člověk, který ho měl nahradit, se znechutil sám sobě. Z toho vznikla krize víry a nevíry, která způsobila duchovní prázdnotu 20. století. Člověk se začal bát své vlastní moci. Ve vakuu této krize je nebezpečí, že se může zrodit uměle zkonstruovaná fanatická pseudovíra. V rozkladu světa má člověk možnost vytvořit svět nový, uvědomí-li si skutečnou dynamiku tohoto světa. Technicky je možná podstatná redukce práce a tím i úsilí o obstarávání živobytí, avšak takové osvobození bude nejen zdrojem nové spirituální krize. Bez práce a s ní spojeného přinucení, se může společnost rozpadnout. Práce symbolizuje boj člověka o přežití, přičemž velká většina lidí nemá možnost vybrat si ten druh práce, o který by měla největší zájem, ale nadbytek může tuto situaci změnit. Taková alternativa se však může zvrhnout v chaotickou situaci, kdyby byl odstraněn vliv nutné práce, přinášející vystřízlivění. Takové změny mohou člověka zničit. Volnost vzniklá z nadbytku vzbudí v člověku vrozenou schopnost destrukce tím, že ho zbaví nutnosti pracovat. Buď si tedy člověk zvolí novou společnost, anebo si nová společnost zvolí jeho a zničí ho. Náhodné změny se už staly mocným plánovacím faktorem a nebude-li jiného, moderní technologie bude sledovat svůj vlastní podvědomý plán. Umožní vznik celostátního ekonomického plánování, které povede k totalitě a vytvoří tupou, na nic nereagující mocnou byrokracii. Plánovaná ekonomie použije spotřebitelského trhu a cenového systému jako způsobu k určování vkusu veřejnosti. Tyto tendence se už zcela zřetelně projevují v koncepci hospodářské reformy, jejímiž autory jsou osvědčení komunisté.

Člověk byl schopen ovládnout přírodu, ale není schopen ovládnout sám sebe. Je otázkou, může-li změnit racionalitu svého výrobního procesu v racionalitu lidskou. Vývoj spěje k vytvoření velmi tenké vrstvy mocných a ohromné odcizené masy. Odcizení, cizota, se už dnes projevují jako stav osamocení, odloučenosti a boje stav plodící starosti o prosazení a upevnění své existence ve společnosti. Je to stav nespoléhající na nic, stav vůle po majetku a moci. Postupná racionalizace světa provokuje otázku, nestává-li se politika anachronickou iracionální perverzí uvnitř trendů narůstajících pravidelností, schematizace a technizace.

III. - LIMITY MOŽNOSTÍ

Faktická světová moc je neviditelná a projevuje se řízením oběhu peněz a finančními operacemi, které pak dávají výraz politice. Světovým rozměrem této působnosti jsou určeny hranice a možnosti každého odporu proti směru, jímž je řízen osud lidstva a jednotlivých států. Komunismus i kapitalismus vytvořil konzumní společnost, která je řízena výlučně regulací oběživa. Na této bázi bude probíhat každý proces, který na sebe může vzít jakoukoli zprostředkovací podobu. Důsledkem je odlidštění.

Vliv peněz, jako prostředku ovládání lidí, změnil vztahy lidí mezi sebou a vztahy jednotlivce ke společnosti. Dovršenou formou abstrakce společnosti a atomizace dnešních jednotlivců, je peněžní forma směnné hodnoty, peníze, jak v kapitálové, tak i úrokové podobě.

Peníze se staly nejpevnějším poutem mezi lidmi a podstatou jejich nejreálnější pospolitosti a nestrpí žádnou jinou, jež by stála nad nimi. Peníze, to je žárlivý Bůh Izraele, který nestrpí vedle sebe žádného jiného Boha. Peníze degradují všechny lidské bohy a mění je ve zboží. Peníze se staly hodnotou všech věcí, hodnotou, která se ustavila sama pro sebe. Staly se universálním prostředkem veškeré moci, která je v dnešní době uplatňována. Jejich ovládání je spolehlivě anonymní a prostřednictvím této anonymity je spolehlivě anonymní i moc jimi vykonávaná. Peníze zbavily celý lidský svět a přírodu jejich přirozené hodnoty. Staly se odcizenou podstatou lidského jsoucna a tato cizí podstata člověka ovládá a člověk se jí koří. Zatímco politika je zdánlivě nadřazena peněžní moci, ve skutečnosti se stala její nevolnicí. Moc peněz je despotická, osudový extrakt, který se stal všeobecným katanem, vypovídající válku celému lidskému pokolení. A přece je to v podstatě zvnějšněná mohoucnost lidstva, jeho odcizená a na pospas se vydávající rodová podstata.

V penězích nabývá všechno zboží svého odcizení a zároveň však jediného adekvátního bytí. Zboží, univerzální cíl současné konzumní společnosti, se totiž stává zbožím jen všestranným zcizováním – směnou. Tuto schopnost či tuto potřebu všestranného zcizování neustále zdokonaluje a rozvíjí, neboť je to její základní existenční projev. Peníze jsou vrcholným uspokojením této potřeby. Protože představují odcizenou podobu všeho ostatního zboží, čili produkt jejich všeobecného zcizování, jsou absolutně zcizitelným zbožím. Proces oddělování směnné hodnoty od hodnoty užitečné, je současně věcným výrazem procesu oddělování společnosti od jednotlivých individuí, jehož výsledkem je prázdná abstrakce společnosti na jedné straně a masa izolovaných, navzájem nerozlišitelných individuí na straně druhé. Tato reálná abstrakce od všeho lidského, nejhlubší výraz nelidské podstaty této politické činnosti.

Volby tohoto způsobu světovou politickou mocí strhla samozřejmě k nápodobě všechny, kdo se světové politiky zúčastňují. Finanční politika se stala universálním prostředkem boje o světovou moc a současně i prostředkem boje proti ní.

Všechny lidské vztahy se přetváří v kvantitativní atribut mrtvých věcí. Každé nové učení rozvíjejícího se systému (pojmu) hodnoty je novým abstrahováním od dalších kvalit. Proces jeho konkretizace je procesem zabstraktňování člověka – stejně, jako proces subjektivizace hodnoty je procesem objektivizace člověka (stává se objektem působení svých vlastních výtvorů).

Výrobce zboží vyrábí výrobky, které nemají pro něho samého bezprostřední hodnotu, ale mají užitnou hodnotu pro jiné. Pro výrobce mají jen tu užitnou hodnotu, že jsou nositelem směnné hodnoty a tak prostředkem směny. V důsledku toho je majitel zboží nucen samotnou povahou svých výrobků, zbožím, zcizit je za jiné zboží, jehož užitnou hodnotu potřebuje. Vůbec všechna zboží mají tu vlastnost, že nemají užitnou hodnotu pro své majitele a mají užitnou hodnotu pro své nemajitele. Musí proto přecházet z ruky do ruky, vstupovat do směny, kde se teprve vztahují k sobě jako hodnoty a jako hodnoty se také realizují. Forma peněz je jen odrazem vztahů všeho zboží,který utkvěl na daném zboží. Peníze se stávají směnným prostředkem zboží, charakterizujícím procesem oběhu, tj. oběživem. Tato zprostředkující funkce peněz je životně důležitá, lokajská a dohazovačská. Vznikají dvě protikladné navzájem, se doplňují metamorfózy: přeměna zboží v peníze a zpětná přeměna peněz ve zboží, tj. prodej a koupě. Oddělení koupě od prodeje rozkládá původní prostou výměnu. Nikdo nemusí kupovat bezprostředně po tom, co prodal. Může se s penězi v kapse vydat do světa hledat jiné trhy, které lépe uspokojí jeho potřeby a pravděpodobně vyvinou nové. Tento charakter rozvinuté peněžní směny a její rozšíření znamená definitivní přetržení pupeční šňůry, která poutá individua k přirozeně vzniklé pospolitosti a likvidaci bezprostředního vztahu člověka a přírody. Na místo izolovaného, místního, primitivního vývoje s jeho omezeným lokálním individuem nastupují (s rozšiřováním trhu na světový trh) světové dějiny, kterým odpovídá světodějná existence individuí, jakási empiricky univerzální individua. Osvobození každého jednotlivého individua se uskutečňuje tou měrou, nakolik se dějiny mění v dějiny světové.

Oběh je nepřetržitý pohyb zboží, ale pokaždé jiného zboží. Každé zboží se pohne jen jednou, pak zaniká, naplňuje své poslání. V dalším pohybu pokračuje nikoli jako totéž zboží, nýbrž ve svém zrušeném jsoucnu, tj. jako jiné zboží – jako zlato.

Oběh tedy přestavuje jednotu nepřetržitosti a přetržitosti, přičemž jeho trvání, jeho nepřetržitosti připadá zcela penězům. Změna formy zboží se jeví jako přemístění peněz. Peníze uvádějí zboží do pohybu tím, že realizují jejich ceny, že vůbec celý pohyb vychází od peněz, kdežto zboží jsou nehybná. Peníze tu přestavují boha v jeho absolutní neomezenosti a všudypřítomnosti, v atheistické podobě. Jejich zlatý háv způsobuje, že se jim klanějí i nevěřící.

Hodnota zlata a peněz není jejich vlastní hodnotu, nýbrž hodnotou celého světa zboží, kterou pouze přestavují tím, že jim dávají cenu. V této podobě existují jen jako myšlená hodnota, jako ideální forma, existující jen v představě. Zatímco zlato se stává ideálními penězi neboli měrou hodnoty proto, že všechna zboží jím měřila své hodnoty a tak je činila pomyslnými protiklady své užitné hodnoty, podobou své hodnoty, stává se reálným i penězi v důsledku toho, že je zboží při svém všestranném zcizování činí skutečně odcizenou čili přeměněnou formou své užitné hodnoty, a tedy skutečnou podobou své hodnoty. Zrada peněz, jejich výlučné postavení, spočívá tedy v tom, že zatímco zboží se vzdávají penězům cele, zachovávají si peníze své soukromí, chovají se zdrženlivě. Zboží se zřekla své obecnosti, kdežto peníze se nezřekly své zvláštnosti. Peníze, které byly dříve pomíjivým bytím, stávají se nyní jejím absolutním bytím, proti čemuž se jednotlivá zboží jeví jako pouhé zdání, jako jejich odlesk. Z pouhého prostředku se staly peníze samoúčelem, ze svého pohybu učinily obsah směnného procesu a tento tudíž pouhou formou. V penězích mizí veškeré rozdíly, veškerá individualita. Avšak tím, že odcizují veškerou individualitu, stávají se samy jediným, výlučným individuem. Peníze jsou absolutním zbožím, absolutní jsoucností hodnoty. Zatímco každé zboží je pomíjivé, konečné, peníze jsou věčným, nekonečným, nepomíjivým jsoucnem hodnoty. Hodnota je tu adekvátní svému pojmu. Zboží se ukázalo pro peníze pouhým rozlišovacím momentem, pouhým dočasným odcizením vědomí. Co je bůh pro teoretický svět, to jsou peníze pro praktický život převráceného světa: Odcizená mohoucnost lidstva, jeho zašantročená životní činnost.

Peníze pomáhají zprostředkovat výměnu látek mezi člověkem a přírodou, mezi člověkem a člověkem tím, že umožňují vzájemnou výměnu činností. Tak se postupně staly peníze univerzálním zprostředkovatelem, prostředníkem vůbec. Místo aby člověk byl sám prostředníkem člověka. V této podobě se stávají skutečným bohem, neboť jsou skutečnou mocí nad tím, co zprostředkují. Jejich kult se převrátil v samoúčel. Předměty, odloučené do tohoto prostředníka, ztrácejí hodnotu. Nikoli on je odleskem světa zboží, nýbrž svět zboží je jeho odleskem. To se pak zcela zvláště opakuje a prokazuje v penězích jako kapitále, je-li kapitál použit k politickému a duchovnímu ovládání lidí. Do té doby zprostředkovávaly věci a tím i lidi, nikoli však sami sebe. Nyní jsou absolutním zprostředkováním v sobě samých, cílem sobě samých, tedy samoúčelem. Veškerý zprostředkující pohyb k tomu výsledku beze stopy mizí: peníze plodí peníze, vystačí si samy a jejich původní poslání je zcela zapomenuto. To je největší vítězství anonymních vládců.

Protože všechna zboží jsou jen představovanými penězi,jsou peníze jediným skutečným zbožím. V protikladu ke zboží, která představují samotné bytí směnné hodnoty, všeobecné společenské činnosti, abstraktního bohatství, je zlato materiálním bohatstvím materiálního bytí, smysl všech věcí, kompendiem společenského bohatství. Svou formou je zároveň bezprostředním vtělením všeobecné činnosti, svým obsahem souhrnem všech věcí, kompendiem společenského bohatství. Svou formou je zároveň bezprostředním vtělením všeobecné činnosti, svým obsahem souhrnem všech reálných prací. Je to všeobecné bohatství jakožto individuum. Peníze samy jsou jedinou individualitou a nestrpí vedle sebe žádnou jinou individualitu. Jednotlivé formy bohatství představují alikvotní části tohoto všeobecného bohatství, společného jmenovatele všech věcí. Je to naprostá nad vláda kvantity, které zplodila dnešní konzumní společnost, tak snadno ovladatelnou anonymně kýmkoli.

Tato specifická forma bohatství uspokojuje lidské potřeby rovněž specifickým způsobem – abstraktně. Zatímco po stránce užitné vyjadřuje zboží svým vztahem ke zvláštní potřebě jen jeden moment, moment hmotného bohatství, jeho ojedinělou stránku, uspokojuje jen jednu určitou potřebu, uspokojují peníze každou potřebu. Jakoukoli potřebu mohou uspokojit (jako smyslová abstrakce) zase jen abstraktním způsobem tím, že přemění všechny potřeby v jedinou potřebu: v potřebu peněz. Jsou proto po této stránce spíše ochuzením než skutečným bohatstvím a obohacením – považujeme-li za skutečné bohatství mnohostrannost potřeb člověka.

Peníze nepředstavují žádný individuální vztah k svému držiteli a nepředstavují ho, jejich držba neznamená rozvoj některých osobnostních vlastností jeho individuality, protože samy nemají žádnou individualitu. Existují jen jako předmět, jehož se lze mechanicky zmocnit a který lze právě tak dobře ztratit. Držiteli však poskytuje všeobecnou vládu nad společností, nad celým světem požitků a činností. Peníze dělají z každého člověka něco, čím sám o sobě není. Být a jevit se, se staly dvěma rozličnými pojmy. Nikdo tu nemůže prokázat svou skutečnou totožnost.

Penězům však chybí jakékoli kvantitativní určení. Kvantitativní zvětšování je jediným způsobem jsoucna a pohybu, které peníze mají – nekonečného pohybu. Jejich trýzeň je v neschopnosti sebeuspokojení – s každým novým přírůstkem nabývají nových hranic, nového omezení, které se nesnáší s jejich podstatou. Bezměrnost je jejich pravou mírou: protiklad mezi jejich existencí (jejich určitým množstvím) a jejich pojmem (bezměrnost) je nekonečný, nezprostředkovatelný. To je zdroj jejich neuhasitelné žízně a nevyčerpatelné energie a aktivity.

Uvedené principy byly jednou z příčin nynějšího ústupu komunismu a jeho stažení ze světové politiky: Stalinova a později Brežněvova koncepce hospodářské a finanční autarkie se ukázala být méně efektivní, než se původně očekávalo, a volný trh na Západě zplodil konzumní společnost, ovladatelnou totálně a s menšími riziky.

Národní ekonomiky neexistují, existuje pouze světová ekonomika, jejíž řízení je určováno konsorciem 14 světových bank. Tento jediný fakt rozhoduje o suverenitě států a nezávislosti jejich politiky, protože toto konsorcium vlastní, řídí, nebo alespoň kontroluje 72 procent veškerého světového oběživa.

Autor: Miroslav Dolejší

Penc: Policie nemá mít ve znaku konopí

9.11.2013

Právo

Ludmila Žlábková

Skutečnost, že znak Národní protidrogové centrály (NPC) už roky zdobí symbol listu konopí, vadí letitému zastánci zrovnoprávnění konopí Stanislavu Pencovi z Milkovic na Jičínsku. Je přesvědčen, že jde o zneužití konopného listu, a žádá vedení NPC, aby znak změnilo. To se ale nehodlá jeho výzvou zabývat.

„Pan Penc má proti naší práci časté výhrady. Ale my se tímto jeho podnětem nebudeme zabývat. Znak je součástí naší dvaadvacetileté historie a je tradičním symbolem této jednotky,“ uvedla mluvčí NPC Barbora Kudláčková.

Podle Pence je konopí prastará léčivá rostlina, což dokládá i nedávné přijetí novel několika českých zákonů. Z nich vyplývá její využití coby léčiva.

„V řadě zemí světa je zjevná snaha vymanit konopí z mezinárodní úmluvy o omamných látkách, ale u nás se policie chlubí zákroky proti konzumentům konopí. Dokonce vyhrožuje, že represi proti kuřákům konopí zvýší,“ shrnul svůj postoj Penc, který příští rok hodlá na Trutnovsku kandidovat do Senátu.

Je prý symbolem firemní kultury

V rozporu se zdravým rozumem podle něho je i komentář ředitele NPC Jakuba Frydrycha k samotnému znaku. „Frydrych říká: znak útvaru našeho typu je symbol firemní kultury a hodnot, které jejich příslušníci zastávají,“ cituje Penc a upozorňuje, že znak neprošel ani výběrem komise, která znaky útvarům policie přiděluje. „Je uveden v databázi povolených znaků policie. Zmíněnou komisí procházely znaky, které v předpisu nebyly. Ale tento obsažen je, proto se k němu komise nemusela vyjadřovat,“ oponuje Kudláčková.

Vyzývá protidrogovou centrálu, aby znak změnila

Pozitivní Andrej Babiš

4.11.2013

Euro

(hrb)

Politika

Může byznysmen a politik Andrej Babiš (na snímku) vstoupit do vlády, přestože byl evidován komunistickou Státní bezpečností (StB) jako tajný spolupracovník rozvědky? Babiš se na Slovensku soudí a doufá v rozsudek, jímž by dosáhl výmazu z historických pramenů tajné policie. Ani veřejné očištění však nemusí znamenat, že mu bude vydáno negativní lustrační osvědčení. A bez něj se ministrem v Česku nestane.

Názory právníků na případ se liší. Lustrační zákon stále platí a ani rozsudek soudu podle některých ministerstvo vnitra neopravňuje k tomu, aby Babišovi negativní lustrační osvědčení vydalo. „I lidé, kteří vyhrají spor, dostanou opět pozitivní lustrák, protože minulost se nedá měnit. Soud může říct, že byl dotyčný evidován neoprávněně, ale nemůže změnit historický fakt,“ myslí si Radek Schovánek z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Jiní právníci zase vznášejí pochybnosti, zda může být Babiš pozitivně lustrován, když jej StB evidovala na Slovensku. Ve veřejně dostupné databázi českého Archivu bezpečnostních složek totiž Babiš nefiguruje. „V evidencích Archivu bezpečnostních složek byl k osobě Andrej Babiš, nar. 2. 9. 1954, dohledán záznam o vedení svazku r. č. 25085 XII. správa SNB, což byla správa kontrarozvědky SNB v Bratislavě,“ potvrdila šéfka Archivu bezpečnostních složek Světlana Ptáčníková.

Ústav pro studium totalitních režimů nicméně disponuje také materiály, jimiž Babiš prochází. Jeho jméno je například dohledatelné v databázi EZO (evidence zájmových osob) na webových stránkách aktivisty Stanislava Pence Svazky.cz. Databázi EZO si od Archivu bezpečnostních složek vyžádal v rámci šetření porušení zákona na ochranu soukromí těmito stránkami Úřad na ochranu osobních údajů. Archiv vyhověl a databázi předal. Jelikož byla databáze EZO součástí vyšetřovacího spisu, Stanislav Penc požádal o kopii, kterou obdržel a zveřejnil na webu.

Ministerstvo vnitra konkrétní dotaz ohledně Andreje Babiše odmítlo komentovat. Na otázku, jaké lustrační osvědčení by obdržela osoba evidovaná 12. správou StB, což je Babišův případ, však vedoucí tiskového oddělení ministerstva Vladimír Řepka odpověděl: „Pokud ministerstvo obdrží podkladové materiály, které budou prokazovat, že osoba je jednou z kategorií uvedených v § 2 zákona č. 451/1991 Sb., bude vydáno pozitivní osvědčení.“ V zákoně výslovně stojí, že volené funkce nemůže vykonávat ten, kdo byl evidován v materiálech Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti.

Babišův vstup do vlády, o němž už hnutí ANO začalo uvažovat, se tak může značně zkomplikovat.

Jak to má Babiš s lustračním osvědčením? Nejspíš ho čeká pozitivní

4.11.2013

euro.e15.cz

Může byznysmen a politik Andrej Babiš vstoupit do vlády, přestože byl evidován komunistickou Státní bezpečností (StB) jako tajný spolupracovník rozvědky? Babiš se na Slovensku soudí a doufá v rozsudek, jímž by dosáhl výmazu z historických pramenů tajné policie. Ani veřejné očištění však nemusí znamenat, že mu bude vydáno negativní lustrační osvědčení. A bez něj se ministrem v Česku nestane.

Celý článek čtěte v aktuálním vydání týdeníku Euro

„Práskal“ Babiš pro StB nebo „práskala“ StB Babiše?

24.10.2013

tn.cz str. 00

bloguje Jan Berwid-Buquoy

Prosťáček nemá o fungování zpravodajských služeb to nejmenší tušení. Ony “tajné služby“ ve skutečnosti tajné nejsou a už vůbec nejsou samoúčelem. Pracují totiž pro státní elitu a dodávají těmto prominentům důležité informace, aby jim usnadňovaly rozhodování ve státních a právních úkonech dané společnosti. Rodina Babišů v tehdejších poměrech elitou byla...

Otec Andreje Babiše, Ing. Štefan Babiš, byl ředitelem pobočky podniku Polytechna v Bratislavě. Později odešel do diplomatických služeb a působil na stálé misi ČSSR při OSN v Ženevě. Jeho syn Andrej proto část školní docházky absolvoval ve Švýcarsku. Matka, Ing. Andriana Babišová, byla tajemnicí Ústavu marxismu-leninismu na Karlově Universitě. Je zcela nemožné, aby se takto exponovaná rodina v době totality nedostala do sféry vlivu StB. Ne proto, že by spolupracovat chtěla, ale musela být v kontaktu. Z tzv. “tajných materiálů“ lze vydedukovat, že StB mnoho důvěry vůči rodině Babišů neměla, i když tito lidé k disentu přímo nepatřili. Je nutné číst mezi řádky...

Podobně jako Václava Klause ani Andreje Babiše nehodlali vzít do KSČ. Přihlášku si podal již 1978, ale nemohl prokázat tzv. “proletářský původ“. Ve složce StB měl ad hoc tento bohulibý zápis: “Jmenovaný pochází z úřednické rodiny.“ Dělnický původ prokázat nemohl a to byl zásadní handicap. Do scenérie se vložila především matka a začaly hysterické útoky a podezřívání ze strany KSČ. Po dvouletých tahanicích sem a tam se stal sice 1980 členem KSČ, ale důvěru této strany nepožíval - často ho nezvali ani na schůze...

Zato však projevila zájem o Andreje Babiše slovenská StB. Od vstupu do KSČ ho začala sledovat. Šlo v praxi o naprosto opačný případ. Tradičně sledovala StB občany, než vstoupili do KSČ a potom je sledovat přestala - o další kontrolu se postarala KSČ. V kauze Andreje Babiše, subjekt členem KSČ sice byl, ale důvěrou nedisponoval, a proto musela do hry nastoupit bratislavská StB. Začal být na každém kroku sledován...

Od listopadu 1980 byl Andrej Babiš veden ve svazku bratislavské StB jako “Důvěrník“ (12. 11. 1980), s registračním číslem: 25085. Protože pod tímto svazkem “Důvěrník“ nelze odhalit žádnou “důvěrníkovu“ činnost ani jeho podpis, je nutné vycházet z toho, že složku založila StB a Andrej Babiš o tom vůbec nic nevěděl.

Jednalo se tím pádem o tzv. složku “pozorovací“ (monitoring) - osoba sledovaná státní bezpečností (kontrarozvědka). Nemohl tedy “práskat a udávat“ StB, jak tvrdí Kalousek s Ženíškem (TOP 09), když jeho složka byla monitorovací. Subjekt sledovaný je subjektem pronásledovaným a nikoli udavačem. Jde o rozpor, jako kdyby někdo skočil do rybníka a vylezl by odtamtud na břeh suchý!

