Právo
18.02.1999
OBČAN PENC

LENKA PROCHÁZKOVÁ, JOHN BOK

Každá změna každého režimu je provázena změnou názvosloví. Nemyslíme tím jen přejmenovávání ulic. Listopad 1989 zavrhl jednotný pojem lid ve prospěch různosti občanů.

Nám lidem se to zalíbilo. Připadali jsme si důležitější ve vztahu ke státu a svobodnější ve vztahu ke svému životu. Fatální obliba slova občan se promítla i do názvů nových politických stran, stejně jako kouzelné slovo demokracie.

I když oba pojmy jsou známé už z antiky, jejich magnetismus, na rozdíl od slova

lid, se nevyčerpal. Snad proto, že po dlouhá staletí nebyla tato slova veřejně používána, zatímco lid tu byl nepřetržitě. Je tu i dnes. V novinách se o něm sice nepíše a v parlamentě je to slovo přímo tabu, nicméně lid tu je a je tu z vlastní vůle. Podobně jako někdejší lid římský se i ten náš dnešní stará jen o svůj chléb a o hry, které mu denně přinášejí média. Novodobý lid se skrývá pod heslem konzument, čili spotřebitel, což zní přijatelněji. V širokém slova smyslu je ovšem spotřebitelem každý. Už jen tím, že odebíráme energii ze sítě nebo vodu z potrubí, jsme spotřebitelé. Za poskytované služby (zboží) platíme, čili jedná se o smluvní vztah. V užším slova smyslu je spotřebitelem (konzumní bytostí) ten, kdo spotřebovává svůj život podle doporučovaných návodů. (JEŠTĚ JSTE NEŠLI SPÁT? JSTE STÁLE S NÁMI? DOBŘE! ZA CHVÍLI NĚKDO ZAZVONÍ. DVAKRÁT. DVAKRÁT ZVONÍ JEN POŠŤÁK. POJĎME SE CHVÍLI BÁT! SPOLU. MÁTE V LEDNICI PIVO? OTEVŘTE HO! BUDETE HO POTŘEBOVAT!)

Spotřebitel si dá rád poradit, co s načatým večerem, co s načatým životem. Cítí se útulně, když přes zeď slyší, že i u sousedů klapla dvířka lednice a že i tam čekají na zazvonění pošťáka. Pocit sdíleného prožitku (ve stejné chvíli, i když v rozdílných fotelech) vytváří z jednotlivých spotřebitelů kompaktní lid.

A když v pravé poledne vtrhne do obývacích pokojů soubojová skupina debatérů, má každý spotřebitel pocit rozhodčího. Nedělní oběd je ten chléb k těm hrám. Ani signalizace palcem (zřetelná reakce rozvášněného lidu v římském cirku) není současným spotřebitelům (sledujícím děj v aréně) odepřena. Telefonní linky přijímají jejich odezvu a graficky ji předvádějí na obrazovce. Součet bodů je ovšem jenom zdánlivým vítězstvím jedněch a zdánlivou prohrou druhych, neboť z tohoto veřejného hlasování žádná krev neteče. To si lid jen tak nezávazně hraje na rozhodčího. Kdo si hraje, nezlobí.