K tomu bývalý disident Stanislav Penc: “Co zapsání jména v seznamu znamená? Samotný záznam neznamená nic jiného než to, že se StB o uvedenou osobu z jakéhokoliv důvodu zajímala. Nelze z tohoto záznamu odvodit nic jiného.“ (Pramen: svazky.cz).

Andrej Babiš byl coby “Důvěrník“, monitorován od 12. 11. 1980 až do 11.11. 1982. Jde bezpochyby o důkaz pozorování dotyčného subjektu, neboť “udavač“ a “práskač“ není nikdy naprogramován na přesné dva roky! Vím to s naprostou jistotou, protože jsem sám bývalým důstojníkem britské zpravodajské služby v hodnosti poručíka (2nd Lieutenant British Army, Intelligence Corps, Západní Berlín 1981 - 1990).

Složka “Důvěrník“ zůstala prázdná. StB, nezjistila žádný kompromitující “Enemy Within“. Tomu by nasvědčoval i krycí zápis (covered entry): “Jmenovaný není nositelem státního tajemství.“ Což v jazyce totalitární kontrarozvědky bývalého Východního bloku znamenalo: Nenašlo se nic, čím by bylo možno dotyčnou osobu vydírat.

V tzv. “tajném memorandu“ je tento záznam: “Jmenovaný dosud nepoužil žádný konspirativní ani zapůjčený byt... nezná žádné operativní zaměstnance ani náčelníky a nemá ani vědomosti ani zkušenosti s prací StB. Podle dosavadních poznatků nepřišel do styku s žádnou... zpravodajskou službou“ Jinými slovy: Kontrarozvědka přímo přiznává, že si onoho “Důvěrníka“ (a tím i krycí jméno “Bureš“) od samého počátku prostě sama vymyslela.

Proto se v listopadu 1982 odhodlala slovenská StB (Útvar XII, 1. odd., 3. odbor, S - SNB, Bratislava) k ofenzívě. V jakési vinárně “U obuvníka“ (což nezní zrovna reprezentativně) měl být Babiš získán dne 11. 11. 1982, mezi 16.30 - 18.00 hod. do služeb kontrarozvědky v hodnosti “Agent“. Vázací akt prý provedli dva důstojníci StB, npor. Julius Šuman a kpt. Rostislav Mátray...

Ovšem dokumentární záznam odporuje tomuto tvrzení. “Zpráva o získání ke spolupráci“ je vyhotovena přímo na Útvaru XII, 1.odd., 3. odboru S - SNB a je podepsána nikoli dvěma, ale třemi důstojníky. Na straně 3 zmíněné zprávy se říká: “Kandidát závazek po přečtení podepsal bez dalších otázek a souhlasil, aby bylo i nadále používáno krycí jméno BUREŠ.“

Hlavní problém se skrývá ve skutečnosti, že jsou zde podpisy třech důstojníků - npor. Šuman, kpt. Mátray a a mjr. Greguš. Babišův podpis chybí a to jak ve formě Andrej Babiš tak krycím jménem “Bureš“. Proč? Když Babiš u toho prokazatelně byl?

Další zádrhel se objevuje v zápisu datovaném 30.06.1987 (Přísně tajné!). Styčným důstojníkem Babiše nebyl žádný ze třech uvedených estebáků, nýbrž jakýsi major Hákač. Tato záhadná postava náhle někam mizí (úřední záznam: “přeložen“), ale podle mého názoru, pakliže “major Hákač“ vůbec v případě Babiše fungoval, asi ho prostě kvůli alkoholismu vyhodili. Jeho nástupcem se stal úřední referent Kulha, u kterého není uvedena ani služební hodnost (asi žádnou neměl), natožpak, aby mohl zastávat úlohu styčného důstojníka v případě nějakého “Agenta“. Není vyloučeno, že Babiš “svého“ Kulhu ani nikdy neviděl.

Dovolte mi nyní můj osobní, odborný postoj, coby bývalého britského zpravodajské důstojníka v.v. k výše uvedenému naprosto amatérskému a diletantskému postupu komunistické StB:

Na rozdíl od “Důvěrníka“ - tedy, abych použil vokabuláru Kalouska a Ženíška z TOP 09, pouhého “práskače a udavače“ StB, je “Agent“ vysoká zpravodajská funkce. Vázací akt se neprovádí v žádné kořalně “U vychlastaného mozku“, nýbrž přímo ve služebnách zpravodajských služeb. Tak např. v Anglii je to MI-5 a MI-6. Na rozdíl od “práskače a udavače“, skládá “Agent“ přísahu, získává krycí jméno (covered name) a důstojnickou hodnost, která je buďto skutečná (poručík) a nebo rovněž krycí (např.: “generál královských lukostřelců“). “Agent“ má svého styčného důstojníka, od kterého dostává rozkazy a vykonává je. Za to je často a dobře placený od svého zaměstnavatele (ministerstvo obrany, vnitra nebo zahraničí). Civilní povolání agenta je pouze krycí složkou. Jeho hlavním povoláním je “Agent“. Dostává dvojitý plat. Jednou je placen za své civilní zaměstnání (novinář, sociolog, profesor atd.) a potom za svou spolupráci s výše uvedenými ministerstvy. Zásadně se podepisuje krycím jménem a v oblasti vojenství nebo policejních služeb uvádí vždy a bez výjimky, svojí krycí hodnost. Jinými slovy: Nikdy se nedozvíte, koho máte vlastně před sebou!

Andrej Babiš žádnou přísahu neskládal. Jeho podpis ani pravý ani údajně krycí (“Bureš“) se nikde neobjevuje. Neexistuje doklad, že by byl jako “Agent“ placen. Žádnou zpravodajskou hodnost od StB nezískal. To, co StB nazývá “vázacím aktem“ bez vlastnoručního Babišova podpisu, nebyl “vázací akt “, nýbrž zcela ordinérní výslech před důstojníky StB, který dotyčná oběť samozřejmě podepisovat nemusela. Podívejme se na originální záznam uvedeného výslechu:

“Kandidát uvedl, že plně chápe potřebu boje proti činnosti vnějšího i vnitřního nepřítele zaměřeného proti zájmům ČSSR. Uvedl, že hlavní prostor k trestné činnosti resp. k poškozování národního hospodářství vidí ve vývozu druhotných surovin za ceny nevýhodné pro ČSSR, tak jako v nezodpovědném přístupu k vývozním fondům ve výrobních podnicích...uvítal možnost...poukazovat na nedostatky, s kterými se při své práci střetává a které poškozují národní hospodářství...současně vyjádřil obavu z odhalení styku s bezpečností, což by mu značně škodilo v jeho práci.“

Poslední věta z dokumentu “Zprává o získání ke spolupráci“ (Bratislava, 12.11, 1982), zcela transparentně dokazuje, že Babiš nejenže se žádným “Důvěrníkem“ ani “Agentem“ StB nestal, nýbrž, že zásadně jakoukoli spolupráci s bezpečnostními složkami ČSSR odmítá s odůvodněním, že by s tím měl potíže na pracovišti, i když boj bezpečnostních služeb proti “vnitřnímu“ i “vnějšímu“ nepříteli chápe.

Jeho názory na hospodářské poměry v ČSSR, které bez okolků důstojníkům StB sdělil, jsou de facto zdrcující kritikou tehdejší totalitní ekonomie: Výprodej státního surovinového bohatství za minimální tržní hodnotu do ciziny a tím permanentní ožebračování vlastního národa... Za kritiky podobného druhu byly osobnosti jako Ota Šik a Radovan Selucký “vyslány do zahraničí“ odkud se již do ČSSR nevrátily.

Patrně se StB v případě Andreje Babiše rovněž domnívala, že by se to mohlo podařit. Někteří jeho příbuzní již na Západě žili. Babišův spis byl veden u slovenské StB takto: “Reg. čís.: 25085, Útvar: XII S SNB, Bratislava. Důvod evidence: Blokovaná osoba.“ Jinými slovy jedná se o někoho, jehož totožnost je fiktivně vedena pouze u jednoho útvaru, neboť ve skutečnosti jako spolupracovník StB vůbec neexistuje. Ostatní útvary se nemají resp. nesmějí o tuto fikci NFP (Non Funktion Person ) - “nefunkční osoba“ - zajímat, aby se daná konspirace neprozradila.

V roce 1985 vysílá zaměstnavatel PZO Petrimex Andreje Babiše do Maroka. Kdyby byl “Agentem“ StB, byl by zahrnut všemi možnými zpravodajskými úkoly, ale jako “blokovaná osoba“ žádným “Agentem“ není a tak místo, aby ze zahraničí dodával zprávy, je z evidence státní bezpečnosti vyškrtnut. Tajný záznam Útvaru XII, 3. oddělení ze dne 09.12. 1987: “Záznam k přerušení tajné spolupráce s agentem 'Bureš', reg.č. 25085. 1985 vyslaný PZO PETRIMEXEM do MAROKA, v roce 1988 předpokládaný návrat.“

Pod pojmem “předpokládaný návrat“ rozuměla StB, že návrat není jistý. Proto další zápis uvádí: “Nedostatky odstraněny dne 14.6. 1988. Návrat TS BUREŠ z Maroka předpokládaný koncem roku 1989. Signatura: kapitán (podpis nečitelný), 14.6. 1988.“

Vypadá to na to, že Andrej Babiš žil v Maroku v “legální“ nucené emigraci a jeho návrat nebyl žádoucí. Pod pojmem “nedostatky odstraněny“ lze rozumět, že StB začala zkartovávat fiktivní a smyšlené údaje (blokovaná osoba) o složce “Bureš“. Andrej Babiš se vrátil z Maroka do Československa až po “sametovém převratu“...

Máme mizerné elity

26.9.2013

Literární noviny

Jan GEBERT_

Extremisté tady budou vždycky a ostatní by s tím měli počítat, říká Fedor Gál, který vysokou politiku vyměnil za psaní, vydávání knih a natáčení filmových dokumentů. Podle svých slov tím není o nic méně politický než dřív.

Fedor Gál

B yl jste jednou z ústředních postav sametové revoluce. Čím se pro vás uzavřela polistopadová éra?

Končila pro mě na splátky. První přišla s lustracemi, před prvními svobodnými volbami. Zjistil jsem, že kopec lidí, které jsem považoval za slušné a některé i za přátele, byli konfidenty StB, anebo přesněji: lustracemi neprošli. A já coby čelný představitel Veřejnosti proti násilí jsem s nimi musel jít do ostrého střetu. Musel jsem například Jánovi Budajovi vysvětlovat, že musí odejít z prvního místa východoslovenské kandidátky Verejnosti proti násiliu (VPN), i když byl ikonou revolučních tribun. Najednou jsem měl nálepku podrazáka, který hraje mocenské hry. A s tím jsem žít nechtěl. Další kapkou bylo, když jsem inicioval první odvolání Vladimíra Mečiara z postu premiéra vlády Slovenské republiky a stal jsem se veřejným nepřítelem. Definitivně se pro mě tato kapitola uzavřela při prvním výročí listopadové revoluce. Tribuna byla obklopená skupinou fanatiků. Cestou nazpět mi kdosi z davu plivnul rovnou do obličeje, to už jsem dokonce musel mít ochranku. Poté, co jsem se vzdal funkce předsedy a odešel do soukromí, jsem najednou zjistil, že nemůžu cestovat tramvají ani jít do obchodu, pokud se nechci denně konfrontovat s agresí. Nikdo by mě nezabil, ale bylo to velice nepříjemné. A tak jsem se zvednul a odešel jsem do Prahy. Nikdy jsem se ale s politikou doopravdy nerozloučil. Všechno, co dělám, s ní nějak souvisí. Každý aktivní občan je v politice. A navíc: dělat full time politika neodpovídalo mé anarchoidní, zbrklé a důvěřivé povaze.

* Budíte na Slovensku stále takové emoce?

Ne. Bude to tím, že tam nejsem už přes dvacet let, a když, tak mezi příbuznými a přáteli. Navíc si lidé mezitím našli jiné terče a možná už i dost lidí přišlo na to, že jsem měl občas pravdu, například s tím Mečiarem. Nicméně když se objevím v nějakém celostátním médiu, tak to vyvolá pozdvižení, což jest ale obvyklé i u mnoha jiných autorů. Bláta na internetu je ovšem dostatkek i zde.

* V poslední době se věnujete natáčení filmových dokumentů. Čím vás film oslovil?

Filmový dokument jsem objevil zhruba před šesti lety, kdy jsem se rozhodl, že budu dělat film Krátká dlouhá cesta (http://www.kratkadlouhacesta.cz/). A najednou jsem zjistil, že mě to baví, je v něm synergie slova, textu, obrazu, hudby. A je to efektivní a působivé a kreativní. Od té doby se kolem toho motám, i když to obnáší tisíc problémů, jako jsou kupříkladu peníze na realizaci, souhra mnoha profesí, konflikty tvůrců navzájem a tvůrců s institucemi. Nikde také není vyšší výskyt podivných osobností jako v kreativních povoláních. Mimochodem, také nepatřím k těm nejjednodušším. Své také sehrál fakt, že jsem našel lidi, jakými jsou například režisér Martin Hanzlíček, anebo kameraman Richard Krivda. Dokážeme se velice pohádat, ale sdílíme pohled na svět.

* Co je politického na natáčení filmů?

Nemyslím samozřejmě brak a bláboly, kterých je přebytek. Film s názorem provokuje k diskusi a přemýšlení. Diskutující a přemýšlivý člověk je také diskutující a přemýšlivý volič. Vy jste se ovšem ptal na film obecně a já do kina téměř nechodím. Pohybuji se ve sféře dokumentárního filmu. Ten, pokud je dobrý, tepe do problémů, důležitých témat, kultivuje, mobilizuje, motivuje, inspiruje a tak dále. Chci vědět, z jakých pozic ke mně autor promlouvá, jinak je jeho dílo nečitelné. A už vůbec nestojím o guláš od mínus nekonečna po plus nekonečna. Nesnáším u autorských děl slovo „objektivita“, což jest metafora na bezpohlavnost, prázdnotu, povrchnost… Žel, právě tohle se příliš často od autorů žádá. Něco ve stylu o tom vlku, co se nažral, a koza zůstala celá.

* Váš první film je o hledání otce. Dřív než po šedesátce byste si na takové téma netroufnul?

Ne. Někde hluboko v sobě nosíme svoje traumata. A když se jich chceme zbavit, tak musejí jít ven, musíte je pojmenovat a vyslovit. A já jsem o sobě věděl, že v některých aspektech všedního života jsem divný, tak trochu na útěku. Osvojil jsem si klišé, že si v sobě nesu trauma dítěte narozeného v koncentráku. Cítil jsem, že tohle vysvětlení nestačí, že život se krátí a bylo by fajn uklidit na stole. Člověk by měl vědět, kdo byl jeho táta, babička, dědeček a další příbuzní. A měl by být také, alespoň přibližně, srovnán se svými niternými problémy.

* Vy jste to nevěděl?

Devadesát procent naší rodiny nepřežilo holokaust. A mezi typické syndromy těch, co přežili, patří – ze studu z ponížení, z bolestivých vzpomínek, z potřeby zapomenout – mlčení. Před lety jsem náhodou potkal člověka, který byl s mým tátou na pochodu smrti. Později jsem zjistil, kudy trasa onoho pochodu vedla, a bylo rozhodnuto. Vydal jsem se pátrat. Také jsem pochopil, že nekráčím jenom cestou svého táty, ale jistým způsobem se dotýkám ducha doby – té minulé i té současné.

* Jak pátrání probíhalo?

Nejdříve jsem chtěl udělat jenom video pro své děti. Odborníci říkají, že existuje přenos holokaustové zkušenosti na druhou a třetí generaci. Znamená to, že nejenom já jsem nositelem holokaustového traumatu, ale ponesou jej také moje děti a děti jejich dětí. Začali jsme rozhovorem s krajankou, která už léta žije v emigraci, a my se potkali v jedné pražské kavárně. Za války bydlela v té samé vesnici jako naše rodina a také přežila holokaust a přišla o celou rodinu. Pak mi došlo, že když už jsme udělali první krok, měli bychom podniknout celou cestu. Byla to cesta přes mnoho desetiletí, od poklidného života lidí, kteří dokázali spolu komunikovat, pracovat, bavit se až po explozi nenávisti, hrabivosti, násilí. Pořád jsme si přitom kladli další a další otázky, na které jsme nenacházeli odpovědi. Zdá se, že zlo a dobro v nás přebývají. Ďáblovi stačí pootevřít dvířka a vyskočí.

* Máte pocit, že jste si vyčistil stůl?

Hodně jsem se dověděl, hodně věcí jsem procítil. Zjistil jsem kupříkladu, že Němci, se s holokaustem vypořádali asi o dvacet let dřív než my. Nejpodstatnější byl pro mě ale okamžik, kdy jsem stanul na místě masového hrobu, kde je možná pochovaný také můj otec. Poprvé v životě jsem zde oslovil ono fluidum slovem „táta“. Nevím, jak dlouho jsem na tom místě seděl a brečel.

* Jak se k pátrání postavil váš starší bratr, který s vámi byl také v Terezíně?

On je filozof a jiný typ než já, svůj problém se snaží vyřešit celý život, a to v intelektuální rovině. Je přesvědčený, že musí pochopit mechanismy a příčiny, které vedly k onomu masovému vraždění nevinných lidí, včetně žen a dětí. Já si myslím, že to nejde, ale je nutné se s tím konfrontovat – činy. Jinak si tu dobu, v jiné podobě, můžeme zopakovat.

* Kde jste po válce vyrůstal?

V době meziválečné a poválečné stálo okolo bratislavského Hviezdoslavova náměstí, kde naše rodina žila, vedle sebe židovské a romské ghetto. Ani jedno už dnes nestojí. Chodil jsem do školy, kde byli cikáni a gádžové téměř půl napůl. Králem čtvrti byl jistý Kajto – kluk, který se podle mého názoru už narodil svalnatý. Měl přirozenou inteligenci a byl nezpochybnitelnou autoritou naší čtvrti. Válčili jsme spolu často, ale nebyl v tom ani závan nějaké etnické, či rasové nenávisti. Spíše jsem měl pocit, že jsou o hodně chudší.

* Cítil jste vy sám cejch kvůli vašemu původu?

Občas jsem si ve škole, anebo na ulici vyslechl „ty židáku“, ale bylo to asi na úrovni „ty vole“. Bolet to začalo až později, například po roce 1989. Byl jsem veřejně známá osoba, netajil jsem se svým původem a schytal jsem to na plné pecky v konfrontaci s davem, v korespondenci, ve veřejných diskusích a v médiích. Pochopil jsem, že antisemitismus je na Slovensku hluboce pod kůží mnoha lidí. Určitě si však nemyslím, že Slováci jsou v tomhle nějaké unikum. Předsudky, mýty, averze k jinakosti, konspirační bludy a podobně nemají národnost.

* Projevují se tyto tendence i v pohledu na minulost?

Historik Ivan Kamenec zmapoval válečný slovenský stát velice důkladně. Jeho kniha Tragédie slovenských Židů za komunismu ležela v šuplíku. Vyšly také Tisovy projevy, z nichž je jasné, co byl zač. Jsou rovněž známá čísla, kolik slovenských Židů šlo do koncentráků a kolik jich tam zůstalo – devadesát procent. Fakta jsou tedy známá. Jenže ani s fakty nemusíte uspět v boji proti předsudkům a mýtům. Důkazy přesvědčí obvykle lidi, které není potřeba přesvědčovat.

* Čím to je, že v Česku nyní stačí tak málo, aby přeskočila jiskra a byly z toho demonstrace s rasovým podtextem?

Nejjednodušší způsob, jak ventilovat svůj problém, či vlastní životní karamboly, je najít viníka, anebo obětního beránka za vlastní deficity a frustrace. Za to můžou Židi anebo cikáni, pravicoví nebo levicoví politici, konspirace, amerikanizace, globalizace…, důvod se vždy najde. Nejsnazší je hledat příčiny vlastní nespokojenosti mimo sebe. Bývá totiž zatraceně těžké poradit si s vlastním problémem, vyrovnat se s ním a řešit jej. A někteří politici tuto kartu zneužívají od chvíle, kdy je politika politikou. Ukazují prstem na „nepřítele“ a mobilizují masy: „Podívejte se na ně, já vám pomůžu.“

* Na svém blogu reagujete na text kolegy sociologa Jana Kellera, který vidí příčinu protiromských nepokojů v hospodářské krizi vyvolané minulou vládou.

Pan Keller dle mého naznačuje (myslím teď jeho projev na tiskovce v den protiromských demonstrací ve Vítkově), že anticikanismus a český nacionální socialismus je důsledkem špatných sociálních poměrů. Říct toto znamená poskytnout alibi lidem, kteří se sešli na místě, kde byla málem upálena dvouletá holčička a celá její rodina. Když to přeženu, je to podobné jako tvrdit, že konečné řešení židovské otázky v nacistickém Německu bylo důsledkem špatných sociálních a ekonomických poměrů. No a Jan Keller je ikona intelektuální levice. Jeho slova mají jinou váhu než žvatlání na internetových diskusních fórech. Naštval jsem se.

* Jak se díváte na to, že se k těmto lidem pak přidávají spořádaní občané?

Spojení „spořádaní občané“ bych nepoužíval v souvislosti s lidmi, kteří chodí na tyto demonstrace. Podle mě jde o deprivanty. Mám osobní zkušenost s davovým efektem. Jak se ocitnete v chumlu, odevzdáte tělo i duši davu, vzdáte se osobní odpovědnosti. Historických paralel je bezpočet. A zlo se razantně projevuje pokaždé, když je legitimizováno veřejným míněním, elitami, státem. Co myslíte, kdo tady, například, nadšeně arizoval, jakmile to bylo vyhlášeno za legitimní způsob nabývání majetku? „Normální“ lidé!

* Jde podle vás politická elita příkladem?

Ne dostatečně. Já z toho vyvozuju, že máme mizerné elity. Jsou zbabělé a schovávají se. Politikům jde o hlasy a marketing. Jít dnes v čele průvodu, který jde proti extremistům, je nepopulární. Například Čunkovi stačilo pár protiromských sloganů a stal se senátorem. Ani navštívit rodinu popálené Natálky by asi takovému Paroubkovi, který byl v tom čase premiérem, neprospělo ve výzkumech popularity. Štve mě to především u těch, kdo mají plnou pusu sociální spravedlnosti a sociálního smíru. Ať jdou někam. Říká se, že politici jsou zrcadlovým obrazem veřejnosti. Proč by vlastně měli být lepší jako většina společnosti, vždyť vzešli ze svobodných voleb občanů?

* Zaznívá názor, že lidé jdou do ulic proto, že jim nikdo jiný nenaslouchá než extremisté a kdykoli se ozvou, tak jsou označeni za rasisty.

Extremisté jsou extremisty činy. Slyší, co se jim hodí do krámu. Rasisté jsou rasisty myšlením, postoji, emocemi. Řádní občané hledají řešení a nečekají na ně jako na manu z nebe. Problémy drobné kriminality v mé čtvrti, anebo v mé ulici jsou problémy mé čtvrti a mé ulice. Tím samozřejmě neříkám, že toužím žít ve čtvrti, anebo v ulici, kde mizí všechno, co není zabetonováno. A také tím říkám, že neznám řešení pro problémové lokality, kde nežiji a které znám jenom z médií. Vrcholoví politici by měli utvářet pravidla hry, dohlížet na jejich dodržování a jít osobním příkladem. A to se neděje.

* S jakou ambicí jste začal natáčet rodinu popálené Natálky?

Moje vnučka byla v té době ve stejném věku plus mám syndrom dítěte, které se narodilo v koncentračním táboře. A představa, že se to může kdykoli zopakovat, mě stále děsí. Nebylo o čem příliš přemýšlet, což neznamená, že jsme dělali vše dobře a moudře.

* Jak jste se k rodině dostal?

V začátcích nám hodně pomohl Markus Pape, skvělý a obětavý člověk. Nicméně, nešlo nám pouze o natočení filmu. Základem byl kontakt s touto rodinou a aktivní účast na jejich údělu. Nechci používat slovo pomoc, jsem na ně alergický. Zkrátka díky nám rodina dostala to, co jim měl stát nabídnout okamžitě, tedy například terapeuta. V naší partě tuto roli zastali Přemysl Mikoláš a Peter Pöthe. Další nabídli právní pomoc, běžný servis, přátelství, anebo například zajímavé prázdniny pro Natálčiny sestry.

* V čem vás natáčení ovlivnilo?

Za rodinou jsme jezdili do Budišova ráno autem a večer zpátky. To byly dlouhé hodiny na diskusi a přemýšlení. Hodně jsme se přitom dověděli sami o sobě. Například já sám jsem dnes přesvědčen, že žádný romský problém neexistuje. Existují pouze lidé, kteří stojí mimo zákon, nechovají se společensky únosně, jsou kriminogenní. Kdybych měl ale sečíst, kdo v této společnosti natropil nejvíc škod, tak jsou Romové oproti gádžům zanedbatelní.

* Překvapila vás nějak rodina popálené Natálky?

Moc. Čekal jsem, že tam najdeme zhroucenou rodinu s nastavenou dlaní. Například máma Anička měla k tomu všechny důvody. Je to však nádherná silná žena a rodina se kolem ní shlukuje jako kuřata kolem kvočny. Vše drží nad vodou svojí vyrovnaností a klidem. Nikdy jsem ji neslyšel zvednout hlas. U dětí nebyl ani náznak odstupu od Natálky, i když je docela zdevastovaná. Milují ji a není to strojené. Z každého gesta je cítit láska, která onu rodinu drží pohromadě. Mám pocit, že tohle bychom se od nich mohli učit.

* Přemýšlel jste někdy o tom, že byste natočil film o protistraně, o lidech, kteří je zapálili?

Ani ne. Nemůžu přeci točit, co mě napadne, nemluvě o tom, že tohle mě zatím fakt nenapadlo. My jsme s Martinem Hanzlíčkem dokonce nechodili ani k soudu s vítkovskými žháři. Proč také. Byl tam přetlak televizních štábů a novinářů. To víte – senzace. Nicméně, v devadesátých letech jsem zakládal s Ondřejem Caklem, Stanislavem Pencem, bratry Horákovými a dalšími Hnutí občanské solidarity a tolerance, které se systematicky věnovalo monitoringu neonacismu v České republice. Vím, že extremisté tady jsou a budou vždycky.

***

Fedor Gál se narodil v roce 1945 v koncentračním táboře Terezín. Byl chemickým inženýrem a pracoval v několika výzkumných ústavech. Po listopadu 1989 byl krátce aktivním politikem, založil nakladatelství G plus G a spoluzakládal TV Nova. Natočil filmové dokumenty Krátká dlouhá cesta, Dobré ráno, Slovensko a O jednom zločinu.

SPOLEČNOST: Babiš agentem?

25.9.2013

Neviditelný pes, Milan Hulík_

"TOP 09 nebude spolupracovat s agentem Burešem, komunistickým udavačem Babišem," prohlásil místopředseda TOP 09 Marek Ženíšek a Miroslav Kalousek postavil práskače Babiše proti Karlu Schwarzenbergovi, který pomáhal demokratickému disentu. TOP 09 proto odmítá jakoukoli spolupráci s hnutím ANO. Může být jednodušší rovnice pro voliče? Práskač proti spolupracovníkovi disentu? Domnívám se, že rovnice je mnohem složitější.

Byl jsem jako právník na obou stranách, v BIS proti agentům, jako advokát jsem některé zastupoval proti ministerstvu vnitra v žalobách na ochranu osobnosti.

Ponechávám stranou pravost svazku a podpis osoby získané ke spolupráci. Kolem tzv. vázacího aktu se vždy točí dokazování soudu, protože soud neposuzuje obsah svazku, tj. nakolik spolupracovník skutečně spolupracoval, komu ublížil a jaké byly následky jeho spolupráce. Soud posuzuje pouze oprávněnost registrace žalobce – zapsaného spolupracovníka, tj. jeho souhlas s takovou spoluprací a důvodnost jeho zápisu do registru. Rozhodně nelze posuzovat celou věc tak černobíle, jak to činí představitelé TOP 09 v případě pana Babiše. Právě politici by měli být opatrní a pokud jde o TOP 09, tak zvláště, neboť mohou mít stále před očima, jak účelově a lživě současný prezident ve volební kampani učinil z Adolfa Schwarzenberga kolaboranta odvolávaje se na zákon č. 143/1947 Sb., zvaný Lex Schwarzenberg.

Již v první polovině 90. let jsem opustil stranu DEU (Demokratickou unii) pro její nekompromisní postoj k "agentům" vycházející ze zásady "kdo je zapsaný v registru StB, je komunistický práskač, tudíž hajzl a šmytec", i když tomu tak v mnoha případech bylo. A v případě těch "nemnoha"? Nejlepší vyjádření jsem k tomu našel na stránkách bývalého disidenta a současného občanského aktivisty Stanislava Pence: " Samotná evidence v databázích nevypovídá nic o charakteru, morálce, vině či nevině. " Může vypovídat (a to ještě s výhradami) jen o oprávněnosti zápisu dotyčného agenta do registru svazků StB. I zde musíme být přesnější, nešlo o registr svazků StB, ale o registr vedený SEO, Statisticko-evidenčním oddělením ministerstva vnitra, kam StB posílala své návrhy na zápis.

Až judikatura soudů začala mezi spolupracovníky rozlišovat, tak např. po skončených sporech o ochranu osobnosti musely být do dnes desítky "agentů" vyřazeny z této evidence, protože se nepotvrdila důvodnost jejich evidence. Jakým agentem byl ten, kdo si do vázacího aktu připsal podmínku, že bude svůj řídící orgán informovat jen o tom, co bude chtít on sám, nikoli co ohrožovalo socialistický řád? Jakým agentem byl ten, kdo ze zásady neinformoval na nekomunisty, ale toliko a výhradně jen na komunisty s cílem jim ublížit? Anebo ten, kdo podepsal, aby získal výjezdní doložku, poté emigroval a socialistické společnosti zanechal svůj byt, zařízení, chatu a svůj svazek s podpisem?

Naopak soudy třeba vynesly rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta a žalobce (agent) zůstal nadále zapsaný v registru, byť neexistoval vázací akt. Je to všechno ještě složitější, ale pro obhajobu těch, co jsem zastupoval, i jiných, třeba i Andreje Babiše, to stačí. Jistě, pokud by jeho podpis nebyl zpochybněn některým z výše uvedených způsobů nebo z jiného důvodu a zůstal by zde jako spolupracovník hájící "ekonomické zájmy" ČSSR, pak pro mě zůstane jako člověk, který vedle mne na podiu dokázal při mé senátorské kampani loňského roku voličům říci: " Neměl jsem takovou odvahu jako dr. Hulík, který hájil disidenty, a nepostavil jsem se proti režimu, který mi umožnil pracovat v zahraničním obchodě. Nyní mám ale peníze, které chci použít v boji proti korupci a korupčníkům." A na jeho otázku, kdo je horší, zdali Dalík, Barták, Řebíček, Janoušek, Bém a další hvězdy ODS nebo její líhně, kteří nikdy ve straně nebyli a nejsou v evidenci StB, nebo on, bývalý člen KSČ a "agent", jsem odpověděl, že to je přece jasné, kdo je mým protivníkem.

Vím, že ODS má za sebou i lepší minulost, vím, co je v ní ještě i dnes slušných lidí, ale je pro mne dnes naprosto nevolitelnou stranou, zatímco Babiše mohu volit klidně. Jaké informace měl Andrej Babiš předat StB? O fosfátových hnojivech? Nebyl to ministr Kalousek, kdo vzal na ministerstvo financí MUDr. Martina Bartáka poté, co Barták musel pro podezření z korupce odejít z ministerstva obrany? A neposlal ho v něm nahoru premiér Nečas? A kdo odpověděl na můj dopis s žádostí "Chci být náměstkem ministra obrany a nebudu krást" (dosažitelný na internetu), pan premiér nebo paní Jana Nagyová? Kdo to vládl v tomto státě, předseda vlády nebo jeho milenka? A odkud, z Úřadu vlády nebo z postele paní Nagyové? Pan Babiš zaměstnával v tu dobu tisíce lidí a platil daně, které rozkrádali lidé chodící se radit s touto milenkou.

A když už pánové Kalousek a Ženíšek varují před komunistickými udavači, pak mám větší obavu z toho, kam se vrací moje vlast. Nastávající vládu ČSSD, KSČM a panoptikální strany SPO Zemanovců nemá na svědomí Babiš, ale především ODS a TOP 09. A že není jasné, co vlastně jeho strana je, pravice nebo levice? Nevím, ale vím jistě, že nechci ani dosavadní pravici, natož levici.

„Práskal“ Babiš pro StB nebo „práskala“ StB Babiše? (Jan N.A. Berwid-Buquoy)

24.9.2013 idnes.cz

„Práskal“ Babiš pro StB nebo „práskala“ StB Babiše?

Andrej Babiš patří do řady - Jan Baťa, John F. Kennedy a Nelson Rockefeller... Miliardáře korumpovat nelze!

Otec Andreje Babiše, Ing. Štefan Babiš, byl ředitelem pobočky podniku Polytechna v Bratislavě. Později odešel do diplomatických služeb a působil na stálé misi ČSSR při OSN v Ženevě. Jeho syn Andrej, proto část školní docházky absolvoval ve Švýcarsku. Matka, Ing. Andriana Babišová, byla tajemnicí Ústavu marxismu-leninismu na Karlově Universitě. Je zcela nemožné, aby se takto exponovaná rodina v době totality nedostala do sféry vlivu StB. Ne proto, že by spolupracovat chtěla, ale musela být v kontaktu. Z tzv. “tajných materiálů“ lze vydedukovat, že StB mnoho důvěry vůči rodině Babišů neměla, i když tito lidé k disentu přímo nepatřili. Je nutné číst mezi řádky...

Podobně jako Václava Klause ani Andreje Babiše nehodlali vzít do KSČ. Přihlášku si podal již 1978, ale nemohl prokázat tzv. „proletářský původ“. Ve složce StB měl ad hoc tento bohulibý zápis: „Jmenovaný pochází z úřednické rodiny.“ Dělnický původ prokázat nemohl a to byl zásadní handycap. Do scenérie se vložila především matka a začaly hysterické útoky a podezřívání ze strany KSČ. Po dvouletých tahanicích sem a tam se stal sice 1980 členem KSČ, ale důvěru této strany nepožíval - často ho nezvali ani na schůze...

Zato však projevila zájem o Andreje Babiše slovenská StB. Od vstupu do KSČ ho začala sledovat. Šlo v praxi o naprosto opačný případ. Tradičně sledovala StB občany než vstoupili do KSČ a potom je sledovat přestala - o další kontrolu se postarala KSČ. V kauze Andreje Babiše, subjekt členem KSČ sice byl, ale důvěrou nedisponoval a proto musela do hry nastoupit bratislavská StB. Začal být na každém kroku sledován...

Od listopadu 1980 byl Andrej Babiš veden ve svazku bratislavské StB jako „Důvěrník“ (12.11. 1980), s registračním číslem: 25085. Protože pod tímto svazkem „Důvěrník“ nelze odhalit žádnou “důvěrníkovu“ činnost ani jeho podpis, je nutné vycházet z toho, že složku založila StB a Andrej Babiš o tom vůbec nic nevěděl.

Jednalo se tím pádem o tzv. složku „pozorovací“ (monitoring) - osoba sledovaná státní bezpečností (kontrarozvědka). Nemohl tedy „práskat a udávat“ StB, jak tvrdí Kalousek s Ženíškem (TOP 09), když jeho složka byla monitorovací. Subjekt sledovaný je subjektem pronásledovaným a nikoli udavačem. Jde o rozpor, jako kdyby někdo skočil do rybníka a vylezl by odtamtud na břeh suchý!

K tomu bývalý disident Stanislav Penc: “Co zapsání jména v seznamu znamená? Samotný záznam neznamená nic jiného než to, že se StB o uvedenou osobu z jakéhokoliv důvodu zajímala. Nelze z tohoto záznamu odvodit nic jiného.“ (Pramen: svazky.cz).

Andrej Babiš byl coby “Důvěrník“, monitorován od 12.11. 1980 až do 11.11. 1982. Jde bezpochyby o důkaz pozorování dotyčného subjektu, neboť “udavač“ a “práskač“ není nikdy naprogramován na přesné dva roky! Vím to s naprostou jistotou, protože jsem sám bývalým důstojníkem britské zpravodajské služby v hodnosti poručíka (2nd Lieutenant British Army, Intelligence Corps, Západní Berlín 1981 - 1990).

Složka “Důvěrník“ zůstala prázdná. StB nezjistila žádný kompromitující “Enemy Within“. Tomu by nasvědčoval i krycí zápis (covered entry): “Jmenovaný není nositelem státního tajemství.“ Což v jazyce totalitární kontrarozvědky bývalého Východního bloku znamenalo: Nenašlo se nic, čím by bylo možno dotyčnou osobu vydírat.

V tzv. „tajném memorandu“ je tento záznam: “Jmenovaný dosud nepoužil žádný konspirativní ani zapůjčený byt...nezná žádné operativní zaměstnance ani náčelníky a nemá ani vědomosti ani zkušenosti s prací StB. Podle dosavadních poznatků nepřišel do styku s žádnou...zpravodajskou službou“. Jinými slovy: Kontrarozvědka přímo přiznává, že si onoho “Důvěrníka“ (a tím i krycí jméno “Bureš“) od samého počátku prostě sama vymyslela.

Proto se v listopadu 1982 odhodlala slovenská StB (Útvar XII, 1. odd., 3. odbor, S - SNB, Bratislava) k ofenzívě. V jakési vinárně “U obuvníka“ (což nezní zrovna reprezentativně) měl být Babiš získán dne 11.11. 1982, mezi 16.30 - 18.00 hod. do služeb kontrarozvědky v hodnosti “Agent“. Vázací akt prý provedli dva důstojníci StB, npor. Julius Šuman a kpt. Rostislav Mátray...

Ovšem dokumentární záznam odporuje tomuto tvrzení. “Zpráva o získání ke spolupráci“ je vyhotovena přímo na Útvaru XII, 1.odd., 3. odboru S - SNB a je podepsána nikoli dvěma, ale třemi důstojníky. Na straně 3, zmíněné zprávy se říká: „Kandidát závazek po přečtení podepsal bez dalších otázek a souhlasil, aby bylo i nadále používáno krycí jméno BUREŠ.“

Hlavní problém se skrývá ve skutečnosti, že jsou zde podpisy třech důstojníků - npor. Šuman, kpt. Mátray a a mjr. Greguš. Babišův podpis chybí a to jak ve formě Andrej Babiš tak krycím jménem „Bureš“. Proč? Když Babiš u toho prokazatelně byl?

Další zádrhel se objevuje v zápisu datovaném 30.06. 1987 (Přísně tajné!). Styčným důstojníkem Babiše nebyl žádný ze třech uvedených estebáků, nýbrž jakýsi major Hákač. Tato záhadná postava náhle někam mizí (úřední záznam: “přeložen“), ale podle mého názoru, pakliže “major Hákač“ vůbec v případě Babiše fungoval, asi ho prostě kvůli alkoholismu vyhodili. Jeho nástupcem se stal úřední referent Kulha u kterého není uvedena ani služební hodnost (asi žádnou neměl), natožpak, aby mohl zastávat úlohu styčného důstojníka v případě nějakého „Agenta“. Není vyloučeno, že Babiš „svého“ Kulhu ani nikdy neviděl.

Dovolte mi nyní můj osobní, odborný postoj, coby bývalého britského zpravodajské důstojníka v.v. k výše uvedenému naprosto amaterskému a diletatskému postupu komunistické StB:

Na rozdíl od “Důvěrníka“ - tedy, abych použil vokabuláru Kalouska a Ženíška z TOP 09, pouhého “práskače a udavače“ StB, je “Agent“ vysoká zpravodajská funkce. Vázací akt se neprovádí v žádné kořalně “U vychlastaného mozku“, nýbrž přímo ve služebnách zpravodajských služeb. Tak např. v Anglii je to MI-5 a MI-6. Na rozdíl od “práskače a udavače“, skládá “Agent“ přísahu, získává krycí jméno (covered name) a důstojnickou hodnost, která je buďto skutečná (poručík) a nebo rovněž krycí (např.: „generál královských lukostřelců“). “Agent“ má svého styčného důstojníka od kterého dostává rozkazy a vykonává je. Za to je často a dobře placený od svého zaměstnavatele (ministerstvo obrany, vnitra nebo zahraničí). Civilní povolání agenta je pouze krycí složkou. Jeho hlavním povoláním je „Agent“. Dostává dvojitý plat. Jednou je placen za své civilní zaměstnání (novinář, sociolog, profesor atd.) a potom za svou spolupráci s výše uvedenými ministerstvy. Zásadně se podepisuje krycím jménem a v oblasti vojenství nebo policejních služeb uvádí vždy a bez výjimky, svojí krycí hodnost. Jinými slovy: Nikdy se nedozvíte, koho máte vlastně před sebou!

Andrej Babiš žádnou přísahu neskládal. Jeho podpis ani pravý ani údajně krycí (“Bureš“) se nikde neobjevuje. Neexistuje doklad, že by byl jako “Agent“ placen. Žádnou zpravodajskou hodnost od StB nezískal. To, co StB nazývá „vázacím aktem“ bez vlastnoručního Babišova podpisu, nebyl „vázací akt “, nýbrž zcela ordinérní výslech před důstojníky StB, který dotyčná oběť samozřejmě podepisovat nemusela. Podívejme se na originální záznam uvedeného výslechu :

„Kandidát uvedl, že plně chápe potřebu boje proti činnosti vnějšího i vnitřního nepřítele zaměřeného proti zájmům ČSSR. Uvedl, že hlavní prostor k trestné činnosti resp. k poškozování národního hospodářství vidí ve vývozu druhotných surovin za ceny nevýhodné pro ČSSR, tak jako v nezodpovědném přístupu k vývozním fondům ve výrobních podnicích...uvítal možnost...poukazovat na nedostatky, s kterými se při své práci střetává a které poškozují národní hospodářství...současně vyjádřil obavu z odhalení styku s bezpečností, což by mu značně škodilo v jeho práci.“

Poslední věta z dokumentu „Zprává o získání ke spolupráci“ (Bratislava, 12.11, 1982), zcela transparentně dokazuje, že Babiš nejenže se žádným „Důvěrníkem“ ani „Agentem“ StB nestal, nýbrž, že zásadně jakoukoli spolupráci s bezpečnostními složkami ČSSR odmítá s odůvodněním, že by s tím měl potíže na pracovišti, i když boj bezpečnostních služeb proti “vnitřnímu“ i “vnějšímu“ nepříteli chápe.

Jeho názory na hospodářské poměry v ČSSR, které bez okolků důstojníkům StB sdělil, jsou de facto zdrcující kritkou tehdejší totalitní ekonomie: Výprodej státního surovinového bohatství za minimální tržní hodnotu do ciziny a tím permanentní ožebračování vlastního národa.... Za kritiky podobného druhu byly osobnosti jako Ota Šik a Radovan Selucký „vyslány do zahraničí“ odkud se již do ČSSR nevrátily.

Patrně se StB v případě Andreje Babiše rovněž domnívala, že by se to mohlo podařit. Někteří jeho příbuzní již na Západě žili. Babišův spis byl veden u slovenské StB takto: “Reg. čís.: 25085, Útvar: XII S SNB, Bratislava. Důvod evidence: Blokovaná osoba .“ Jinými slovy jedná se o někoho, jehož totožnost je fiktivně vedena pouze u jednoho útvaru, neboť ve skutečnosti jako spolupracovník StB vůbec neexistuje. Ostatní útvary se nemají resp. nesmějí o tuto fikci NFP (Non Funktion Person ) - „nefunkční osoba“ - zajímat, aby se daná konspirace neprozradila.

Pod pojmem „předpokládaný návrat“ rozuměla StB, že návrat není jistý. Proto další zápis uvádí: „Nedostatky odstraněny dne 14.6. 1988. Návrat TS BUREŠ z Maroka předpokládaný koncem roku 1989. Signatura: kapitán (podpis nečitelný), 14.6. 1988.“

Vypadá to na to, že Andrej Babiš žil v Maroku v "legální" nucené emigraci a jeho návrat nebyl žádoucí. Pod pojmem „nedostatky odstraněny“ lze rozumět, že StB začala zkartovávat fiktivní a smyšlené údaje (blokovaná osoba) o složce „Bureš“. Andrej Babiš se vrátil z Maroka do Československa až po „sametovém převratu“...

Pohřeb byl demonstrací vzdoru

5.9.2013 5plus2

VLAĎKA WILDOVÁ

Hořkost ze zářijové vraždy roku 1968 v Jičíně zůstala.

Pozůstalí po obětech se omluvy ani odškodnění nedočkali.

JIČÍN / Byla to absurdní noc v absurdní době. Lidé se ještě dnes marně ptají, proč museli dva lidé zemřít? I když jim nikdo neodpoví, je zřejmé, že 7. září roku 1968 zůstane navždycky neblaze zapsané v dějinách Jičína.

Zalistujme v kronice města, kde se k tragické a nesmyslné smrti dvou nevinných lidí na začátku okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy píše: „Ten den se po návštěvě kina vracela domů osmnáctiletá Bohunka Brumlichová se svou kamarádkou Janou Jenčkovou. Doprovázel je mladík Jaroslav Veselý a cestou se k nim přidal další mladý člověk, Vítězslav Klimeš. Na Letné se zastavili u telefonní budky a začali se spolu loučit. Od Holína kolem nich s hlukem přešla skupina podnapilých polských vojáků se samopaly a zastavila se v zahradě domu č. p. 109 v Kollárově ulici . Hlasité povykování přeťala náhle střelba ze samopalu, nejprve do vzduchu, pak směrem k telefonní budce. Jaroslav Veselý a Jana Jenčková byli zasaženi do nohou a celá čtveřice rychle zalehla na zem. Nejistým krokem tam došel opilý polský voják, sedl si k Bohunce, obtěžoval ji a vzal jí hodinky a prsten.“

Vrah neměl slitování

Zraněný Jaroslav Veselý naříkal bolestí, a tak polský voják nařídil dívce, aby se otočila. Pak bez milosti mladíka zastřelil. Když měnil zásobník, tak se Vítězslavu Klimešovi podařilo utéct.

Střelbu ale slyšeli jeho rodiče, kteří bydleli na Letné a vyběhli z domu. V tu chvíli voják další dávkou ze samopalu usmrtil paní Klimešovou. Jejího manžela těžce zranil. Pak ještě střílel po dvou autech, která jela kolem. Jedno minul, ve druhém poranil posádku. Postřelil i náhodného kolemjdoucího a dva své polské kolegy. Zbývající polští vojáci běželi do vojenského tábora v Holíně a přivedli hlídku, která pachatele, vojína Stefana Dornu, na místě zatkla.

Na budovách visely od pondělí černé prapory. Nálada byla pochmurná. Ve čtvrtek 12. září vyvrcholila rozloučením s mrtvými na dnešním Valdštejnově náměstí v Jičíně. Pohřeb byl i manifestací odporu proti intervenci, zúčastnilo se ho několik tisíc občanů. „Československá žádost o vydání pachatele k trestnímu stíhání v ČSSR byla polskou stranou zamítnuta,“ upřesňuje Hynek Zlatník, který společně s aktivistou Stanislavem Pencem pátral po tom, zda byl vrah vůbec potrestán. „Polský vojenský prokurátor uvalil na jedenadvacetiletého Stefana Dornu vazbu a nechal ho převézt do Polska, kde byl 18. října 1968 odsouzen vojenským soudem v Klodzku k trestu smrti, propadnutí veškerého majetku a ztrátě občanských práv. Rozsudek ale vykonán nebyl, později byl změněn na doživotí a nakonec byl Stefan Dorna v roce 1983 dokonce z vězení propuštěn,“ uzavřel Hynek Zlatník.

V dokumentu Cesta ke křižovatce, který mohli vidět i pozůstalí po obětech, vrah prohlašuje, že ho to mrzí, ale že situace byla složitá a on za to, co se před desetiletími stalo, necítí odpovědnost.

Okupaci vyhrotil opilý voják

29.8.2013 5plus2.cz

Vlaďka Wildová_

JIČÍN - Pro Jičín a všechny jeho obyvatele se nejčernějším dnem okupace vojsky Varšavské smlouvy stala sobota 7. září 1968. Tragická a nesmyslná smrt čtyřiadvacetiletého Jaroslava Veselého a šestapadesátileté Zdenky Klimešové u křižovatky Na Letné vyburcovala veřejnost.

Zavraždění civilisté v Jičíně se stali výmluvným symbolem okupace v roce 1968. Jejich pohřeb byl zároveň i demonstrací. Foto: Josef Knopp, sbírka RMag v Jičíně

Do skupiny československých občanů střílel po 23. hodině večer opilý voják okupační polské armády Stefan Dorna. Dva civilisté na místě zemřeli, šest dalších utrpělo při zběsilé střelbě různě těžká zranění. Z toho dva byli paradoxně polští vojáci. Okupant vystřílel celkem 74 nábojů. Ještě dnes jsou na jedné z fasád patrné stopy po střelbě ze samopalu. Od té doby uplynulo už 45 let, ale hořkost zůstává. U pomníku Na Letné se na tom 21. srpna shodli ti, kteří přišli uctít památku obětí. Byl mezi nimi i Břetislav Mizera, tajemník jičínského svazu bojovníků za svobodu.

"Byl to tehdy vlastně jakýsi výjimečný stav. Nikdo se raději do hloubky nepídil po tom, co se vůbec stalo." Na pohřeb přišly tisíce

Byla to absurdní noc v absurdní době. Lidé se ještě dnes marně ptají, proč museli dva lidé zemřít? I když jim nikdo neodpoví, je zřejmé, že 7. září roku 1968 zůstane navždycky neblaze zapsané v dějinách Jičína.

Zalistujme v kronice města, kde se k tragické a nesmyslné smrti dvou nevinných lidí na začátku okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy píše:

"Ten den se po návštěvě kina vracela domů osmnáctiletá Bohunka Brumlichová se svou kamarádkou Janou Jenčkovou. Doprovázel je mladík Jaroslav Veselý a cestou se k nim přidal další mladý člověk, Vítězslav Klimeš. Na Letné se zastavili u telefonní budky a začali se spolu loučit. Od Holína kolem nich s hlukem přešla skupina podnapilých polských vojáků se samopaly a zastavila se v zahradě domu č. p. 109 v Kollárově ulici . Hlasité povykování přeťala náhle střelba ze samopalu, nejprve do vzduchu, pak směrem k telefonní budce. Jaroslav Veselý a Jana Jenčková byli zasaženi do nohou a celá čtveřice rychle zalehla na zem. Nejistým krokem tam došel opilý polský voják, sedl si k Bohunce, obtěžoval ji a vzal jí hodinky a prsten." Vrah neměl slitování

Postřelil i náhodného kolemjdoucího dva své polské kolegy. Zbývající polští vojáci běželi do vojenského tábora v Holíně a přivedli hlídku, která pachatele, vojína Stefana Dornu na místě zatkla.

Na budovách visely od pondělí černé prapory. Nálada byla pochmurná. Ve čtvrtek 12. září pak vyvrcholila rozloučením s mrtvými na dnešním Valdštejnově náměstí v Jičíně. Pohřeb byl i manifestací odporu proti intervenci, zúčastnilo se ho několik tisíc občanů. "Československá žádost o vydání pachatele k trestnímu stíhání v ČSSR byla polskou stranou zamítnuta," upřesňuje Hynek Zlatník, který společně s aktivistou Stanislavem Pencem pátral po tom, zda byl vrah vůbec potrestán.

"Polský vojenský prokurátor uvalil na jedenadvacetiletého Stefana Dornu vazbu a nechal ho převézt do Polska, kde byl 18. října 1968 odsouzen vojenským soudem v Klodzku k trestu smrti, propadnutí veškerého majetku a ztrátě občanských práv. Rozsudek ale vykonán nebyl, později byl změněn na doživotí a nakonec byl Stefan Dorna v roce 1983 dokonce z vězení propuštěn," uzavřel Hynek Zlatník. V dokumentu Cesta ke křižovatce, který mohli vidět i pozůstalí po obětech, vrah prohlašuje, že ho to mrzí, ale že situace byla složitá a on za to, co se před desetiletími stalo, necítí odpovědnost.

Na Pencově statku začal Kozí mejdan - setkání svobodomyslných

22.8.2013 Mladá fronta

Monika Hrušková_

JIČÍN Dvě pódia, asi sto interpretů, fůra muziky, dobré jídlo i pivo, stany a letní pohoda.

Festival? Samá voda. Kozí mejdan!

Zakladatelem je Stanislav Penc, který mnohem raději než jako festival nazývá mejdan setkáním svobodomyslných lidí, kteří si chtějí odpočinout od starostí každodenního života. Kozí mejdan začal na Pencově farmě v Milkovicích na Jičínsku už včera a 13. ročník potrvá až do neděle. Ať jste mladí, nebo staří, budete zde vítáni. „Jezdí sem malinkatá miminka, ale i devětadevadesátiletí kmeti. Je nám jedno, jestli jste černí nebo bílí, holka nebo kluk. Takové věci nás tu upřímně nezajímají,“ směje se Stanislav Penc, obhájce lidských práv a ekologický hospodář.

Žádné stánky, reklamy, ploty ani ochranka

„My nejsme festival, jsme především setkání. Oproti jiným akcím, jako je Open Air Festival Trutnov, které se také prezentují jako setkání, se ale snažíme, aby k nám mohli přijet všichni bez ohledu na své finanční možnosti. Nezaplatíte přes tisíc korun za vstup, za guláš nedáte padesát a za pivo, které bývá pouze desítka, třicet,“ říká Penc. „My zde čepujeme pořádné pivo, alespoň dvanáctku, nikoho nešidíme jen kvůli zisku.“

Akci sám označil jako striktně nekomerční. Nejsou tu žádné stánky, reklamy, ploty ani ochranka, zato tu potkáte kozy a osly.

Mejdan, který se odehraje během srpnového úplňku, nemá předem stanovený program. I to podle organizátora přispívá k jeho jedinečnosti. „Lidé se jedou pobavit, seznámit se a odpočinout si. Program by je rušil. Jinde lidé jezdí za určitou kapelou, ale to my nechceme. Tady zkrátka hraje ten, kdo přijede a chce hrát,“ vysvětluje Penc.

Dvě pódia – na louce a ve stodole – jsou v provozu nonstop. Každoročně vystoupí kolem stovky účinkujících, avšak ne pouze muzikanti, ale i divadelníci či autoři prózy i poezie. „Máme tu vegetariánskou kuchyň, limonády, pivo, víno a zmrzlinu,“ láká Penc. Pokud se na mejdanu zdržíte, můžete využít i možnost přespání na louce či pod stromy. „Ale podle mě se na takové akce nejezdí, aby člověk spal,“ dodává aktivista. Spolek přátel koz, který akci pořádá, je občanská iniciativa lidí vnímajících kozy jako dobré přátele. Nechovají je pro užitek, ale pro potěšení. Spolek je součástí občanského sdružení Milkovický přírodně společenský kroužek.

V období úplňku opět vypukne Kozí mejdan

20.8.2013 denik.cz

Milkovice – Již po třinácté se během srpnového úplňku uskuteční tentokrát od středy 21. srpna do neděle 25. srpna Kozí mejdan. Kulturně společenská slavnost věnovaná kozám a svobodomyslnému způsobu života se koná na samotě Milkovice u Starých Hradů. Jde o polabskou bránu Českého ráje. Milkovice jsou de facto první kaňon s pískovcovým podložím. Statek je položen na jižním svahu s překrásným výhledem do kraje.

Kozí mejdan nemá předem stanovený program. Nejsou zde stánkaři, ochranky, pokladny, reklamy, dealeři. Přesto se hraje v podstatě nonstop na dvou pódiích, a to jak hudba různých žánrů a provedení, tak i divadlo, případně autorská čtení. Na Kozím mejdanu může vystoupit v podstatě každý. Podmínkou je vlastní tvorba a radost.

Kozí mejdan se koná na pastvinách, v sadech a stájích, které během roku patří především kozám, kozlům a oslíkům, jež celou dobu chováme pro radost svojí a okolí nikoliv na maso. Zvířátka se volně pohybují mezi návštěvníky slavnosti. To je taky důvod, proč se Kozí mejdan vyznačuje tolerancí a absencí odpadků a nedopalků. Zajištěny jsou mimo popelníků, odpadkových košů, toalet, sprch a pitné vody i bezmasá kuchyně, pekařské výrobky, zmrzlina, limo, víno a pivo Krakonoš 12°.

V Milkovicích je běžné, že se na místě dají dohromady muzikanti, kteří jinak spolu nehrají. Tedy přijet může i jednotlivec muzikant bez svého hudebního tělesa. „Kdo by chtěl u nás vystoupit, může se ozvat a domluvit. Budeme rádi," říká k tomu organizátor akce, známý politický aktivista Stanislav Penc.

Dění na pódiích se v živém přenosu již několikátý rok přenáší v také rámci www.kozitelevize.cz"

Kalendář akcí

19.8.2013 Zemědělec

Pořádáte seminář, předváděcí akci, konferenci, polní den, veletrh, výstavu, aukci plemenných zvířat či podobnou zemědělskou akci? Zajistěte si hojnou účast zemědělské veřejnosti oznámením v našem kalendáři. Oznámení s datem, hodinou, místem konání akce a kontaktem pro další informace o ní zasílejte poštou do naší redakce: Zemědělec, Jana Masaryka 2559/56b, 120 00 Praha 2, či e-mailem akce@agrowe b.cz.

* 19. 8. 9.00 hod. Prezentace vrtných zařízení – Vrtací a speciální vzorkovací technika, se koná v Mníšku pod Brdy. Pořadatelem akce je Ekotechnika ve spolupráci s akciovou společností UVR Mníšek pod Brdy.

* 20. 8. Polní dny sója 2013 se konají ve Skaličce, okres Přerov, v hospůdce U Bagarů. Pořadatelem akce je Agronomická fakulta České zemědělské univerzity. Info: stranc@af.czu.cz.

* 20. 8. 11.00 hod. Slavnostní vyhlášení krajského kola soutěže Vesnice roku 2013 v Kraji Vysočina se koná v obci Jámy, okres Žďár nad Sázavou. Info: Jitka Svatošová, Krajský úřad Kraje Vysočina, tel.: 724 650 123, tisk@kr-vysocina.cz.

* 21. 8. Polní dny sója 2013 se konají ve Slovči, okres Nymburk, v Myslivecké chalupě. Pořadatelem akce je Agronomická fakulta České zemědělské univerzity. Info: stranc@af.czu.cz.

* 21.–25. 8. Kozí mejdan, kulturně-společenská slavnost věnovaná kozám a svobodomyslnému způsobu života, se koná na samotě Milkovice u Starých Hradů, na pastvinách, v sadech a stájích, které během roku patří především kozám, kozlům a oslíkům. Pořadatelem akce je Spolek přátel koz. Info: Stanislav Penc, tel.: 605 701 081, www.milkovice.cz, www.kozy.cz.

* 22. 8. Polní dny sója 2013 se konají v Řisutech, okres Kladno, ve Staročeské hospodě Řisuty. Pořadatelem akce je Agronomická fakulta České zemědělské univerzity. Info: stranc@af.czu.cz.

* 22.–25. 8. Agrokomplex 2013 se koná v Nitře. Pořadatelem akce je Agrokomplex výstavníctvo. Info: www.agrokomplex.sk.

* 22. 8. 15.00 hod. Slavnostní zahájení 19. ročníku festivalu Slavnosti jeřabin se koná před Starou radnicí ve Žďáru nad Sázavou. Info: Dana Hrstková, tel.: 566 688 133, Městský úřad Žďár nad Sázavou.

* 22.–25. 8. 9.00 hod. Výstava květin Čimelice 2013 se koná v areálu zámecké zahrady v Čimelicích. Pořadatelem akce je Svaz květinářů a floristů ČR. Info tel.: 382 228 192, vystava@zahradacimelice.cz, www.zahradacimelice. cz.

* 23.–24. 8. 9.00 hod. Dožínky 2013 Zlínského kraje, III. Mezinárodní festival dožínkových tradic 2013 se koná v Kroměříži. Hlavním pořadatelem je Dům kultury v Kroměříži. Info: www.dk-kromeriz.cz/dozinky.

* 23.–24. 8. 17.00 hod. Vernisáž výstavy krojů dolního Poolšaví se koná na Arcibiskupském zámku a pak celovečerní program Vyšej nad oblaky (od 19.30 hod.) na Velkém náměstí. Závěr večera bude ve znamení projekce filmu O Moravské zemi. Info: www.dk-kromeriz.cz/dozinky.

* 23.–25. 8. Zlatá podkova – finále 48. ročníku se koná v Humpolci. Pořadatelem je Soutěže podkovy.

* 24. 8. Farmářské slavnosti se konají v Krnově, v Moravskoslezském kraji na farmě Petra Löwenthala. Pořadatelem akce je Asociace soukromého zemědělství ČR. Info: ASZ ČR, Dělnická 30, 170 00 Praha 7, tel.: 266 710 413, tel./fax: 266 710 414, 283 923 306, 234 760 371, aszcr@worldonline.cz.

* 24. 8. 10.00 hod. Dožínky na mlýně se konají ve Středověkém vodním mlýnu v Hoslovicích. Pořadatelem akce je Muzeum středního Pootaví Strakonice. Info: Mgr. Lucie Kupcová, tel.: 380 422 607, lucie.kupcova@muzeumstrakonice.cz.

* 24. 8. 11.00 hod. Válení balíků 2013 se koná na rodinné farmě zámeckého statku v Újezdě nad Mží, čtrnáct kilometrů od Plzně. Pořadatelem akce je ŽINAFA. Info: Jana Bouzková, ŽINAFA, Újezd nad Mží 39, tel.: 723 123 437, www.zamekujezd.cz, www.zinafa.cz.

* 26. 8. 10:00 hod. Agrofórum se koná ve Všestarech u Hradce Králové. Pořadateli akce jsou Maisadour Semences a Soufflet Agro. Info: tel.: 702 081 072.

* 27. 8. 9.00 hod. Dny kukuřice se konají v Dubu nad Moravou, okres Olomouc, Charváty-Drahlov.

* 27. 8. Škrobárenský polní den Europlantu se koná v Martinicích u Březnice. Info: Europlant šlechtitelská, Lhotská 222/32, Praha 9 – Horní Počernice, tel.: 281 923 901, 606 621 682, okostka@europlant.cz, www.europlant.cz. * 28. 8. 9.30 hod. Polní den kukuřice a slunečnice LG se koná v Agro Brno, Tuřany, okres Brno-venkov. Pořadatelem akce je společnost Limagrain. Info: Ing. Milena Mařáková, tel.: 602 314 595.

* 29. 8. 9.00 hod. Polní den kukuřice a slunečnice LG se koná ve Vinofruktu Dolní Dunajovice, okres Břeclav. Pořadatelem akce je společnsot Limagrain. Info: Blanka Alföldiová, tel.: 724 795 509.

* 29. 8. – 3. 9. 40. ročník mezinárodní výstavy Země živitelka se koná na Výstavišti České Budějovice. Pořadatelem akce je Výstaviště České Budějovice. Info: www.vcb.cz/kalendar/102-zeme-zivitelka.

* 29. 8. – 3. 9. Ekostyl se koná na Výstavišti České Budějovice. Pořadatelem akce je Výstaviště České Budějovice. Info: info@vcb.cz, * 29. 8. – 3. 9. Mezinárodní výstava družstevnictví se koná na Výstavišti České Budějovice. Pořadatelem akce je Výstaviště České Budějovice. Info: www.vcb.cz.

* 30. 8. – 1. 9. Praha slaví 125 let KČT se koná v Národním zemědělském muzeu. Pořadatelem akce je organizační štáb pražských oslav 125. výročí KČT. Info: tel.: 736 754 010, krejzlik@kct.cz.

* 31. 8. Národní dožínky – výstava Země živitelka, se konají na Výstavišti České Budějovice. Pořadatel akce je Agrární komora České republiky. Info: Agrární komora České republiky, Štěpánská 63, 110 00 Praha 1, tel.: 724 969 361, www.agrocr.cz, www.apic-ak.cz.

* 1. 9. 11.00 hod. Čejkovické bylinkové slavnosti se konají v Čejkovicích u Hodonína. Proběhnou ve znamení sv. Hildegardy a slavnostního otevření přírodní zahrady, Bylinková zahrada sv. Hildegardy, která obohatí zážitkovou exkurzi do výroby čajů zvané Bylinkový ráj. Pořadatelem akce je firma Sonnentor. Info: www.sonnentor.cz, www.facebook.com/SonnentorCejkovice. * 3. 9. ZRUŠEN – Polní den Slunečník v Žabčicích.

* 3. 9. 9.30 hod. Polní den kukuřice LG se koná ve Šlechtitelské stanici Hrubčice, okres Prostějov. Pořadatelem akce je společnost Limagrain. Info: Ing. Michal Adler, tel.: 724 051 525.

* 3. 9. 9.00 hod. Jihočeský den kukuřice se koná v Třeboni-Břilice, okres Jindřichův Hradec, na pozemcích K + K Břilice – Gigant.

Hvězda filmu Líbáš jako Bůh Kamila Magálová: Figuruje ve spisech StB!

28.6.2013 ahaonline.cz

Slovenská herečka Kamila Magálové, kterou si režisérka Marie Poledňáková vybrala pro své komedie Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel, má tajemnou minulost. Šla po ní totiž Statní bezpečnost.

Jméno Magálové se objevilo na portálu Svazky.cz, kde je k dispozici evidence osob, které byly v hledáčku StB. Herečka však o svém minulosti odmítá mluvit a nikdo neví, co ji se Státní bezpečností spojuje.

Podle deníku Nový Čas je však nezpochybnitelné, že jde právě o ni. Sedí datum narození i její rodné příjmení. „Databáze jen odkazuje na archívy a svazky, aby bylo zřejmé, o kom vlastně jsou. Jsou v nich lidé, které Státní bezpečnost nějakým způsobem donutila ke spolupráci, nebo i ti, kteří spolupracovali sami. Jsou tam ovšem i lidé, kteří byli pronásledováni,“ řekl deníku koordinátor webu Svazky.cz Stanislav Penc.

Při pátrání po minulosti Magálové ovšem došlo ke komplikacím. Její svazek se nenachází ve slovenském Ústavu paměti národa, ale patrně v Česku, kde k němu však nemají cizinci včetně Slováků přístup.

My problémy nemáme

3.6.2013 Respekt

TOMÁŠ BROLÍK

Reportáž z města, kde se nebojí o svou budoucnost

Stavitelé města Libáň kousek od Jičína neměli se svým výběrem soch na potomstvo zrovna malé nároky: na náměstí Jan Hus ujišťuje, že neodvolá, o pár metrů níž u školy zase Havlíček Borovský, že nezradí. A Libáňští pod kamenným dohledem národních ikon píší dějiny dál. Momentálně kapitolu o tom, jak si musíme pomáhat.

Máme zdravý rozum

„Mikóovi? Myslíte tu rodinu dole pod kopcem? Ty znám, žijí tady léta a jsou v pohodě,“ říká nedaleko libáňského náměstí u otevřeného pick-upu muž, který se představuje jako drobný živnostník. „Ale sociální bydlení? To je špatný nápad. Mikóovi tady nevadí, ale tohle je jiná. Celý ten nápad s domem – to je taková pencovina.“ Domem myslí muž ruinu na samotném kraji Libáně, ve které – nebo spíš v přístavbách a příbytcích kolem ní – čtrnáctičlenná romská rodina Mikóových žije. A pencovinou pak návrh zdejšího farmáře Stanislava Pence přestavět hroutící se dům s pomocí státní dotace na obecní byty podporovaného bydlení pro kohokoli v nouzi.

Živnostník vidí v tom nápadu hlavně praktické problémy. „Státní peníze na to podle mě nemůžou stačit. A Pencův plán, že by to případně zdejší lidi dostavěli svépomocí, je nesmysl. Dneska má každý svých starostí dost – myslíte, že někdo půjde ještě po práci stavět sociální byty, které nikdy nebude potřebovat?“

K nápadu postavit v Libáni bydlení pro potřebné se Stanislav Penc dostal tak, že loni koupil dům Mikóových v exekuční dražbě. František Mikó se zadlužil u lichvářské firmy, aby mohl splatit několikatisícový nedoplatek na pojistném, který mu vznikl po propuštění z místa, kde celý život pracoval. „Kupoval jsem to proto, že jsem nechtěl, aby Mikóovi přišli o střechu nad hlavou, znám je už dlouho,“ vysvětluje Penc. Dům v dražbě koupil s tím, že budovu s pomocí dotace ministerstva pro místní rozvoj přestaví na malý činžák se čtyřmi sociálními jednotkami podporovaného bydlení. „Já něco takového samozřejmě nechci vlastnit,“ říká Penc, který chtěl hotovou stavbu bezplatně přenechat k užívání – a tedy i k výběru budoucích nájemníků – obci. S tou jedinou podmínkou, že v jednom ze čtyř bytů nechá radnice dožít Františka Mikóa a jeho ženu. Od Libáně přitom Penc pro svůj záměr potřeboval jediné: aby mu město jako vlastník pozemku pod domem dalo k přestavbě souhlas. Ten dlouho nepřicházel, zastupitelé váhali, až nakonec teď na jaře rozhodli o definitivním zamítnutí.

„Libáň takový dům prostě nepotřebuje,“ tvrdí starosta Petr Soukup. „Nemáme problémy, které by podporované bydlení vyžadovaly. Ve stacionáři v Jičíně je vždycky místo. A jsou tu i praktické překážky – bylo by potřeba překreslit územní plán.“

Starosta teď už neříká, že on i zastupitelstvo původně viděli také jiné potíže než ty praktické. Pencův návrh nejdříve rada města odmítla s vysvětlením, že sice jde o „ušlechtilý záměr“, kterému však není možné vyjít vstříc, protože radnice „je vedena spíše snahou o vytěsnění nepřizpůsobivých občanů mimo katastr našeho města, i když Mikóovi mezi ně dlouhodobě nepatří“. Tento argument ale Penc ve vzájemné korespondenci označil za „diskriminační a xenofobní“ a radnice ho přestala v písemném styku zmiňovat. Nicméně náhled zastupitelů na Pencův plán byl a zůstal jednotný: v konečném hlasování teď na jaře představitelé města udělení souhlasu ke chráněnému bydlení odmítli poměrem 15 : 0. „Bylo to jednoznačné a z našeho pohledu rozumné rozhodnutí,“ shrnuje starosta Soukup.

Bláznivej nápad

Bývalý disident, dnes chovatel koz a organizátor hudebních veselic na svém statku v kopcích nad Libání Stanislav Penc má v obci pověst „takového magora“ a stejně místní vnímají i jeho nápad. „Je to bláznivej aktivista. Pěstuje tam na kopci marihuanu, jeho osli chodí až do města, nikdo neví, co vlastně dělá,“ říká mladý muž v cyklistickém úboru na náměstí. Po chvíli uznává, že Pence vlastně nezná a že s plánovaným domem tohle nijak nesouvisí. „Ale mně to je vlastně jedno. I když myslím, že je dobře, že to zamítli,“ uzavírá cyklista.

Po náměstí právě prochází romská dívka s kanystrem vody natočené z obecního vodovodu. Zahýbá do Jičínské ulice, kde žije další romská rodina, s Mikóovými nijak nespřízněná. Bydlí v domě, jehož vlastník je z Jičína a v Libáni se prakticky neukazuje. Do domu se postupně v průběhu let přistěhovali Romové z celého okolí a tihle lidé a tenhle dům, ve kterém neteče voda a z jehož zaneřáděného dvora se teď pod teplým jarním sluncem line nepříjemný zápach, budí v Libáňských velkou nevoli.

„Je pravda, že Mikóovi nejsou tak hrozní jako tihle,“ říká žena představující se jako sekretářka na mateřské dovolené, která kolem Jičínské zrovna tlačí kočárek. „Ale podporovat by se neměli. Stát se jim napomáhal už dost.“ Jakou přesně pomoc Mikóovi od města dostali? „No třeba koupi toho domu,“ odpovídá žena po chvíli přemýšlení. „Za 60 tisíc, po měsíčních splátkách. To by tady nikdo jiný nedostal. A zničili si ho sami, stejně jako by zničili i ten nový dům.“

Dům na kraji městečko zadarmo zdědilo po předchozím podivínském majiteli a Mikóovým ho radnice prodala počátkem devadesátých let. Je dostupný znalecký posudek z roku 1986. Z něho plyne, že dům byl výrazně poškozený už tehdy. Je-li dnes v horším stavu, je to především proto, že na přestavbu Mikóovi neměli peníze. V domě bydleli, neopravovali ho, a on pomalu zchátral ještě víc, než jak původně byl.

Od obce koupili Mikóovi dům za 61 tisíc korun – přičemž znalec ve zmíněném posudku vyčíslil hodnotu nemovitosti na 28 369 Kčs. Prodat jej o pět let později za více než dvojnásobnou cenu a bez pozemku pod stavbou (ten stále patří městu) byl ze strany radnice i při splátkovém režimu vlastně dobrý obchod.

Nevzdat se

„Ano, možná nejsou tak špatní jako ti v Jičínské, ale já jsem taky rozhodně proti stavbě toho domu,“ opakuje později široce sdílený názor na libáňském náměstí čerstvá důchodkyně. „Co je mi po tom, že jim ta jejich ruina může spadnout – tak půjdou někam pryč. Už aby to bylo, být tu přece nemusí.“ Ale neměl by dům, který nabízí bydlení komukoli v nouzi, i přesto ve městě smysl? „Ne, určitě ne,“ trvá na svém žena. „Takový dům přivede jedině někoho jiného podobného. O slušného člověka se postará jeho rodina. A když ji nemá, tak pomůže stát, ale v Libáni nikdo takový není, takže žádné byty tady nejsou potřeba.“

Přes všeobecný nesouhlas místních však Stanislav Penc svůj záměr vzdát nehodlá. Jde podle něj především o nepochopení – nepochopení toho, že dům má být pro kohokoli, nejen pro takzvané nepřizpůsobivé, a že město by to podle jeho propočtů nestálo ani korunu. „Zkouším obec k souhlasu přimět,“ říká. Obesílá politické strany, které jsou v zastupitelstvu, úřady, sociálně zaměřené neziskovky a zkouší jim znovu předestřít celý případ. „Doufám, že pochopí, o co tady hlavně jde. Že by se každá obec měla o svoje obyvatele v nouzi postarat.“

***

„Politici snad pochopí, o co jde: že každá obec by se měla o své obyvatele postarat.“ (Stanislav Penc)

Zrušme Ústav pro studium totalitních režimů (Jiří Míka)

22.5.2013

idnes.cz - blog

Zrušme Ústav pro studium totalitních režimů

Československo se zejména po roku 1968 ponořilo do tvrdé totality socialistické diktatury. V roku 1989 došlo k Sametové revoluci, kdy se lidé s Václavem Havlem v čele domluvili s totalitní vládou na převzetí moci. Bylo rozhodnuto, že by nebylo dobré někoho zpětně za aktivní podíl na předchozím totalitním státu trestat, protože by mohlo dojít k omylům, a bylo by těžké v mnoha případech o vině rozhodnout. Svůj podíl na předchozím režimu mělo totiž v menší či větší míře mnoho lidí.

Přibližně po 15 letech po Sametové revoluci došlo ke vzniku zákonu, který zřizuje nový úřad nazývaný Ústav pro studium totalitních režimů (dále jen Ústav), aby zjistil, co je na totalitě špatné, a jaké měla praktiky. Jeho posláním je též o tom informovat a vzdělávat veřejnost.

Aby ředitel Ústavu měl klid na práci a důležitá rozhodování v tomto boji za pravdu, byla později jeho kandelář dovybavena novým nábytkem v ceně okolo 500 000 Kč. Místnost je zároveň i reprezentativním prostorem pro různá setkání s jinými důležitými lidmi. Nicméně výběrové řízení na dodavatele preferovalo firmu s nejnižší cenou. Levněji drahý luxusní nábytek nepořídíte.

Ze stránek Ústavu se dovídáme podrobnosti rekonstrukce:

http://www.ustrcr.cz/cs/vyjadreni-k-informacim-o-financovani-ustavu

Modernizace spočívala zejména v:

Opravě omítky a novém nátěru na obvodovém plášti budovy, jehož vlastnosti nesplňují tepelně-izolační normy (41.000,- Kč).

Demontování poškozené nášlapné vrstvy parket, realizace nutných stavebních úpravách a položení koberce (170.000,- Kč).

Nahrazení nedostatečného osvětlení, zejména pracovních ploch, novými svítidly, úprava elektroinstalace a klimatizace (90.000,- Kč).

Nové instalaci slaboproudých rozvodů (25.000,- Kč).

Instalaci vertikálních žaluzií k odstínění přímého světla (40.000,- Kč).

Vybavení místnosti novým nábytkem, zejména knihovnou, zasedacím a pracovním stolem, židlemi apod. (483.000,- Kč).

Celkový roční rozpočet Ústavu byl na rok 2009 okolo 80 miliónů Kč, což jsou průměrné minimální náklady typického specializovaného státního úřadu. V roce 2011 již rozpočet Ústavu vyšplhal na 150 milionů Kč.

Ústav se potýká s výtkami, že ho vedou bývalí agenti STB (tajná policie předchozího totalitního režimu). Nicméně i v takovém případě by byli ideálními osobami pro vedení Ústavu, neboť mají nejvíce osobních zkušeností na tom, jak totalitní režimy fungují.

Ústav dokonce provádí názorné ukázky, jak se funkcionáři v totalitních režimech chovají. To asi nejvíce poznal aktivista Stanislav Penc. Ústav totiž odmítal zveřejnit seznam osob důležitých pro STB, který získal od tajné služby do svého Archívu. Stanislav Penc se ho rozhodl zveřejnit na internetu na serveru www.svazky.cz. To vše vedlo k soudnímu sporu, zda může tento server provozovat, či bude muset zaplatit mnohamilionovou pokutu. Tento seznam osob totiž údajně porušoval zákony týkající se ochrany osobních informací. Soud nicméně rozhodl, že archivního materiálu se ochrana osobních informací netýká.

Chování pana Pence velmi rozčílilo zejména paní Naděždu Kavalírovou, členku rady Ústavu. Tvrdila, že aktivity pana Pence brání jejich Ústavu fungovat, protože se musí neustále zabývat panem Pencem a "Penci, lidmi za ním".

Česká Pirátská strana se Stanislava Pence zastala a podnikla happening před budovou Úřadu pro ochranu osobních informací.

Prahou projde průvod za legalizaci konopí

4.5.2013 5plus2.cz

Anna Ticháčková_

PRAHA - Pochodem za legalizaci marihuany začne dnes ve 12:30 na Karlově náměstí již tradiční Million Marihuana March. Příznivci konopné kultury projdou přes Vodičkovu ulici, Václavské náměstí a náměstí Jiřího z Poděbrad na žižkovský vrch Parukářka. Tam je připraven kulturní program.

Million Marihuana March každý rok přiláká tisíce vyznavačů konopné kultury. Foto: legalizace.cz

Na hlavním pódiu se představí například rocková skupina Prague Conspiracy či punková kapela E!E, hosty této stage budou například americký onkologický pacient Mike Gisondi, který při léčbě rakoviny užíval konopí, DJ Radia 1 Gandjo.cz či aktivista Stanislav Penc.

Program DJ stage startuje ve 14 hodin a se svými sety se zde představí Baltazar, MikkiM či Futurebasss Project. Hudební afterparty je od 21:30 přichystána v Bunkru Parukářka, od 21 hodin v Matrixu, od 20 hodin v CrossClubu a od 21 hodin v Music Clubu.

V průběhu odpoledne se na Parukářce bude konat i konopný trh, návštěvníci se zde mohou nechat ozdobit dočasným tetováním, připravený je i sítotiskový workshop a samozřejmě doprovodný program pro děti. Vstup na akci je (s výjimkou afterparties) zdarma.

Proč jsem podpořil odvolání ředitele ÚSTR

12.4.2013 Právo

Jan Bureš

Rada Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) odvolala ředitele Daniela Hermana. Jako jeden z jejích členů, který jeho odvolání podpořil, cítím v této vypjaté atmosféře povinnost seznámit veřejnost s důvody, které mě k tomu vedly.

Jako nejčerstvěji zvolený člen Rady jsem si spolu se svými kolegy musel v posledních týdnech o sobě přečíst či poslechnout řadu komentářů některých novinářů a pravicových politiků, kteří, aniž by se mnou kdy o mém pohledu na vývoj v ÚSTR hovořili, k mému úžasu „zasvěceně“ přesně věděli, s jakými názory či dokonce s jakým zadáním do Rady přicházím.

Že hodlám dokonat záměr zrušit ústav, zastavit digitalizaci a zatajit navždy před veřejností informace obsažené v miliónech dokumentů z provenience StB a dalších represivních složek komunistického režimu, který odborníci dnes označují přesnějším pojmem „státně socialistická diktatura“.

Marně od svého zvolení Senátem opakuji svůj základní program: jasně jsem před svým zvolením řekl senátorům, že jsem dlouhodobě přesvědčen, že ústav má své významné místo ve zkoumání naší nedávné minulosti, zvláště v situaci, kdy je česká historická věda stále spíše v počátcích zkoumání období po roce 1948 a veřejnosti (proti stavu například v bývalé NDR) stále dluží velké komplexní historické analýzy tohoto období. Jsem prostě přesvědčen, že má smysl podporovat každou instituci, která si klade za cíl tento velký úkol poznání plnit.

Jedním z předpokladů činnosti ústavu, přesněji Archivu bezpečnostních složek, je proto logicky také péče o obrovské množství archivních dokumentů, včetně jejich převedení do elektronické podoby (digitalizace) tam, kde je to nutné a účelné.

Přestože jsme jako členové Rady tento názor řekli či napsali v posledních dnech mnohokrát, těm, kterým ve skutečnosti nejde o podstatu problému samou, tedy o řešení problémů, které se pod vedením ředitelů ÚSTR Žáčka a Hermana nahromadily, ale o to, „vytřískat“ z celé kauzy pouze politický kapitál, to asi nevysvětlíme.

Kritika, nebo pomluvy?

Někteří kritici současné Rady nepoužívají ve veřejné polemice s námi férových argumentů, nepoužívají vlastně promyšlené argumenty vůbec. Monika MacDonaghPajerová členům Rady nadává do maoistů, trockistů či exponentů komunistů.

Premiér Petr Nečas zcela vážně vypustí ze svých úst neuvěřitelný výrok o tom, že chceme ÚSTR přeměnit v ústav marxismu-leninismu. Další nás obviňují, že pracujeme na zadání Lidového domu, který se prý již dohodl s KSČM na likvidaci ústavu. Přemýšlejí vůbec autoři těchto výroků o tom, co říkají?

Jako člověk pracující v akademickém prostředí, zvyklý na věcnou argumentaci a samozřejmě i ostré názorové polemiky, podložené ovšem odborně fundovanýná mi argumenty, jsem zhnusen tím, kam může v 21. století klesnout úroveň veřejné diskuse. Co se tito lidé vlastně od roku 1989, z nichž někteří se hrdě hlásí k účasti na studentské demonstraci 17. listopadu, vlastně v demokracii naučili? Zřejmě nic.

Pokud jde o digitalizaci, jde nám především o to, aby probíhala v souladu s odbornými pravidly a zásadami archivní práce. V současné době je to, co ústav vydává za digitalizaci, spíše možno nazvat prostým skenováním. Milióny stránek dokumentů jsou pouze mechanicky skenovány, aniž by někdo podle jasné koncepce rozhodl, co ze skenovaného je skutečně důležité a hodné uchování v elektronické podobě.

Zkušení archiváři vám jednak potvrdí, že digitalizovat se mají především vzácné dokumenty nebo listiny, kterým hrozí zničení kvůli jejich špatnému technickému stavu, anebo různé rejstříky a katalogy, a samozřejmě fotografie.

V ÚSTR se téměř bezmyšlenkovitě skenuje za drahé peníze daňových poplatníků cokoli, včetně většiny bílých (rubových) stránek dokumentů. Navíc takto naskenované materiály nejsou opatřeny potřebnými metadaty a nejsou tříděny a systematicky katalogizovány. Vzniká tak jakýsi obrovský elektronický megasklad všeho možného i nemožného, v němž se téměř nikdo nevyzná.

Navíc k těmto naskenovaným dokumentům má přístup jen několik vyvolených pracovníků ústavu, většinou nejvěrnějších příznivců skutečného ředitele Pavla Žáčka. Takto vytvářený a spravovaný polosoukromý archiv je ve skutečnosti pouze nástrojem pro vedení politického boje ze strany těch, kteří s ním nechtějí zacházet jako profesionální historikové, ale jako poskoci politiků, kterým tu a tam podsunou trochu upravené či přímo silně zkreslené informace, které si nikdo nemůže ověřit.

Hospodské tlachy a zprávy z ulice

Takto svého času Žáček vytáhl na světlo světa bombastickou informaci, že Mašínové měli v 50. letech plán na zavraždění Klementa Gottwalda. Následně čistě náhodou udělil premiér Topolánek těmto „hrdinům“ medaili předsedy vlády.

Že ve skutečnosti šlo o nezávaznou hospodskou řeč, ve které Mašínové hovořili o tom, že by bylo fajn zabít Gottwalda, nám už ale Žáček neřekl. Musel to o několik dní později přiznat sám člen skupiny Mašínů Milan Paumer. A takovýmto neodborným a ahistorickým způsobem Žáček pracuje s historickými dokumenty dodnes.

Před několika dny šokoval veřejnost podobným absurdním „objevem“, podle kterého Sověti v listopadu 1989 byli připraveni vojensky zasáhnout proti Lidovým milicím a na pomoc Občanskému fóru. Pomineme-li naprostou nelogičnost této konstrukce, protože Gorbačovovi šlo o naprostý klid ve střední Evropě, je do očí bijící důkazní materiál, o který Žáček své tvrzení opírá.

Naprosto vážně totiž argumentuje tím, že v jím právě vydané edici protokolů parlamentní vyšetřovací komise pro objasnění událostí ze 17. listopadu 1989 je citována výpověď Jaromíra Novotného (zetě Josefa Smrkovského), který v roce 1991 vypověděl, že někdy kolem 23. listopadu 1989 za ním do prodejny obuvi v pražské Jindřišské ulici, kde pracovali, přišli dva chlapíci hovořící rusky a řekli mu, že přes něj chtějí československému komunistickému vedení sdělit, že Sověti mají zájem na tom, aby opozice vstoupila do vlády, a že pokud by proti demonstrantům vystoupily Lidové milice, Sověti jsou připraveni Občanskému fóru proti nim vojensky pomoci.

I student prvního ročníku historie, který se učí kritické analýze pramenů, ví, že nemůže takto amatérsky zacházet s vysoce neověřenou informací, jak to zcela neodborně činí Žáček. Ten přitom z této výpovědi učinil oficiální historický závěr: Sověti chtěli vorenomé jensky zasáhnout ve prospěch OF.

Na podobné machinace s archiváliemi upozorňoval také Stanislav Penc, který poukázal na to, že Žáček již při vzniku ústavu nechal naskenovat více než 800 tisíc evidenčních karet tzv. evidence zájmových osob, které ale vedení selektivně a podle osobních sympatií poskytovalo vybraným zájemcům.

Absolutizace „totáče“

Žáčkovy „vědecké“ metody se bohužel za ta léta staly normou pro řadu pracovníků ústavu.

Když si ve své studii (časopis Soudobé dějiny č. 1/2012) tyto metody dovolil zkritizovat jeden z nejkvalitnějších pracovníků ústavu Vítězslav Sommer, byl z důvodu „reorganizace“ vyhozen. Ta ale fakticky neproběhla.

Vstupoval jsem do Rady s jednoznačným programem: zaprvé mi šlo o to, aby si ÚSTR ve veřejnosti vydobyl kvalitní, vědecky erudované a nezávislé výzkumné instituce, která kvalitně plní i další úkoly předepsané zákonem (digitalizace, vzdělávání veřejnosti). Zadruhé chci, aby ústav významně rozšířil pole témat, kterým se jeho pracovníci budou věnovat.

V současné době je v podstatě hlavním tématem zkoumání represivní povahy režimu státně socialistické diktatury, odhalování jejích zločinů a obětí. To je zcela v souladu se zadáním. Myslím si ale, že interpretovat režim, který zde vládl v letech 1948–1989 pouze prizmatem represe, je nejen zjednodušené, ale i nebezpečné.

Zjednodušený je tento pohled proto, že udržovat interpretaci celého období až do roku 1989 jako režimu totalitního nejen odporuje poznatkům politologie, resp. teorie nedemokratických režimů, která už dávno v mnoha pracích ukázala, že povaha reživrstev, mu v 70. a 80. letech byla velmi odlišná od let padesátých, a že normalizační režim již nesplňoval všechny znaky klasického totalitního režimu (masivní přítomnost fyzického teroru, popravy opozice), ale byl režimem spíše posttotalitním či autoritářským. To by si ovšem zastánci teze o absolutizaci pojmu „totáč“ museli občas přečíst něco z politologické produkce…!

Toto zjednodušování nám velmi výrazně znemožňuje poznávat skutečnou povahu režimu. Výsledkem je to, že dodnes máme minimum publikací o 70. a 80. letech a nejmladší generace je ve své snaze poznat nedávnou minulost své země odkázána v lepším případě pouze na seriál Vyprávěj, v horším případě na Třicet případů majora Zemana.

Poznat v jeho komplexnosti a složitosti celý režim, který v Československu v letech 1948– 1989 panoval, znamená věnovat se systematickému výzkumu a popisu také dalších oblastí vedle represivního aparátu: vývoji ústavního systému, politických stran, vývoji aparátu a organizace KSČ jako hlavní nositelky režimu, ale také studovat hospodářský a sociální vývoj, kulturní vývoj, dějiny volného času, vývoj a proměny režimem řízených médií, tisku, rozhlasu a televize, filmu, divadla.

Naprosto nepopsané zůstává pole takových témat, jako je výzkum jednotlivých sociálních

postavení dělníků, inteligence, funkcionářů režimu, fungování opozice, ale i postavení národnostních menšin, genderová otázka, stejně jako na své popsání a analýzu čeká například vývoj vzdělávání, vědy, sportu a dalších oblastí života.

Aby bylo jasno: nejde mi o to zastínit těmito tématy to základní, k čemu byl ústav zřízen: výzkum represivního aparátu. Neříkám ani, že by se ústav nutně musel věnovat všem výše zmíněným dalším (mimorepresivním) sférám komunistického režimu, jen podávám neúplný výčet toho, co vše ještě v našem případě nemáme prozkoumáno a popsáno (zatímco v Německu či Polsku jsou v tom mnohem dále), a tvrdím, že některým těmto tématům se může věnovat ÚSTR, jiným se mohou a také věnují jiná historická pracoviště v ČR.

Jen si myslím, že je do budoucna velmi nebezpečné, pokud ÚSTR bude minulost interpretovat pouze jako režim plný represe a pronásledování, tedy dějiny udavačství.

Paní učitelka opět nebude mít pravdu?

Proč je to nebezpečné? Protože řada občanů, kteří předlistopadový režim pamatují, nikdy nepřišli do styku s represivními složkami režimu, jako byla StB. Ano, možnebyli stateční, nebojovali proti režimu, jen slušně chodili do práce a na prvomájové průvody, ale díky tomu ani oni, ani jejich děti nepoznali represi režimu.

Žili své životy, daleko více než StB sužované nekvalitním bydlením, zhoršujícím se stavem zdravotnictví, katastrofálním životním prostředím, absencí politických a ekonomických svobod atd. Život byl prostě barevnější, než byla pouze šedivá chodba budovy StB v Bartolomějské.

Říkám to zároveň s pokorou a velikou úctou ke všem, kteří měli odvahu se pustit do boje proti tomuto nedemokratickému, a proto zavrženíhodnému režimu. Bude-li dnes ve školách (dle pohledu ÚSTR) učitel dějepisu slepě našim dětem vykládat, že předlistopadový režim bylo pouze udavačství, špiclování, pronásledování a represe, dočkáme se toho, že jako rodiče budeme našim dětem jednou říkat něco jiného než učitelé ve škole, že totiž pravda je mnohem složitější a také odlišnější. Přesně tak, jako naši rodiče říkali nám, že paní učitelka nemá pravdu, když nám tvrdí, že v roce 1968 přijeli Sověti potlačit kontrarevoluci. Dosavadní vedení ústavu pod Danielem Hermanem tyto diskuse odmítalo. Herman prostě trval na tom, že otázka „totalitní“ podstaty režimu nemůže být předmětem zkoumání „nějakými vědeckými či pseudovědeckými snahami či kategoriemi“, jež by do pečlivě budovaného monolitního obrazu režimu vneslo jakoukoli nejistotu.

Nikdo Hermanovi nechce upírat právo na jeho osobní pohled na minulost. Jako ředitel historické výzkumné instituce bohužel však nepochopil, co je podstatou skutečné vědy: ono popperovské neustálé zpochybňování tvrzených pravd a kladení dalších zneklidňujících otázek ve snaze zpřesňovat náš pohled na minulost.

ÚSTR nemůže fungovat jako pomník neomylné pravdy, která je apriorně ideologicky determinována. Musí být naopak prostorem svobodné diskuse a výzkumu, který bude přinášet vědecky podložené, a v případě moderní čs. historie samozřejmě vždy vášnivé polemiky vzbuzující interpretace. Za ředitelování Hermana byli z ústavu propuštěni nebo se znechucením sami odešli ti nejlepší jeho pracovníci, všichni si brzy našli místa v jiných kvalitních vědeckých ústavech nebo se uplatnili i v zahraničí. Namátkou můžeme zmínit taková jména jako V. Sommer, P. Koura, P. Tomek, P. Blažek, J. Pažout, T. Vilímek a další.

Řada z nich byla vyhozena přesto, že měli úspěšně dokončené postgraduální vzdělání (titul Ph. D.), přičemž v ústavu nyní podle výroční zprávy za rok 2012 pracuje pouze 8,6 procenta vědeckých pracovníků s tímto titulem; mimochodem, pracuje tam jen jeden docent a ani jeden profesor. To je více než tristní výsledek personální politiky pánů Hermana a Žáčka.

Rada ústavu je přesvědčena, že je naší povinností toto změnit a učinit ústav atraktivním i pro špičkové pracovníky, kteří v něm za jeho dnešní pověsti nechtějí pracovat. Chceme také požádat řadu vyhozených pracovníků, aby se vrátili a pomohli nám vybudovat prestižní vědecko-výzkumnou instituci.

Odvolání Hermana byl nezbytný krok, který vnímám jako počátek obratu a začátek nelehké, ale přesto nadějné cesty reformy, která by měla vést ke zvýšení kvality práce i prestiže ÚSTR.

Nejmladší generace nedávnou minulost poznává v lepším případě ze seriálu Vyprávěj

Život v ČSSR byl barevnější než šedivá chodba budovy StB v Bartolomějské

Prsa, herec Vetchý i možný mluvčí satanistů na obranu protitotalitního ústavu

10.4.2013 parlamentnilisty.cz

Jan Rychetsky

REPORTÁŽ Vášně ještě víc na pochodu. To se děje v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), kde přívrženci ředitele Daniela Hermana spunktovali úsměvný happening. Hovořilo se o tom, jak levicoví politici chtějí znásilňovat historii. Nicméně třeba Stanislav Penc poukázal na to, že ÚSTR poskytuje informace o komunismu vychytrale a výběrově.

“ČSSD: Totalita tu nebyla!“ a “KSČM: Palach je náš!“ To hlásaly transparenty před budovou ÚSTR, když se tam odehrával happening Už zase… nahoře bez, v němž chtěli zaměstnanci Ústavu poukázat na podivné složení a chování Rady ÚSTR navolené levicovým Senátem a rizika s tím spojená. Vášně se daly do pochodu.

V prsou a rudých šatech

Po vzoru ukrajinské feministické skupiny FEMEN, která protestuje nahotou, se včera zachovali dva pracovníci z ÚSTR. Běhali po schodech Ústavu v rudých oblečcích, na hrudi měli nekvalitní umělotiny odhaleného ženského poprsí a pokřikovali, že se jejich pracoviště stává terčem politické kampaně. Nad nimi nevlály, neb byly do sebe zamotané, vlajky Česka a Evropské unie.

“Většina nových členů Rady se netají úmyslem zcela odstranit současné vedení ústavu a následně realizovat strukturální i ideové změny,“ sdělil do megafonu herec Ondřej Vetchý. Noví členové rady podle něj zastrašují ředitele ÚSTR Daniela Hermana, vyhrožují mu odvoláním či mu doporučují abdikaci. ÚSTR nemá prý jen lokální význam, ale i ten celoevropský.

Pak dvě vyumělkovaná děvčata předvedla, co se prý stane poté, co ústav ovládnou lidé z rady, jimž prý vadí slovo totalita. Zamazali na improvizovaném označení Ústavu pro studium totalitních režimů nehodící se slovo a dopsali pitných a stravovacích. “To nikomu ve společnosti nebude vadit. Lidé málo pijí a všude se šíří obezita,“ prohlásila dívka v rudém alias místopředseda nezávislé odborové organizace ÚSTR Miroslav Vodrážka.

ÚSTR maskuje historii

Na kameru vše zaznamenával Stanislav Penc, jenž je aktivní v oblasti lidských práv. “Jako badatele mě krátí na právech. Někteří jsou si zde rovní a někteří rovnější. Parta vyvolených má data ve svých počítačích a poskytne to vyvoleným novinářům. Ředitel Herman je dle mého názoru profesionální mluvčí, kterého kdyby najali satanisti, tak by mluvil za ně. Dřív ho najali křesťané, tak hovořil za ně a teď ho najala tato parta. Podle mě on ÚSTR vůbec nerozumí, ale obklopil se lidmi jako Patrik Košický či Pavel Žáček, kteří mu cosi řeknou a on to pak vypráví dál,“ sdělil ParlamentnímListům.cz

Penc totiž postupy ÚSTR dlouhodobě sleduje a vůbec s nimi není spokojen. Stěžuje si na výběrové a občas i zavádějící poskytování informací z ÚSTR a přidruženého Archivu bezpečnostních složek (ABS). “Žáček je fakt žába na prameni. Do doby vzniku ústavu mu šlo o to, aby byly věci veřejné a mluvilo se o nich, když tam nyní sedí, tak sedí na informacích jako kvočna na vejcích. Tak zatím třeba sedí na informacích, které dokazují, že on a jeho kamarádi byli před rokem 1989 významnými funkcionáři SSM,“ dodal Penc.

Levičáci znásilní historii

“Dost nám vadí moc a ignorace pluralitní stránky zákona v případě volení Rady ÚSTR. Historik Vilém Prečan se také o jednostranném uchopení Rady ÚSTR Senátem vyjádřil kriticky. Poškozuje to nicméně především politiky. Když se pojem totalita z názvu ústavu vypustí, tak se opět někteří z nás dostanou do undergroundu. Nelze účelově interpretovat minulost, jak to činí levicoví historici a politologové,“ podotkl pro ParlamentníListy.cz Vodrážka, jenž za bývalého režimu spolupracoval třeba s časopisem VOKNO.

Současný odborář Miroslav Vodrážka se hlavně bojí toho, že se zase začne znásilňovat historie a proto se oblékl do kostýmu rudé ženy. “Není nutno brutálně a machisticky uchopit historii a znásilnit ji. To ale někteří členové rady, třeba politolog Lukáš Jelínek, nechápou. Tímto feministickým happeningem jsme chtěli ukázat, že dějiny nelze znásilňovat, ale jak říkal Jan Patočka, je třeba se o ně starat,“ doplnil. Právě on je jako poslední podepsán pod prohlášením Poradního kolegia ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů a Nezávislé odborové organizace ÚSTR, v němž se píše, že jsou všichni znepokojeni nad ideologickými záměry Rady ÚSTR a některých politických stran a chtěli by po senátorech, aby veřejně vysvětlili své záměry s ÚSTR. Pod tím jsou mimo jiné podepsáni písničkář Jiří Dědeček, novinář Jan Rejžek, ekolog Martin Bursík, režisér Jan Svěrák, sociolog Fedor Gál, kardinál Miloslav Vlk a někteří další.

Společně se následně na happeningu maskovaní i ostatní pracovníci ÚSTR jali na malé kousíčky porcovat dort připomínající budovu ústavu. Každý okolostojící dostal kousek té dobroty. Tak to prý chce udělat s protitotalitním ústavem levice, ale sladké to v reálu nebude vůbec.

Sociální bydlení, sociální byty

4.4.2013

ČRo Plus Zaostřeno

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Sociální bydlení, sociální byty. Nedostatečně definované téma a příklad toho, kterak stát, obce, ale i veřejnost nejsou schopny se domluvit na účinné pomoci potřebným, kteří z nejrůznějších důvodů nedosáhnou na normální bydlení. Nejkřiklavějším problémem jsou předražené a nedůstojné ubytovny. Problémem je i cenově nedostupné bydlení přestárlých seniorů ve městech či nedostatek chráněných bytů. Příjemný poslech přeje Lucie Vopálenská. A hned v úvodu se podíváme do města Libáň, jehož zastupitelé 20. března jednomyslně odmítli vydat souhlas s výstavbou podporovaných sociálních bytů.

Petr SOUKUP, starosta města Libáň

--------------------

Dalším bodem našeho jednání je bod číslo 2 a tím je sociální bydlení. Samozřejmě s vystoupením vlastníka nemovitosti. Pan Penc zakoupil rodinný dům na adrese Českých bratří číslo popisné 259 a ve svém prvním, druhém, řekněme i třetím dopisu žádá město Libáň o vyslovení souhlasu s výstavbou podporovaných sociálních bytů, to zaprvé. Dále žádá o změnu charakteru nemovitosti ...

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Takto představuje bod jednání libáňského zastupitelstva starosta města Petr Soukup. Stanislav Penc zakoupil dotyčný dům loni v září v exekuční dražbě, poněvadž jeho obyvatelé, romská rodina Mikových, se dostala do existenčních problémů a hrozilo, že přijde o střechu nad hlavou. Dům je v dezolátním stavu. Stanislav Penc nechce od města ani korunu. Zjistil, že je možné požádat o státní dotaci na byty pro sociálně slabé a vyloučené. Podmínkou podpory od ministerstva pro místní rozvoj je však souhlas obce s jejich výstavbou a provozováním. Libánští radní odmítli. Pozemek je města a dle územního plánu musí být v lokalitě rodinné domy o maximálně 3 bytových jednotkách. Přidali i následující vyjádření.

redaktor /z vyjádření libáňských radních/

--------------------

Vzhledem ke zkušenostem s těmito občany, zejména pak ke zkušenostem s občany v ulici Jičínská číslo popisné 60, není vůle radních ani zastupitelů výše uvedený souhlas vydat. A nastane spíše snaha o vytěsnění nepřizpůsobivých občanů mimo katastr našeho města. A to i přesto, že rodina Mikova nepatří dlouhodobě k problémové kategorii posuzovaných osob. S výjimkou jejich způsobu jednání a kultury bydlení.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Stanislav Penc má přislíbenou finanční dotaci i od Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové. Jeho ředitelka Milena Černá odmítavý postoj Libáně nechápe.

Milena ČERNÁ, ředitelka Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové

--------------------

Tento jaksi ušlechtilý úmysl opravit ten dům v rámci vlastní iniciativy nám připadl jako naprosto přiměřený a správný. Vůbec nemůžeme pochopit, že hledají ti radní dokonce takové důvody, že třeba v těch sociálních domech by měly být maximálně 3 bytové jednotky a v návrhu Stanislava Pence je, že by tam měly být 4 malé byty. To už je opravdu úplně prostě krajní a naprosto nepochopitelné a myslím si, že to je veliká ostuda v rámci České republiky.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Míní ředitelka výboru dobré vůle Milena Černá. A pojďme zpět na jednání zastupitelstva, kde Stanislav Penc obhajoval svůj projekt.

Stanislav PENC, navrhovatel projektu

--------------------

Tím, že bude mít 4 bytový jednotky, nezmění svůj charakter. Samozřejmě z toho dnešního ano, ale myslím charakter tak, jak je dneska stavěnej, kolik má metrů, jak vypadá. Nezmění charakter ani teda do šířky ani do vejšky, jenom formálně jde o to, aby nes název bytový dům a ne rodinný dům.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Stanislav Penc zdůrazňuje, že projekt domu je za režijní cenu ochoten zpracovat renomovaný architekt David Vávra. Navrhuje vytvořit společnou neziskovou organizaci s účastí města, do které by pak dům vložil.

Stanislav PENC, navrhovatel projektu

--------------------

Pro město to přináší jenom to, že se může podílet na tom, kdo případně v dalších letech v tom domě bude bydlet.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Libánští zastupitelé jsou sice zvědaví, ale z jednání je zřejmé, že mají o svém rozhodnutí dopředu dosti jasno.

zastupitel města Libáň

--------------------

Já nevím, nebo děláte si někdy třeba průzkum o tom, jakej je potenciál tady těch sociálně slabých lidí, který by byli vhodný tady k tomu ubytování? Že třeba většina azylových domů, který nabízí volný místa, máme ty lidi, který by byli potenciálně na to, aby ten, aby obsadili vlastně ten, ten dům? Jestli třeba někde nejsou lokality, kde by to bylo daleko příhodnější. Kde jakoby těch lidí, těch sociálně slabých je daleko víc a daleko potřebnějc by tam byly ty baráky než třeba tady ten.

Stanislav PENC, navrhovatel projektu

--------------------

Já to vnímám velice dobře. Mně jde o to pomoct rodině Mikových. To je mým záměrem. To znamená, cílem ...

osoba

--------------------

Prosím vás, klid.

Stanislav PENC, navrhovatel projektu

--------------------

... je tento dům ne vytvářet sociální bydlení někde po republice. Já se zabejvám něčím úplně jiným v životě než vytvářením sociálních bydlení. Tím, že to ale neudělala obec a neudělala to žádná charitativní jiná organizace, to je ten důvod, proč tady vlastně sedím, abych vám to tady vyprávěl. A je to šílený ve skutečnosti pro lidi, který se přeci na nějakým místě narodili, mají tady kořeny a to vám odpovídám tu další otázku, smyslem toho sociálního bydlení je, aby vždy to sociální bydlení bylo pro místní lidi z Libáně. Ne proto, aby se někdo sem přistěhoval a vyprávěl, že on je ten, kterej potřebuje sociální bydlení.

osoba

--------------------

To jo, ale tak jakoby já si myslím, že v tuhle chvíli jakoby jestliže budem čerpat peníze na takhle dobrou věc, jakoby o čem určitě ten sociální dům je, tak určitě bysme měli nejdřív čerpat kapacity v blízkým okolí a potom teprv jakoby hledat tam, kde to je potřebnější. To je jako prostě můj názor, jo. Jako je pravda to, že ...

Stanislav PENC, navrhovatel projektu

--------------------

Proto si myslím, že nejvíc potřebný v Libáni je rodina Mikova.

osoba

--------------------

Ano.

Stanislav PENC, navrhovatel projektu

--------------------

Ty lidi jsou tam trvale hlášený, je tam 14 lidí a podmínka, který když natočí Česká televize, tak o Libáni se bude mluvit tak hanebně, že to ani není spravedlivý.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Stav budovy v historii je sporný. Stanislav Penc tvrdí, že už v době, kdy jej Miklovi od města dostali k užívání, byl takřka v neobyvatelném stavu. S čímž nesouhlasí město, ale i někteří starousedlíci.

osoba

--------------------

... protože v momentu, kdy mi tady pán za zády, kterýho vůbec neznám, říká kecá, tak ještě nejsme v hospodě, tak řekněte, pane, jak kecám. Je to důležitý říct, protože to nejde přeci, když tady říkám něco ze srdce, a nemůžete říct, že kecám.

obyvatel města Libáň

--------------------

Já tady žiju celej život. Já znám Mikovi, vlastně já s nima, jsou sousedi. Nejsou špatný lidi. Ale jak se mluví o tom, když dostali ten dům, v jakým byl stavu, já se na to pamatuju. Pamatuju si i na ten dům v /nesrozumitelné/ ulici.

osoba

--------------------

A byl ten dům v dobrým stavu?

obyvatel města Libáň

--------------------

Na tu dobu /nesrozumitelné/ neměli koupelnu ani záchod, chodili ven do kadibudky. A koupali se ve vaně, v neckách. V tý době.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Před hlasováním si bere slovo starosta. Záměr je podle něj velmi ušlechtilý, ale podobnou aktivitu by směřoval do většího města, které má sociální odbor, městskou policii, romské programy a podobně. Aby byla zajištěna dvacetiletá udržitelnost projektu. O té totiž silně pochybuje.

Petr SOUKUP, starosta města Libáň

--------------------

Tahle ta komunita prostě nedokáže, a o tom jsem naprosto přesvědčen, udržet nemovitost, byt, dům, ve stavu, v jakém byla předána a v jakém musí být 20 let udržována.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Podle starosty mají zastupitelé dostatek informací, ale připomíná, že jsou voleni občany. Pan Penc na to opakuje, že dům má do budoucna sloužit právě občanům Libáně. Zastupitelé i přes přednesené argumenty svůj názor nemění a záměr jednohlasně odmítají.

osoba

--------------------

Neskutečný. Ale nechápu, proč to jako neto, nepřiklepli. O co jim jednalo? O peníze? Že tady překážíme?

osoba

--------------------

Ne.

osoba

--------------------

Oni maj strach, že budou problémy.

osoba

--------------------

A z čeho maj, budou mít strach, že budou mít problémy?

osoba

--------------------

No, že prostě se to nepodaří nebo že budou muset ...

osoba

--------------------

Počkej, Markusi, hele, Markusi, to by ale tam nemohlo bejt tolik měsíců tý komunikace.

osoba

--------------------

Ale měli by se stydět. Každopádně. Nemaj oči, jsou bez očí. Jen proto, že jsou to cigáni, že jsme, tak nás házej do jednoho pytle. A kde je ta komunikace? Co s náma komunikujou? Však nikdy ještě se nestalo, aby nás pozvali k něčemu a proč? To se za mě styděj?

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Hodnotí rozhodnutí města Mikovi a jejich přátelé.

Libánští zastupitelé ve skutečnosti rozhodli, že ani nikdo další v budoucnu nebude moci podporované byty v katastru města stavět či rekonstruovat. Zda je to dobrý nápad, na to jsem se starosty Petra Soukupa pro jistotu přeptala ještě jednou.

Petr SOUKUP, starosta města Libáň

--------------------

Nemáme evidovány žádné bezdomovce, žádné lidi, který by trpěli finanční nouzí z hlediska bydlení, navíc máme přes 20, 25 nájemních bytů. Provozujeme 11 bytů pro seniory. A na každýho, kdo tu bydlí, a už léta dokážeme vystihnout, jestli jsou tu lidi, který tyhle ty byty potřebují nebo ne ...

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Tak, jsou to minimálně Mikovi. A co když jsou to minimálně Mikovi?

Petr SOUKUP, starosta města Libáň

--------------------

Mikovi mají bydlení. Mikovi mají bydlení.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Právě v tom domě, který už potřebuje asi dost opravit také.

Petr SOUKUP, starosta města Libáň

--------------------

Víte co, největší problém je v tom, že to, co z něj dneska zbylo, určitě není okolními vlivy, ale těmi nájemníky samotnými. Nikdy jsem nezaznamenal ani od paní Mikový ani od pana Miky, že by se jim zdálo, že bydlejí v neodpovídajících podmínkách. Myslím, že ...

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

A jak se teda ty podmínky ...

Petr SOUKUP, starosta města Libáň

--------------------

Rodina Mikova je zástupný problém.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

A jak se ty podmínky zdají vám jako starostovi?

Petr SOUKUP, starosta města Libáň

--------------------

Teď nevím, jak to myslíte?

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Myslím podmínky, ve kterých žijou Mikovi. Naznačujete, že to je v hrozném stavu.

Petr SOUKUP, starosta města Libáň

--------------------

Určitě. Je to ve špatném stavu pro každého, komu záleží na tom, kde a jak bydlí, tak je to určitě, řekl bych, téměř nepřijatelný stav. Nicméně já pořád říkám, že jim to problémy nedělá a já si dokonce dovoluju tvrdit, že oni by ani v jiných podmínkách žít nechtěli.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Chtěli a souhlasili s tou přestavbou. Měli by hezčí dům, pořád nerozumím, proč tomu bránit.

Petr SOUKUP, starosta města Libáň

--------------------

Já jsem v tom dopise psal o rodině, která se přistěhovala do Libáně, kterých bydlí v jednom domě 25 a s nimi že jsou obrovské problémy a lidé mají strach, aby něco podobného nevzniklo právě v tomto bytovém domě. Protože my se bavíme o rodině Mikových, ale ten dům má mít 4 bytové jednotky, takže bavme se o rodině Mikových a dalších rodinách. Bylo mi řečeno, že buď bude provozovat a vybírat lidi prostě ten, kdo staví a kdo je současně majitelem, nebo bude stavět majitel a provozovat bude neziskovka, ...

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Ano a s městskou účastí. To jsem tak pochopila. S městskou účastí.

Petr SOUKUP, starosta města Libáň

--------------------

To já právě úplně ne, já jsem vnímal až tu třetí variantu, kdy vlastně by to mělo být provozovatelem město, tak tam se teda jaksi zvedla velká vlna odporu, protože si nedovedeme představit, jak bychom ty byty udrželi těch 20 let ve stavu, aniž by přišel poskytovatel dotace za 10 let a řek, tak vy už to neprovozujete, protože máte půlku bytu neprovozuschopných, například, takže je to o vysokých finančních částkách na udržení toho domu, protože máme opřen tento pohled důkazem, jak končí domy, ve kterých tyto skupiny bydlí.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Míní libáňský starosta Petr Soukup ze Starostů a nezávislých. Dodejme, že náš stát nemá ucelenou koncepci sociálního bydlení. Zodpovědnost za celou problematiku si přehazují ministerstva pro místní rozvoj a práce a sociálních věcí. A podle našich informací spolu v této věci v podstatě nekomunikují. Téma se však opakovat diskutovalo na půdě sněmovní komise pro rodinu, a tak jsem o názor na libáňskou kauzu a širší souvislosti požádala předsedkyni komise Helenu Langšádlovou z TOP 09.

Helena LANGŠÁDLOVÁ, poslankyně /TOP 09/

--------------------

Já jsem velmi v rozpacích z toho jednání obce, protože měly by to být právě obce, které nejlépe znají vlastně ty sociální podmínky těch jednotlivých obyvatel a měly by to být i obce, které by měly být nejaktivnější v té bezprostřední pomoci.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Ve výsledku to vypadá, že si odhlasovali, že kdyby kdokoliv chtěl v té obci si vlastně předělat dům na sociální bydlení, tak že to není možné, protože ta obec to vlastně zamítla. Jak tohle hodnotíte?

Helena LANGŠÁDLOVÁ, poslankyně /TOP 09/

--------------------

Podle mého názoru by se neměly vyčleňovat byty jako sociální a ostatní. Já jsem přesvědčená, že bychom se měli snažit vlastně nekoncentrovat obyvatele, kteří přijímají sociální dávky, na jedno místo, do jedné lokality. Že bychom neměli takto rozlišovat. A měli bychom maximální míře podporovat to, aby se tito lidé dostávali do běžného nájemního vztahu. My máme v tuto chvíli několik set tisíc volných bytů. Samozřejmě, že je tady otázka lokality a struktury, ale obecně ten první problém není v tom, že by se měly stavět nové byty, sociální byty. Já jsem byla velmi často i v azylových domech, například pro matky s dětmi, a oni ty maminky velmi často by se dostaly do běžného nájemního vztahu, ale mají problém a takovou bariérou pro ně je zaplatit kauci. Takže myslím si, že jedním z dílčích kroků by mělo být, aby stát vlastně se stal tím prostředníkem, s tím, že ta podpora by měla být ve dvou směrech. Zaprvé prostřednictvím těch příspěvků a doplatků na bydlení, u nás je asi 200 tisíc lidí, který přijímaj doplatek či příspěvek na bydlení. A ty náklady jsou v tuto chvíli ve výši asi 7,5 miliardy korun. Ale současně by tam měla být u těch problematičtějších nájemníků i podpora formou sociální služby. Tak, aby si zvyšovali své kompetence vlastně i dodržování pravidel toho, jak se chovat v tom prostředí.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

A co když obec jim obecní byt nájemný prostě nedá? Protože v současné době obec nemá jasně stanovenou povinnost se postarat o ty své obyvatele a není to vymahatelné, není tam sankce.

Helena LANGŠÁDLOVÁ, poslankyně /TOP 09

--------------------

Tak, v některých lokalitách se osvědčilo to, že vlastně do nájemního vztahu jdou neziskové organizace, které vlastně uzavřou nájemní vztah mezi vlastníkem toho bytu a potom vlastně v režimu nějaké sociální podpory, sociální práce pronajmou teprve ten byt.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Byla byste pro, aby se zákon o obcích změnil právě v tom smyslu, aby obce měly povinnost postarat se o své obyvatele?

Helena LANGŠÁDLOVÁ, poslankyně /TOP 09

--------------------

No, samozřejmě ty diskuze se vedou, v tuto chvíli pracovní skupina na ministerstvu pro místní rozvoj ve spolupráci s MPSV se snaží vytvořit nějaké návrhy, jak zlepšit situaci v oblasti sociálního bydlení. My máme 6,5 tisíce obcí, velká část těchto obcí má i jenom neuvolněné zastupitele. A nemyslím si, že by bylo vhodné to převádět, tuto kompetenci, na obce.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Tak kdo jiný by ji měl mít?

Helena LANGŠÁDLOVÁ, poslankyně /TOP 09/

--------------------

V tomto případě si myslím, že stát. Je to samozřejmě otázkou další diskuze, protože potom se nabízí obce s rozšířenou působností v rámci přeneseného výkonu státní správy, ale to zase je výkon státní správy, který se přenáší, takže já si dovedu představit, že by vlastně tuto povinnost měly úřady práce, že by vznikly vlastně i taková poradenská centra prevence proti bezdomovectví, jako jsou třeba v Rakousku. A že by tam poskytovaly vlastně komplexní sociální služby.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Tolik poslankyně Helena Langšádlová. A jak se ke kauze do budoucna staví Milena Černá?

Milena ČERNÁ, ředitelka Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové

--------------------

Už jsme zažili mnoho slibů. Ministerstvo pro místní rozvoj, že na koncepci pracuje a že bude hotová do konce nějakého měsíce nebo roku. A teď v poslední době se dozvídáme, že ministerstvo pro místní rozvoj vůbec nic podobného nechystá. Je to i otázka sociálních bytů, které plní neobyčejně významnou preventivní službu v tom, že jestliže vystěhuji člověka, který nemá na to, aby bydlel v nějakém běžném bytě, vystěhuji ho na ulici, tak to samozřejmě té obci, kraji, potažmo státu přinese veliké ztráty na tom, že se musí o něho starat formou sociálních služeb. Je to daleko dražší, než kdyby ten člověk zůstal v tom bytě a třeba obec mu pomohla. Kromě toho to nese s sebou ještě další konsekvence. Například děti jdou do dětských domovů, kde zase jsou větší nároky na to, aby je stát živil. A kromě toho lidé, kteří se ocitnou tímto způsobem na ulici, se velice obtížně dostávají zpátky do řádného způsobu života. V České republice je veliká afinita k institucím, k ústavům, k všelijakým kolektivním zařízením. Komunitní péče je spíše běžná v anglosaských zemích, v Německu a v jiných, kde samozřejmě obec hraje nejdůležitější roli. Ale u nás, jak říkám, vždycky se najde nějaký důvod, proč tento komunitní způsob péče nebo komunitní péči potlačit na úkor institucí. To my vidíme v psychiatrii, kde stále jaksi vévodí psychiatrické léčebny, vidíme to v pěstounské péči, kde se dává přednost kojeneckým ústavům a dětským domovům a tak dále. Dokonce i nehledě na novely, které se snaží o zlepšení toho stavu. Takže je to taková jakási veřejná sveřepost vůči komunitní péči a vůči existenci nebo funkci komunity jako pospolitosti, která přináší do té společnosti rovnost a harmonii.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Já bych se ještě vrátila k tomu případu libáňskému. Zastupitelé to tedy shodili ze stolu, ale je otázkou, co dál.

Milena ČERNÁ, ředitelka Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové

--------------------

My se nevzdáváme, tady jednou správní rada se rozhodla podpořit tento projekt pro Romy staršího věku, pro nás je to cílová skupina, non plus ultra, jsme velmi jaksi zaujatí tou možností podpory, a proto také jsme informovali o té záležitosti paralelně se Stanislavem Pencem paní Moniku Šimůnkovou. Protože jestliže si dovolí vyslovovat takové soudy nad lidmi, kteří za nic nemohou, neměli by klidně spát.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

--------------------

Míní Milena Černá, ředitelka Výboru dobré vůle. Je sice pěkné chtít, aby co nejvíce sociálně vyloučených rodin mohlo žít v běžném nájemním bydlení, ale vlastníky nelze k pronájmu nutit. A předsudky, ale i reálné zkušenosti s podnájemníky, budou tuto cestu dozajista velmi komplikovat. Nebylo by nakonec opravdu efektivnější dát obcím zákonnou povinnost postarat se o své obyvatele? Tak to je řečnická otázka na závěr, jež teprve čeká na širší diskusi. Od mikrofonu Českého rozhlasu Plus se v tuto chvíli loučí Lucie Vopálenská.

V protikomunistickém ústavu se to dost mele. Šustrové nadávají do maoistů

17.3.2013 parlamentnilisty.cz

Jan Rychetsky

Ústav pro studium totalitních režimů zažívá bouřlivé období. Proti sobě stojí dva tábory a odvolání ředitele Daniela Hermana prý visí ve vzduchu. Jeho nejhlasitějším zastáncem je bývalá studentská vůdkyně Monika MacDonagh – Pajerová, která mluví o starých maoistech. Naopak za předsedkyní Rady ÚSTR jmenované Senátem stojí Stanislav Penc, jenž vyvíjí aktivity na poli lidských práv.

“Nevím, jestli Petruška Šustrová je ještě starý maoista z Hnutí revoluční mládeže, jak je naznačeno v knize Studenti a komunistická moc v českých zemích 1968 - 1989 historika Milana Otáhala o Uhlovi a Šustrové, nebo prostě jen cítí, že vítr fouká doleva a tak se tomu přizpůsobuje dopředu. Evidentně má nějaký problém, že není dostatečně oceňovaná a k řediteli Hermanovi se na jednání Rady chová jako vyšetřovatel na výslechu,“ napsala Monika MacDonagh - Pajerová, která otevřeně a dost hlasitě vyjadřuje podporu řediteli Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Danielu Hermanovi. Na každém jednání Rady ÚSTR je přetlak jako v papiňáku a odvolání ředitele prý visí ve vzduchu.

Státní potěmkiáda

Předsedkyní Rady ÚSTR je právě Petruška Šustrová, která společně se Stanislavem Pencem činnost Ústavu kritizuje. Pro jim podobné kritiky je hlavním původcem jakési zakuklenosti ÚSTR ředitel kanceláře Ústavu Pavel Žáček. Ostatně, když Penc napsal dřívější Radě dopis plný připomínek k činnosti Ústavu, nastalo mlčení. A tak si postěžoval v novém otevřeném dopise ze začátku měsíce takto: “Mohlo by se zdát, že se minimálně tehdejší předsedkyně Rady ÚSTR Nadežda Kavalírová 'propadla' v čase do doby komunistického režimu někam na kádrové oddělení. V té době Rada nebyla ochotna své jednání otevřít veřejnosti, nahrávky z dosavadních zasedání nechala skartovat a na položené otázky nebyla ochotna věcně reagovat.“

V připomínkách si stěžoval například na to, že v době vznikání ÚSTR nechali tehdejší ministr vnitra Ivan Langer a Pavel Žáček naskenovat v rámci projektu Otevřená minulost všechny evidenční karty Evidence zájmových osob, přes osm set tisíc karet, přičemž tento projekt není dosud veřejnosti přístupný a v Archivu bezpečnostních složek (ABS) si ohledně něj hrají s badateli na schovávanou. V případě svazků StB k jednotlivým osobám prý není řada z nich na internetových stránkách zveřejněna, přestože je mají ÚSTR a ABS k dispozici. U veřejnosti to pak vytváří dojem, že tyto materiály neexistují. U některých svazků zase kladou pro jejich předložení nereálné podmínky. Penc prostě dokazuje, že s otevřeností ÚSTR a ABS je to doposud všelijaké. Přinejmenším prý slouží jen vyvolené skupince badatelů.

“Mohl bych uvést i další příklady, které by se s úspěchem daly zařadit za tvorbu potěmkiády za státní peníze a vytváření jiného obrazu instituce, nad jejímž fungováním máte mít ze zákona dohled. Věřím, že se s těmito případy budete zodpovědně zaobírat,“ napsal ke konci dopisu. Novou Radu zatím hodnotí pozitivně, protože třeba hned zpočátku rozhodla otevřít svá jednání veřejnosti a jde jí o věcnost i pochopení současného stavu v obou institucích.

Chtějí ÚSTR zničit

Zato Monika MacDonagh - Pajerová, která se ucházela o práci v Radě ÚSTR, ale Senátem neprošla, se obává, že noví členové Rady byli zvoleni tak, aby Ústav podle instrukcí ČSSD zlikvidovali. Někteří ze členů sociální demokracie i další politici se totiž netají tím, že by ÚSTR zrušili. Pajerová také vysvětlila pozadí nových členů Rady. Politologa Lukáše Jelínka prý protlačil stínový ministr zahraničí ČSSD a jeho šéf Lubomír Zaorálek. Antropolog Michal Uhl je spojenec Jiřího Dienstbiera a Emilie Benešová je z Národního archivu a chce podle ní převést archivy z ÚSTR a ABS pod tento ústřední archiv ještě než budou digitalizovány. Doposud je jich digitalizováno zhruba pětadvacet procent. Nově by měl být dle Pajerové do Rady dovolen ještě politolog a historik Jan Bureš z ČSSD, pak prý odvolají ředitele ÚSTR Daniela Hermana a převedou svazky pod Národní archiv, což ÚSTR zlomí definitivně vaz.

“Ačkoliv tvrdí, že nemají v úmyslu Ústav poškodit, rozdělit a převést, zadali si Studii o proveditelnosti převodu archívů z ÚSTR a ABS do Národního archivu. Argumentují tím, že Ústav není dost vědecký a zapomínají, že to není ústav Akademie věd. Bylo by poctivé, kdyby sociální demokraté řekli, že od začátku Ústav nechtěli a nechali by na veřejnosti, aby rozhodla, jestli je ho třeba. Oni ale jednají se skrytou agendou, tvrdí, že jen chtějí 'zlepšovat' práci Ústavu, přitom jmenovitě Luboš Zaorálek a Jirka Dienstbier se jasně vyjádřili, že tato instituce má být rozpuštěna a Zeman v dotazníku Koho volit řekl ÚSTR zrušit,“ bije na poplach.

Ve svém projevu v Senátu Monika MacDonagh - Pajerová řekla: “Pod vedením Daniela Hermana, tedy poslední dva a půl roku, vnímám Ústav jako nestranickou instituci, která přispívá k tomu, že černo - bílá debata o naší historii, kdy vše minulé bylo špatné, se stává debatou vícevrstevnou, která vnímá i komplexní, lidskou a každodenní realitu naší historie. Vzhledem k mému působení na newyorské Univerzitě v Praze a také jako předsedkyně ANO pro Evropu sleduji publikace o naší nedávné historii velice pečlivě. Myslím, že dnes už můžeme seriozně prohlásit, že svobodné akademické bádání není působením Ústavu nijak podkopáváno.“ Až budoucnost ukáže, kam se ÚSTR pohne, nicméně už teď je jasné, že na veřejných schůzích Rady ÚSTR bude vždy veselo.

Prosím, ticho. Strach ze Zemana a zrušení žene protitotalitní ústav do veřejných sporů

20.2.2013 parlamentnilisty.cz

Jan Rychetsky

REPORTÁŽ Zášť, co by se dala krájet. Na veřejném jednání Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) to vypadalo jako před čelním střetem dvou armád. Za stolem proti sobě seděly Rada, jejíž předsedkyní je publicistka Petruška Šustrová, a vedení Ústavu v čele s jeho ředitelem Danielem Hermanem. V kuloárech se totiž šeptá o cíleném propouštění v protitotalitním ústavu.

Jednání předcházely opravdu burcující zvěsti. Prezident Miloš Zeman ruku v ruce s ČSSD, která se prý bratříčkuje s komunisty, a některými trockisty prý chtějí ÚSTR rozpustit. Těmi tajnými trockisty byl možná myšlen mladý Michal Uhl, syn Petra Uhla, jehož někteří za přívržence Lva Trockého považují. Vše je ale mnohem složitější.

Langoš a Benda zřeli

V pracovně pod velkými fotografiemi československého ministra vnitra Jána Langoše a disidenta Václava Bendy bylo už zpočátku znát napětí. Naproti sobě tam seděly dva rozhádané tábory. Rada ÚSTR v čele s Petruškou Šustrovou a vedení ÚSTR v čele s ředitelem Danielem Hermanem. Jednání Rady se účastnila i veřejnost. V jeho průběhu bylo řečeno, že Rada odmítá spekulace o personálních čistkách v ÚSTR. Ředitel Ústavu Daniel Herman se bránil, že formulace o destrukčním chování Rady nikdy nepoužil. “Pokud si to někdo tak vyložil, tak je to jeho věc. Každý to může udělat, ale osobně jsem takováto slovní spojení nepoužil,“ dodal s tím, že Rada nemůže podle zákona do personálních záležitostí zasahovat.

Několikrát se hlasitě ozvala bývalá studentská vůdkyně za sametové revoluce Monika Pajerová. “Prosila bych veřejnost, aby se zdržela hlasitých projevů,“ zopakovala na to konto předsedkyně Rady Šustrová a požádala Hermana, aby Pajerovou uklidnil. “Upozorňoval jsem na to, že otevřené zasedání Rady má jistá rizika,“ doplnil Herman.

“Všichni můžou mlít, všichni můžou křičet,“ položil řečnickou otázku Stanislav Penc. Následně Michal Uhl podotkl, že ať se schválí, co se schválí, přesto to vyvolá emoce. I on hovořil o fámách ohledně seznamu lidí, kteří budou z ÚSTR propuštěni a dodal, že jde o holý nesmysl. “Řada lidí odešla po nástupu ředitele, i když hlásal, že chce ústav stabilizovat,“ doplnila Šustrová. Někteří z Rady chtěli dát do zápisu, že žádali ředitele ÚSTR, aby až do odvolání nepřistupoval k personálním změnám, čímž by se zamezilo dalším spekulacím.

Z tábora Hermana

Ředitel ÚSTR Daniel Herman si kolem sebe vytvořil kolektiv rádců, zvaný kolegium, do něhož právě Pajerová patří. “Je to trapný. Lukáš Jelínek, jenž si chce budovat pověst nezávislého politologa, má problém. Je poradcem Luboše Zaorálka a ideologem Lidového domu. Michalu Uhlovi je jasné, že jde o to, že když za rok nastoupí KSČM s ČSSD do vlády, tak jako první zruší ÚSTR, který ale již bude prázdnou skořápkou. Minule totiž Rada chtěla převést archivy pod Národní archiv, ale dnes o tom nepadlo ani slovo,“ řekla ParlamentníListům.cz Pajerová.

Podle ní platí rovnice, že prezident Zeman i ČSSD s KSČM nechtějí ÚSTR, takže přestane do roka existovat. “Oni mají scénář přímo z Lidového domu. Digitalizace půjde pod Archiv bezpečnostních složek (ABS), ten se oddělí. ÚSTR se spojí s Ústavem pro soudobé dějiny a ABS přejde pod Národní archiv. Zdigitalizována už je čtvrtina a to ostatní ne. Začne se s tím kšeftovat a nikdo k tomu nebude mít přístup,“ dodala.

Z tábora Šustrové

“Řeči o tom, že některý z členů Rady Ústavu pro studium totalitních režimů či dokonce nějaká klika v této Radě chce Ústav zničit, jsou nesmyslné a naprosto neopodstatněné. Naopak. Rada, která se od třetího ledna schází v novém složení, má zájem na tom, aby ÚSTR existoval a pracoval. Proto se její členové chtějí o dosavadním chodu instituce co nejvíc dozvědět,“ sdělila ParlamentnímListům.cz Petruška Šustrová.

“Zatím jsme narazili na určité nedostatky, například knihy, které ÚSTR vydává, z větší části nevznikají na základě projektů, na kterých tam odborníci pracují. ÚSTR se často podílí na vydávání knih jiných nakladatelství, jejichž autoři s prací ÚSTR nijak nesouvisejí,“ uvedla a pokračovala: “Pokud jde o digitalizaci archiválií, byly digitalizovány miliony stránek, ale zájemcům je z nich na webových stránkách Ústavu nebo Archivu bezpečnostních složek přístupný jen nepatrný zlomek.“ Tento stav se, jak dodala Šustrová, bude Rada snažit změnit k lepšímu, aby Ústav i Archiv naplňovaly své zákonné zadání a sloužily veřejnosti.

Odbory o destrukci

“Od vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů i Archivu bezpečnostních složek se čas od času ozývají hlasy různých politických, konkurenčních, profesních a lobbistických skupin, snažících se dlouhodobě oslabit společenský vliv a činnost obou institucí. Tyto skupiny se netají tím, že by ústav přetvořily na čistě profesní, akademickou instituci pro úzký okruh vybraných historiků, omezily její specifické aktivity či dokonce zrušily,“ napsala už v lednovém otevřeném stanovisku nezávislá odborová organizace Ústavu pro studium totalitních režimů.

“Svým zjevně destruktivním záměrem se Rada snaží vrátit obě instituce do vyhrocené konfliktní situace, jež nastala v roce 2010,“ pokračuje se v posledním odstavci stanoviska. Nedávno byli totiž do Rady ÚSTR Senátem zvoleni archivářka Emilie Benešová, politolog Lukáš Jelínek, zmíněný antropolog Uhl a její předsedkyní se stala publicistka Petruška Šustrová. Některých z nich se nejspíš část pracovníků Ústavu zalekla a nyní dává své obavy hlasitě najevo.

První romské rodiny dostaly v Ostravě byty

11.2.2013 ct24.cz

ire_

Ostrava - První čtyři rodiny dostaly v Ostravě od města klíče od nových sociálních bytů. Pokud budou dodržovat pravidla a posílat děti do školy, město jim pomůže. Radnice tak rozjíždí program, který chce do budoucna financovat stovkami milionů z unie. Lidí, kteří by potřebovali ve městě pomoci z ghetta, jsou ale tisíce.

Ostrava-Přívoz, Palackého ulice - typická vyloučená lokalita. Naprostou většinou obyvatel jsou Romové a práci tu má jen málokdo. Cestu z ghetta město nabízí prvním čtyřem rodinám. Bydlely hlavně na ubytovnách, do programu je vybraly neziskové organizace. Musí být nekonfliktní a v místě bydlet tři roky. "Snažíme se jim sehnat vzdělání i zaměstnání a rodiny jsou zase povinny ten program dodržovat, starat se o své okolí, posílat děti do škol," říká Martin Štěpánek /ODS/, náměstek primátora. Do konce roku chce město takto umístit dalších 50 lidí.

Pomoci romské rodině chce i aktivista Stanislav Penc, vede však spor s libáňskou radnicí. Penc tvrdí, že mu město nepochopitelně brání v jeho snaze opravit polorozpadlý dům bezproblémové rodině a vybudovat v něm sociální byty. Chování radnice označuje za rasistické. Libáň to ale odmítá.

Dům Penc koupil v exekuci. Prý proto, aby se nedostal do rukou spekulantů a aby romská rodina měla i nadále kde bydlet. Nájemné nevybírá. Rozhodl se, že sežene dotaci, dům opraví a vybuduje čtyři sociální byty. Radní ale Pencův investiční záměr zamítli. Podle starosty Libáně je za jednoznačným postojem radních hlavně nedostatek informací. Nikdo podle něj pořádně neví, co chce Stanislav Penc postavit, protože s radnicí komunikuje výhradně písemně. Penc svoji snahu dům opravit vzdát ale nehodlá. Jsme připraveni jednat, dodává starosta.

Aktivista se pře s obcí kvůli domu s Romy

11.2.2013

ČT 1 18:00 Události v regionech

Jorga HRUŠKOVÁ, moderátorka

--------------------

Spor o polorozpadlý dům obývaný Romy vede aktivista Stanislav Penc a Libáň na Jičínsku. Penc tvrdí, že mu město nepochopitelně brání v jeho snaze dům bezproblémové rodiny opravit a vybudovat v něm sociální byty. Chování radnice označuje za rasistické. Libáň to odmítá.

Přemysl ŠRÁMEK, redaktor

--------------------

Polorozpadlý dům Stanislav Penc koupil v exekuci, prý proto, aby se nedostalo do rukou spekulantů a aby romská rodina měla i nadále kde bydlet. Nájemné nevybírá.

Marta MIKOVÁ, obyvatelka domu

--------------------

Já bych si třeba i někde koupila baráček, ale zase miliony a miliony nejsou na tohle to.

Přemysl ŠRÁMEK, redaktor

--------------------

Stanislav Penc se rozhodl, že sežene dotaci. Dům opraví a vybuduje 4 sociální byty. Problém je, že dům má jiného majitele než pozemek, na kterém stojí. Ten patří městu. A radní Pencův investiční záměr zamítli.

Petr SOUKUP, starosta Libáně /STAN/

--------------------

Nevíme, pro koho vlastně by ten dům byl určen. Předpokládám, že by to byli asi sociálně slabí občané, ale my se sociálně slabými občany máme v Libáni už také své zkušenosti.

Stanislav PENC, majitel domu

--------------------

To je ukázka jasně rasistického postoje diskriminačního, který do 21. století nepatří.

Přemysl ŠRÁMEK, redaktor

--------------------

Podle starosty Libáně je za jednoznačným postojem radních hlavně nedostatek informací. Že někdo pořádně neví, co chce Stanislav Penc postavit, protože s radnicí komunikuje výhradně písemně.

Petr SOUKUP, starosta Libáně /STAN/

--------------------

Za 7 let působení ve funkci jsem ho viděl naposledy před 4 lety.

Stanislav PENC, majitel domu

--------------------

Smyslem mého prvního dopisu, prvního, druhého, třetího, čtvrtého i pátého je to možné na Internetu jednoduše ověřit je, snaha o to, abychom si sedli k jednacímu stolu.

Přemysl ŠRÁMEK, redaktor

--------------------

Stanislav Penc říká, že svůj záměr dům opravit jen tak nevzdá. "Jsme připraveni jednat," reaguje starosta. Přemysl Šrámek, Česká televize, Jičínsko.

Prvenství České republiky

30.1.2013 ČT 1

19:00 Události

Aneta SAVAROVÁ, redaktorka

--------------------

Jedno prvenství nám ale v souvislosti s konopím zůstává, i když rozhodně není chvályhodné. Téměř polovina mladých ve věku 15 až 34 let ho vyzkoušela. Ukazuje to zpráva Evropského monitorovacího střediska pro drogy a drogovou závislost za loňský rok. A důvody? Podle odborníků dostupnost a společenská tolerance téhle kontroverzní drogy.

Barbora PETEROVÁ, redaktorka ČT

--------------------

Zabalit a vykouřit jointa marihuany. Pro mladé Čechy nic výjimečného. Alespoň jednou to zkusila víc než polovina z nich.

Ivan DOUDA, psycholog, Drop In

--------------------

Trend, že mladí lidé alespoň okusí, a někteří z nich berou pravidelněji, trvá už 10, 15 let.

Barbora PETEROVÁ, redaktorka ČT

--------------------

Těch, co se vrhnou na samotné pěstování konopí, je už méně. A svoji zálibu spíš skrývají. Z balkonů a zahrad se rostliny často přesouvají pod umělé osvětlení.

Michal JAKEŠ, majitel obchodu s konopnými semeny

--------------------

Zájem, řekněme, je od 20 do 70 let. Poslední 2, 3 roky byla stoupající tendence. Teď se to stabilizovalo.

Barbora PETEROVÁ, redaktorka ČT

--------------------

Pěstovat jakékoliv rostliny doma pod umělým osvětlením, přitom není levná záležitost. Substrát, hnojivo, vzduchotechnika, osvětlení a box na pěstování pro jeden metr čtvereční stojí od 15 do 30 tisíc.

Ivan DOUDA, psycholog, Drop In

--------------------

Většina uživatelů jsou vlastně malopěstitelé a předávají si to mezi sebou.

Barbora PETEROVÁ, redaktorka ČT

--------------------

Konopí přímo na zahradě pěstuje i aktivista Stanislav Penc. Loni v červnu šokoval poslance, když na jednání zdravotního výboru přinesl krabici plnou sušené rostliny. Symbol jeho výhrad k novele zákona.

Stanislav PENC, aktivista /29.6.2012/

--------------------

Poslanci chtějí konopí vykupovat, chtějí ho vykupovat velice draze.

Barbora PETEROVÁ, redaktorka ČT

--------------------

Marihuana se do politiky dostala už před 10 lety. Prezident Václav Havel tehdy omilostnil Milana Kříkalu z Ostravy. 7 rostlinami konopí si chtěl léčit Parkinsonovu chorobu. Barbora Peterová, Česká televize.

Aneta SAVAROVÁ, redaktorka

--------------------

Přechovávání malého množství marihuany pro vlastní potřebu je přestupek a hrozí za něj pokuta až 15 tisíc korun. Pokud je množství větší než malé, může být trestem až roční vězení.

Aktivista Penc vyzývá: Nevracíme se do Moskvy, tak se uklidněte

30.1.2013 parlamentnilisty.cz

Jan Rychetsky

JINÝMA OČIMA Dnešní spolky intelektuálů už ve společnosti nehrají tak zásadní roli jako dřív, kdy protestem riskovaly přinejmenším návštěvu estébáků. I když Stanislav Penc nevolil Miloše Zemana, petici proti němu nepovažuje za moc šťastnou a spíše nabádá k demokratickému postoji. Zeman na Hradě sice vývoji občanské společnosti moc nepomůže, ale zatím mu netřeba nasazovat psí hlavu.

Ohledně protizemanovské petice má jasno. “Bál bych se podobných výzev k rozdělování společnosti. I když se mi prezident nemusí líbit a nemusí se mi zamlouvat prolhaný závěr jeho volební kampaně, nebudu mu nasazovat psí hlavu. Tak bych ve skutečnosti zčásti ukázal, že nejsem demokrat a nejsem schopen brát i pohled někoho jiného. Společnost je prostě taková. Po dvaceti letech si raději vybrala populistu než člověka, nad jehož slovy musí trochu přemýšlet. Tak to je, což ale neznamená, že by šlo o krok o dvacet let zpět, a že bychom se vraceli do Moskvy,“ soudí Stanislav Penc, jenž je aktivní v boji za lidská práva. Prostě tábor voličů Karla Schwarzenberga nabádá ke zdrženlivosti.

Právo na názor

Penc v první řadě uznává názor každého na svůj názor. “Žádné petice jsem nepodepisoval, na internetových sítích jsem podporoval jednoho z kandidátů, ale nebyl v žádném volebním týmu a nechodil na mejdany. To, že někdo volí stejného kandidáta, neznamená, že musí mít stejný pohled na svět nejen s tím kandidátem, ale ani s ostatními voliči. Jsem zastáncem toho, že každý má mít právo na svůj názor, i když je odlišný od názoru někoho jiného. Sporné je to v případě, když někdo svým názorem vyzývá k násilí proti někomu jinému, vytváří tvrdý předěl s rasistickými výroky o Židech, Maďarech, Němcích, Češích a dalších. Ten nemá mít právo na svůj názor a má být potrestán, ale jinak, ať si lidé říkají, co chtějí,“ vysvětluje.

Podle něj má prezident ve společnosti význam symbolický. “Pro vnímání politiky společností, ale v tom není jediný. Do dnešní politiky a vnímání se Miloš Zeman jen hodí. Pro velkou část společnosti, jak je vidět podle výsledků, bude radostí, že jim pomalu senilní dědeček na Hradě bude vyprávět vtipy a pololži. Co se týká reálné politiky, kterou může vykonávat, tak si počkejme na jeho kroky. Říkal, že bude prezidentem spodních deseti milionů a tak doufejme, že do konce volebního období skutečně neudělá z deseti milionů občanů spodních deset milionů,“ podotýká s tím, že Zeman nejspíš nebude tím, kdo by se významně zasadil o rozvoj občanské společnosti.

“Doufám ale, že když mu někdo z občanů napíše dopis na Hrad, tak se jím bude zabývat. Ne, jak to dělal jeho předchůdce Václav Klaus, který na dopisy zásadně neodpovídal. To uvidíme. Zatím vytváří tlaky, jaké dělal vždy. Klasický populista. Logicky první, co řekl, aby se o něm mluvilo, tak že mají být předčasné volby. O tom ale on nerozhoduje. O tom rozhoduje Poslanecká sněmovna vyslovením či nevyslovením důvěry nebo vláda jako celek pokud nerezignuje. On o tom samozřejmě ví a také ví, že politiku dělají politici, a když jim nejde o blaho občanů, tak je jedno, co říkají, novináři to stejně napíší a jede se dál. Může se pak docela dobře rozjet na populistické vlně,“ dodává.

Slábnoucí role intelektuálů

Dnešní spolky intelektuálů už podle něj nemají ve společnosti zásadní význam. “Na rozdíl od doby předrevoluční dnešní intelektuálové už nedávají krk na stůl. Už si každý může pindat, co chce a za jeho slovy nemusejí být žádné činy. Dřív, když jste podepsal nějakou petici, která proti něčemu protestovala, tak jste čekal na výslech, zatčení či šikanu. Po revoluci nastala doba, kdy je možné leccos změnit. A mnoho lidí ve společnosti to také dělá a posouvají ji tím dál. Třeba různé záslužné charity. A pak jsou zde intelektuálové, co mají jen své výkřiky. Třeba lidé, co nejsou ochotni řádně platit daně, vytvoří nadaci proti korupci a jejich hlavní aktivita je v tom, aby stát vytvořil podmínky, aby mohli sedět v komisi, která bude moci zkoumat živé svazky BIS. I takoví jsou někteří dnešní intelektuálové,“ doplňuje.

Ostatně v současnosti naznačenou možnost, že se Karel Schwarzenberg stane premiérem, nevidí jako moc reálnou. “V prezidentské volbě hrál i přes jeho politické angažmá v TOP 09 velkou roli životní příběh a pohled na svět. Nejen, že je nejbohatší politik ze všech, ale je i dobrým hospodářem. To znamená, že zaměstnává řadu lidí a dělá to dobře po generace. To že bude premiérem za tuto politickou stranu, že bude kandidovat na předsedu TOP 09, jí podle mě moc hlasů nepřidá, ale nevím. Já určitě, i přesto, že jsem ho teď volil, TOP 09 volit nebudu. Vždyť tam mají ministry, co na lidi, kteří ztrácí střechu nad hlavou, posílají policejní těžkooděnce. Takové podle mě moc lidí volit nebude. Ale může se tát, že marketingovým tahem a kampaní může TOP 09 ještě převálcovat ODS,“ přemítá.

Podle něj bude velké části lidí, co chtěla mít Karla Schwarzenberga prezidentem, lhostejné, jestli se stane premiérem. “Včera jsem viděl paní, která odpovídala za politickou přípravu kampaně Karla Schwarzenberga, a žasnul jsem, že se mu to i s takovými lidmi povedlo. Říkám jí paní jakoby, protože jde o její nejoblíbenější slovo. Ta paní vše zpochybnila, ale o všem prý věděla předem. Ještě říkala, že musel Karel chodit na vládu i do Sněmovny, pak že vlastně nemusel, ale chodil, proto většinu schůzí začínali v šest a končili ve tři ráno. Chudák Karel,“ říká v kritice Schwarzenbergova volebního týmu Stanislav Penc. Ohledně voleb jasně zdůrazňuje, že zastupitelská demokracie je o tom, abychom si zvolili lidi, na které nadáváme nebo ne, ale abychom se společně neprali na ulicích.

Recept pro Český ráj

28.1.2013 Respekt

Tomáš Brolík

Jak Stanislav Penc a libáňská radnice stavěli sociální byt

Na samotném kraji vesnice, a přesto pár kroků od pěkného malého náměstí s třemi hospodami stojí ruina domu, obklopená různými přístavky a plechovými budkami. Žijí v nich králíci, kozy a Mikóovi. Romská rodina usazená v dvoutisícové Libáni blízko Jičína už celá desetiletí. Ne takhle, dřív bydleli v jiném domě a tenhle koupili za úspory před dvaceti lety. Už tehdy nebyl v nejlepším stavu, a i když staří Mikóovi oba pracovali, na opravy neměli peníze, takže dům postupně zchátral.

Ještě před odchodem do důchodu pana Mikóa propustili z údržby silnic, kde celý život pracoval, nenahlásil se na pracovním úřadě a kvůli nedoplatku na pojistném se zadlužil u lichvářské firmy. Na dům, jediný příbytek Mikóových, byla uvalena exekuce, a kdyby si případu nevšiml jejich soused a hospodář Stanislav Penc, byl by to typický příběh o dluhu se špatným koncem.

Dopis č. 1

Vážení členové rady města Libáně, obracím se na Vás v souvislosti s domem na adrese Českých bratří 259 a jeho obyvateli. Jde o zdevastovaný dům, který je navíc divnou zvací vizitkou města Libáň. V minulosti byl vyhlášen za neobyvatelný. Žije zde rodina Mikóových v neutěšených podmínkách. Manželé Mikóovi jsou v pokročilém důchodovém věku. Jde o nekonfliktní romskou rodinu, František Mikó celý život pracoval v dělnických profesích a velké části obyvatel Libáně pomáhal v nádenických pracích.

Jsem přesvědčen, že každý má právo na důstojné bydlení a stáří. Když jsem se z veřejné vyhlášky dozvěděl, že dům je v exekuci a Mikóovi mají přijít o střechu nad hlavou, zúčastnil jsem se dražby a dům koupil. Rozhodl jsem se oslovit Vás a další instituce se záměrem na tomto místě zbudovat bytový dům se čtyřmi byty v režimu sociálního bydlení, který by zajistil dlouhodobé důstojné bydlení pro sociálně znevýhodněné občany. Prvními obyvateli tohoto domu by byli dnešní obyvatelé domu č. p. 259.

Hodlám oslovit státní i nestátní instituce, abych zajistil dostatečné finanční prostředky na tento záměr. Město to de facto nebude stát žádné finance z jeho rozpočtu, samozřejmě nerozhodnete-li se finančně celý projekt podpořit. V této souvislosti Vás žádám, abyste vyslovili souhlas s výstavbou bytového domu a provozováním podporovaných sociálních bytů na adrese Českých bratří č. p. 259 v Libáni. Dále Vás žádám o domluvu k užívání stavebního pozemku, na kterém dům stojí a který město vlastní. Věřím, že Vám není lhostejný osud těch nejslabších a vyhovíte mé žádosti.

S přátelským pozdravem, Stanislav Penc, 28. 9. 2012

„Nedělal jsem to proto, abych vlastnil nějaký dům,“ vysvětluje Stanislav Penc. „Bylo mi jasné, že pokud o tenhle dům přijdou, nebudou mít kam jít.“ Ta představa se mu nelíbila, i když se dá říct, že celou patálii si obyvatelé způsobili sami tím, že hlava rodiny nenahlásila včas své zaměstnanecké trable úřadům a pro pomoc se pak obrátila na lichváře. Neodpovědnost. Ale Stanislav Pencjí rozumí. „Františka Mikóa znám léta, je to obyčejný chlap -ale člověk, pro kterého není jednoduché jednat s úřady. Úřad je pro něj vlastně nepřekonatelná překážka,“ říká.

Dům proto v aukci koupil a hledal někoho, kdo by jeho myšlenku - zachránit bydlení pro Mikóovi a pro Libáň zařídit užitečnou službu do budoucna - uskutečnil. Když zjistil, že nikoho takového nenajde, rozhodl se nápadu věnovat vlastní energii. Kvůli financování oslovil různé charitativní organizace, informoval se o možnosti státních dotací, u známého architekta Davida Vávry si domluvil projekt domu jen za cenu nákladů. Potřeboval už jen souhlas města, které pozemek pod domem vlastní.

Dopisy č. 2 a 3

Vážený pane Penci, reaguji na Váš dopis, ve kterém popisujete problematiku bydlení manželů Mikóových a Váš záměr. Dům je pro Libáň skutečně „divnou zvací vizitkou“. Je však potřeba si uvědomit, že touto vizitkou se stal výlučně přístupem jeho obyvatel.

Váš záměr s nemovitostí, jíž jste se stal vlastníkem, vnímáme jako ušlechtilý, nicméně upozorňujeme, že (...) při stavební úpravě nebo přestavbě bude třeba stavební povolení, jehož vydání bude vyžadovat souhlas vlastníka pozemků. Vzhledem ke zkušenostem s těmito občany, zejména s občany v ulici Jičínská, není vůle radních ani zastupitelů výše uvedený souhlas vydat a nastane spíše snaha o vytěsnění nepřizpůsobivých občanů mimo katastr našeho města, přestože rodina Mikóova nepatří dlouhodobě k problémové kategorii posuzovaných osob.

Z výše uvedených důvodů nepodporuje rada města Váš záměr a nedává souhlas jako vlastník pozemku k jakékoli stavební úpravě, která by vyžadovala stavební povolení a která by směřovala k vybudování malometrážních bytů pro sociálně slabé a nepřizpůsobivé občany. Současně rada rozhodla, že není záměrem města pozemek prodat ani pronajmout.

S pozdravem Petr Soukup, starosta, 18. 10. 2012 S velkým údivem jsem přijal Váš dopis obsahující řadu diskriminačních výroků ve spojení se zneužitím pravomoci úřední osoby. Tvrzením o vytěsnění vámi označených občanů, které spojuje jen příslušnost k romskému etniku, se dopouštíte zjevné diskriminace, která je v naší zemi trestná. Snaha zabránit vytvoření sociálního bydlení i deklarovaný záměr zabránit zvelebení mnou vlastněné nemovitosti se dá kvalifikovat jako porušení zákona z Vaší strany. Doufám, že jde o nepochopení mého záměru a celá věc se dá vysvětlit a tím i napravit.

Zdůrazňuji, že změnou rodinného domu na dům bytový nedojde ke změně tvaru ani charakteru domu. Nejde o malometrážní byty pro nepřizpůsobivé, jak jste tento záměr nazvali, ale o vytvoření čtyř samostatných bytů pro sociálně potřebné na dobu zhruba 25 let.

Věřím, že si zpětně vše uvědomíte a přistoupíte na jasnou dohodu ohledně využití zmiňovaného pozemku a vyslovíte souhlas ke změně rodinného domu na dům bytový a souhlas s vybudováním sociálního bydlení, což je jedna z podmínek Státního fondu rozvoje bydlení k udělení finanční podpory.

S pozdravem Stanislav Penc, 12. 11. 2012 „Pan Penc měl nejdříve osobně přijít a všechno zastupitelstvu vysvětlit,“ popisuje ve své pracovně Petr Soukup, libáňský starosta, hlavní výtku a podle něho také hlavní důvod, proč město návrh Stanislava Pence zamítlo. „Prostě jsme neměli dostatek informací,“ dodává. Na otázku, proč si tedy město po obdržení farmářovy nabídky další informace samo nevyžádalo a místo toho záměr hned zamítlo, však odpověď nenabízí. Znovu se vrací ke své zmínce o „vytěsnění“. „Ta formulace byla nešťastná, ale musíte chápat, že lidé tu mají různé zkušenosti,“ říká starosta a popisuje problémy, které působí jedna libáňská romská rodina. S tou ale Mikóovi nemají nic společného, což uznává i starosta Soukup. „Ano, Mikóovi jsou starousedlíci. A jsou bezproblémoví, jenom prostě žijí jinak, což vidíte na první pohled,“ říká. Jemu osobně by nevadilo, kdyby Mikóovi žili v obci dál, ale spolu se zastupiteli si prý kladl otázku, kdo by v nových bytech bydlel po nich. „Protože,“ uzavírá rozhovor, „na rovinu řečeno: nikdo nechce mít v sousedství dům plný cikánů. A získali jsme dojem, že přesně to by se tu stalo.“

Dopis č. 4

Město Libáň trvá na svém stanovisku a jako vlastník pozemků využije všech zákonných možností k podání konkrétních námitek ke všem stupňům jednotlivých řízení, jakož i k předložené stavební dokumentaci.

S pozdravem Petr Soukup, 7. 1. 2013 Stanislavu Pencovise tak souhlas města spíš vzdaluje. Bude se jej ale snažit získat i tak – přesvědčováním politiků a nakonec i trestním oznámením. Je totiž přesvědčen, že radnice porušuje zákon. A její souhlas je to poslední, co jeho záměru brání. Pro dům Mikóových dál shání materiál a dobrovolníky na práci. „Neztrácím tím životní čas proto, abych si pak s někým mohl popovídat, jak jsem hezky zachránil dům a rodinu,“ říká. „Chci ukázat recept pro ostatní, kteří by chtěli udělat něco podobného.“

***

Chartisté podpořili protestující studenty

17.1.2013 TV Metropol

15:00 Zprávy

redaktor

--------------------

Dana Němcová, Stanislav Penc nebo Alexandr Vondra, představitelé předlistopadové opozice, kteří byli na začátku takzvaného Palachova týdne v roce 1989 zatčeni na Václavském náměstí, se sešli u sochy svatého Václava, aby podpořili protesty studentů proti krajským komunistickým radním ve školství.

Alexandr VONDRA, někdejší mluvčí Charty 77

--------------------

Já se s těmi studenty, kteří proti tomu protestují, absolutně sympatizuji a solidarizuji, protože skutečně komunista na školství, to je horší než kozel v zahradě.

Petr PLACÁK, spisovatel a historik

--------------------

Je ostuda, že proti tomu protestují studenti, kteří vlastně dobu komunismu nezažili a mají, vědí o tom jenom, mají o tom jenom zprostředkované informace a že ti lidi, kteří ten komunismus zažili, tak že jsou v tomhle tom smyslu pasivní, no.

redaktor

--------------------

Signatáři Charty 77 se svojí iniciativou snaží na pasivitu lidí ve vztahu k minulému režimu upozornit.

Dana NĚMCOVÁ, strážkyně odkazu Charty 77

--------------------

Já mám obavu, že lidi se spíš snaží zapomenout na to, co bylo a naše snaha je, aby si to znovu uvědomili, aby ti, kteří pamatujou, tak nemysleli jenom na to, že měli určité jistoty vykoupené tím, že byli prostě jako otroci bez svobody a aby pro ty nové ta svoboda měla nějakou cenu, protože tu cenu prostě lidi byli ochotni tenkrát platit skutečně.

Alexandr VONDRA, někdejší mluvčí Charty 77

--------------------

Myslím si, že to byl důležitý moment, protože tehdy skutečně to zvedlo odhodlání české veřejnosti a to, co se pak tady celý týden na Václaváku dělo, tak skutečně narýsovalo cestu k listopadové revoluci a já jsem rád, že dneska tu žádná policie není a že my všichni můžeme svobodně svůj názor říct.

redaktor

--------------------

V průběhu týdne už na protest proti účasti komunistů ve vedení krajů proběhly demonstrace v Olomouci, Českých Budějovicích, Karlových Varech a ve Zlíně. Palachův týden pak v sobotu devatenáctého ledna ve čtrnáct hodin zakončí demonstrace na Václavském náměstí.

Zatčení o Palachově týdnu podpořili studenty proti komunistům

16.1.2013 tyden.cz

ČTK

Představitelé předlistopadové opozice, kteří byli na začátku tzv. Palachova týdne v roce 1989 zatčeni na Václavském náměstí, ve středu na stejném místě podpořili protesty studentů proti tomu, že místa některých krajských radních pro školství obsadili funkcionáři KSČM. V horní části náměstí během krátkého setkání položili květiny k pomníku sv. Václava a připomněli si události před 24 lety.

"Komunisté falšovali dějiny, přivlastňovali si osobnosti či dějinné události, které s nimi neměly zhola nic společného, falšovali výzkum stejně jako statistické údaje. Cenzurovali veškeré informace v zemi, od sdělovacích prostředků přes texty písní až třeba po návody na obalech zboží, zakazovali nejen odbornou literaturu i beletrii, ale třeba i jen dětské říkanky jen z toho důvodu, že je napsal či ilustroval autor, který byl v nemilosti," řekl ve středu někdejší disident Petr Placák.

V prohlášení, které přečetl přítomným zástupcům médií a několika přihlížejícím, uvedl, že dnešní KSČM se nejen nedistancovala od způsobu své předlistopadové vlády, ale "onu dobu všestranného kulturního a ekonomického úpadku vydává za vrchol našich dějin".

Ze účastníků zatčených během demonstrací z Palachova týdne od 15. do 20. ledna 1989 ve středu přišli také Dana Němcová, Jana Petrová-Marco, David Němec, Ota Veverka, Stanislav Penc a Alexandr Vondra. "Nemohu zapomenout na zesnulou Jana Sternovou, která ve svých sedmdesáti letech za sebou měla koncentrační tábor a výslechy na gestapu. Po zatčení nám cestou ke komunistickým vyšetřovatelům rozdávala cigarety," vzpomínal Placák.

Disidenti si připomněli své zatčení v lednu 1989. A podpořili protesty proti radním z KSČM

16.1.2013 zpravy.rozhlas.cz

Veronika Sedláčková,Vojtěch Kouřímský_

Na pražském Václavském náměstí se dnes odpoledne sešli někdejší disidenti, aby si v den výročí upálení Jana Palacha připomněli své zatčení během takzvaného Palachova týdne v roce 1989. Na stejném místě, kde je tehdy zadržela komunistická policie, podpořili také protesty studentů, aby místa radních pro školství v některých krajích obsadili zástupci KSČM.

„Samozřejmě my respektujeme výsledek krajských voleb, ale pokud jde o obsazování míst radních zodpovědných za školství, tak v tomto případě se naprosto solidarizuji jak se studenty, tak i s mnohými učiteli, protože vycházím z toho, že komunista ve školství je horší než kozel v zahradě,“ uvedl Alexandr Vondra.Vondra je jedním z lidí, kteří v lednu 89 skončili v policejní cele. Současnému politikovi za ODS a exministrovi obrany vadí, stejně jako dalším disidentů, kteří se dnes sešli u sochy svatého Václava, že se komunisté nedistancovali od minulosti.Poslanec za KSČM Pavel Kováčik v reakci na Vondru podotkl, že KSČM dneška není KSČ minulosti. Kdo chtěl slyšet omluvu a distanci strany od minulosti, ten ji podle něj slyšel. Navíc kontroval, že i v porevoluční éře se staly věci, od nichž by se měly strany distancovat.„Já jsem neslyšel, že by se kdokoli z ODS včetně pana Vondry distancoval od lumpáren devadesátých let, od tunelování, od korupce, od rozkrádání všeho, co tady bylo. A to si myslím, že, mělo-li by to být vzato jako, řekněme, čestný postoj, tak musí zaznít i toto. Jestli připomínáme minulost, tak minulost je také ta, co byla po převratu, nikoli pouze před převratem,“ řekl Kováčik.Protesty proti radním z KSČM zaznívají z Jihočeského a Karlovarského kraje. Podle Kováčika nelze uvažovat o tom, že by se jeho strana krajských postů radních pro školství vzdala – je to prý výsledek voleb a povolebního vyjednávání.Před 44 lety se upálil student Jan Palach. Lidé uctí jeho památku„Já to beru tak, že každý má právo protestovat, samozřejmě jsme v demokratické společnosti. Ale součástí té demokratické společnosti je také respekt k výsledkům demokratických a svobodných voleb. Ostatně to je také to, proč se třeba disidenti před listopadem 1989 organizovali a scházeli. My to teď naprosto respektujeme a chceme, aby to respektoval každý, a nejenom, když se to hodí,“ doplnil Kováčik.Vondra řekl, že takový postoj vítá. Podle něj však Kováčik patří k těm rozumnějším hlasům v KSČM.„Ale je tam celá řada dalších lidí, kteří sedí v parlamentu, jako paní nebo soudružka Semelová, kteří se vůbec nedistancovali od minulosti, a naopak se ke Klementu Gottwaldovi a dalším hlásí,“ řekl.Podotkl také, že protesty studentů a učitelů nejsou něco, co by vyvolal on a další disidenti. „To je akce, kterou zahájili spontánně studenti a někteří jejich kantoři, a my jsme jim pouze vyjádřili svou podporu a porozumění,“ řekl Vondra.Akce se dnes kromě Vondry účastnili také Dana Němcová, Jana Petrová-Marco, David Němec, Ota Veverka, Stanislav Penc či Petr Placák.„To prohlášení navrhl Petr Placák, jeden z těch z nás, kteří byli zatčeni 16. ledna před 24 lety na Václavském náměstí, když jsme tam pokládali kytičku, abychom vzdali úctu Janu Palachovi. A my jsme to všichni, kteří jsme tam byli, naprosto spontánně podpořili, protože ten text si o to samozřejmě říkal. Byli jsme tam prakticky všichni, s výjimkou dvou, kteří už mezi námi nejsou, a to je Václav Havel a Jana Sternová,“ dodal Vondra. Jan PalachLidé v Karlových Varech demonstrovali proti komunistickému radnímu Václavu SloupoviProtest jihočeských studentů proti KSČM pokračuje štafetovou hladovkouVáclav Sloup, radní Karlovarského kraje a bývalý člen Pohraniční strážeDo Říma za Janem Palachem Pro režisérku Hollandovou je Palach hrdinou. Film o jeho upálení bude mít premiéru v pátekDva dokumenty o Janu Palachovi ve vysílání VltavyOběť Jana Palacha připomínají pietní akce i nový internetový portálPetr Blažek: Čin Jana Palacha vyvolává otázky o smyslu životaTýden Jana Palacha

Co byste Čechům přáli do roku 2013?

4.1.2013 Parlamentní listy

Jana Šulcová

» Parlamentní Listy původně chtěly v anketě vyzpovídat umělce a obecně lidi, kteří jsou ve svém oboru úspěšní. Zajímalo je, koho z politiků si váží, kdo podle nich nejvíce rozumí politickému „řemeslu“ a proč.

Politiku nikdo neumí?

Bohužel však nepochodily. Kromě špičkových lékařů Jana Pirka, který za nejschopnějšího politika označil premiéra Petra Nečase (ODS), a Jana Cimického, který uvedl, že ideální objekt v politice nenalézá, se však z řad úspěšných Čechů nedočkaly žádných odpovědí.

Nedozvěděly se tak, kdo třeba podle Stanislava Pence, Milana Uhdeho, Františka Ringo Čecha, Jiřího Bessera, Zdeňka Tůmy nebo Zdeňka Trošky ovládá politické řemeslo nejlépe. Anketu tak nakonec uspořádaly celkem tradičně mezi politiky. Těch se ptaly, co by alespoň Čechům popřáli do nového roku.

Jiřina Šiklová socioložka

Čechům přeji, aby si zvolili lepší politiky, pak jim dali důvěru, vážili si jich a neměli jsme zde permanentní předvolební boj.

Michal Doktor exODS

Pevné zdraví a štěstí, úctu k sobě samým i k úctyhodným, přiměřenou zdrženlivost a přetrvávající schopnost prohlédnout a vyhnout se kdejakým modernistickým čertovinám.

Jiří Koskuba ČSSD

Vzhledem k tomu, že jsem hlavně lékař a mimo jiné současné zdravotnické reformy ve mně vyvolávají minimálně rozpaky, tak vedle přání milým Čechům dovolte z mé strany i jisté doporučení: buďte raději zdraví.

Stanislav Grospič KSČM

Určitě bych popřál především hodně zdraví a osobní spokojenosti v životě. Dále jistotu práce a lepší budoucnost, než jim připravuje Nečasova vláda.

John Bok předseda Spolku Šalamoun

Kromě zdraví a lásky, což jsou základní atributy života, bych Čechům přál lepší vládu, rozumnější politiky. A aby si vybrali dobrého prezidenta.

Jaroslav Eček TOP 09

Hlavně hodně zdraví. Vladimír Čech herec, moderátor Popřál bych jim méně jedovaté závistivosti, která je ničí, více vzájemné úcty, která jim chybí, méně agresivního vzteku, který je ovládá, více tolerance a lásky, které si nechávají brát. A ať jim pánbůh konečně nadělí schopnost si sami vládnout, což jim zatím osudově nejde.

Únos a mlácení disidenta jsou promlčeny

4.1.2013 TV Nova

19:30 Televizní noviny

Petr SUCHOŇ, moderátor

--------------------

Únos a mlácení disidenta Petra Placáka jsou promlčeny. Uplynulo od nich už více než 23 let. Rozhodl tak v odvolacím řízení Městský soud v Praze. Trojice na jaře nepravomocně odsouzených násilníků estébáků si tak může po letech oddechnout.

Zuzana SMIEŠKOVÁ, redaktorka

--------------------

Příběh jednoho z nejradikálnějších odpůrců minulého režimu, básníka a historika Petra Placáka začíná 21. června 89 na demonstraci proti kácení ve Stromovce.

redaktor /citace, zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů/

--------------------

"V Praze v době od 17. do 18. hodiny došlo v prostorách Stromovky k provokativní akci. Celkem bylo kontrolováno 105 osob. Ke skandování protisocialistických hesel nedošlo."

Petr PLACÁK, disident /archiv TN 30. 10. 2012/

--------------------

Mě právě 4 příslušníci StB vlastně unesli odtamtud, odvezli mě na Křivoklát do lesů, tam mě zbili, nechali mě tam.

Petruška ŠUSTROVÁ, disidentka, publicistka

--------------------

On měl hrozný modřiny a taky byl viditelně otřesenej.

Zuzana SMIEŠKOVÁ, redaktorka

--------------------

O tom, co se dělo na Křivoklátsku, není ve spise samozřejmě ani čárka.

Stanislav PENC, aktivista

--------------------

Byli to hajzlové, který byli schopný v x lidech si vyndat jednoho člověka a toho mlátit, anebo šikanovat.

Zuzana SMIEŠKOVÁ, redaktorka

--------------------

Placák podal celkem 3 trestní oznámení. Soudy se ale rozpohybovaly až loni. Když Obvodní soud pro Prahu 7 v případu na jaře rozhodoval, tak Irovského, Vrbického i Prchala potrestal. Odcházeli s tresty rok, rok a půl a s podmínkou. Čtvrtá estébácká mlátička René Springer mezitím zemřel. Proti rozsudku se státní zástupkyně i 3 odsouzení odvolali. Městský soud v Praze ale novým verdiktem Placáka šokuje. Případ má být už promlčený.

Martina LHOTÁKOVÁ, mluvčí Městského soudu v Praze

--------------------

Není výjimkou, že toto rozhodnutí v odvolací instanci může být zcela jiné.

Petr PLACÁK, disident

--------------------

Stát, který prostě s tím nic nedělal leta, tak najednou řekne, že to je promlčený, tak to je teda, myslím, naprosto absurdní.

Zuzana SMIEŠKOVÁ, redaktorka

--------------------

Zmlácený disident si chce stěžovat. Hodlá se dovolat spravedlnosti třeba až u Ústavního soudu. Zuzana Smiešková, televize Nova.