Spotřebitel, který je každodenně vtahován do hry (kvízy, soutěže, shromažďování etiket.), se nicméně cítí byt uspokojen, protože má ošidný pocit, že se prostřednictvím těchto nimravych blbůstek stává součástí nějakého společenství, že o něčem rozhoduje a dokonce může vyhrát tričko. A tak spotřebitel posunuje (přežívá) svůj život podle návodů, a když se přiblíží k uzávěrce, vysloví dojemné poslední přání, aby mu na kremaci přišel zahrát na housle pan Svěrák. Ke potřebitelství je člověk dostrkáván. Pro občanský postoj se rozhoduje sám. Stejně jako sklon ke spotřebitelství má své postupné fáze, ani občanství nevzniká ze dne na den. Cesta k němu nemusí nutně začít výchovou v rodině a ve škole, i když ti šťastní, kteří mají fascinující příklad poblíž, si velkou část cesty (ne vždy!) urychlí. Co to tedy znamená a vyžaduje, stát se tady a teď skutečným občanem? Myslíme si, že na počátku je vědomí absence něčeho, co stát sice deklaruje, ale není schopen (ani ochoten) sám zajistit. (Například právo na spravedlivý soud.) Prvním předpokladem občanského postoje je schopnost rozeznat nedostatek, následně jej pochopit jako naléhavou vyzvu a nakonec ji přijmout jako svou osobní volbu. Skutečný občanský postoj znamená stálé hledání a stálou aktivitu. Je to cesta svým způsobem apoštolská, dobrodružná, nebezpečná, ale přitom jediná, po které lze jít, aby náš život nebyl spotřebováván bez užitku, bez přesahu. Občanství je služba bližnímu a obci. Stát s ní původně i počítal, když svým občanům zákonem zajistil právo na informaci, na šíření názorů, na spolčování. Kromě plebiscitu disponuje dnešní občan veškerými právy, jak zasahovat do stavu věcí a ovlivňovat změny ve prospěch obce. Obrazně (a přesto racionálně) řečeno, zatímco spotřebitel sedí ve fotelu u svého doporučeného piva a uhranutě čeká, až pošťák zazvoní dvakrát, občan má právo zatelefonovat ministrovi vnitra, vytrhnout jej z postele a sjednat si s ním schůzku kvůli policejnímu incidentu, jehož byl svědkem. A ještě dále: občan, který si své občanství uvědomuje i jako smluvní závazek ke státu, nezůstává netečný ani k zahraniční politice své země a využívá všech svých práv, aby se k ní veřejně vyjadřoval a organizoval akce (například na podporu utečenců či perzekuovaných bližních v jiných zemích). Občanství není krátkozraké a ani krátkodeché, protože to není role ve hře, ale životní volba. Uvědomujeme si, že tento nástin obrazu moderního občana by mohl působit idealisticky a naivně, pokud by nebyl podložen konkrétním příkladem. Čtenář nemá rád teorie, nudí ho a tohle rozhodně není ze života, sám nikoho takového nezná. My ale ano. Ujišťujeme čtenáře, že nejméně jeden takovy občan v Čechách skutečně existuje. Jmenuje se Stanislav Penc, je mu pouhych dvacet devět let a pro nás (starší aktivisty v oblasti lidských práv) je každodenním příkladem toho, že proti násilí, bezpráví, aroganci moci a zneužívání pravomocí je možné bojovat nenásilným a přesto účinným způsobem, který však vyžaduje oproštění od osobních ambicí, zato velikou vytrvalost a statečnost.

Občan Penc si nenavlékl své občanství až v listopadu 1989, ale už v době, kdy tento pojem měl ještě krycí jméno provokatér (případně vytržník, ztroskotanec, chuligán atd.). Jeho příběhy ze života jsou podrobně zdokumentované v archívech Ministerstva vnitra, pro nedůvěřivého čtenáře citujeme aspoň úryvek jedné Pencovy stížnosti. "Dne 30. srpna 1989, ve 20 hod. mně skupina příslušníků StB, které znám od vidění, na Karlově mostě vyhrožovala, že pokud most neopustím, shodí mě do Vltavy. Asi ve 20 hod. 10 minut jsem byl těmito příslušníky na začátku Karlovy ulice fyzicky napaden. Aniž by se mně něčím prokázali, vrhli se na mě, strhli mě na zem a začali mě kopat a bít pěstmi. Incident vyvolal pobouření kolemjdoucích turistů, s jejichž přispěním se mi podařilo uniknout.13. září jsem byl v 18 hod. na Gorkého náměstí zadržen příslušníky VB a StB. muž v civilu mě chytil za krk a s pomocí uniformovanych příslušníků VB mě zatlačili do služebního vozu. Odvezli mě na MO VB Školská, aniž by mně sdělili, proč jsem zadržen. Až po 6 hodinách jsem byl vyslechnut a poté opět bez jakéhokoli vysvětlení odvezen do CPZ. Po dalších 14 hodinách jsem byl propuštěn. Uvedené skutečnosti jsou dle mého názoru hrubým porušením čs. právního řádu a žádám v této věci o zahájení vyšetřování." Inspekce Ministerstva vnitra však Pencovi obratem sdělila, že "v postupu příslušníků SNB nebylo zjištěno porušení služebních a právních norem".

V dalších letech se aktivita občana Pence v oblasti lidských práv už stala legální a tedy tolerovanou. Některé politiky sice znervózňovala jeho všudypřítomnost na problematických setkáních, při vítání Pinocheta nebo čínské delegace se jeho protestní transparenty příliš nehodily, ale zakázat mu to nikdo nemohl. Vždycky nás fascinovalo, že někdo tak zábavny a neuspěchany jako Standa Penc dokáže zakládat fungující občanské spolky (HOST, Dokumentační středisko), sehnat pro ně místnosti v místech, nad kterymi by jásal pouze Kerouac, zútulnit je tak, že mu je úřady zase odejmuly pro výhodnější nájemníky, bavit se tím a najít zas jiné, organizovat výzkumné (či solidární) výpravy na Slovensko, sehnat obhájce pro zatčené demonstranty, sepsat podrobnou zprávu o brutalitě policistů při zásahu proti ekologickým aktivistům a donutit ministra vnitra, aby na ni v Poslanecké sněmovně zareagoval, zajistit internetovou stránku pro dokumentaci stavu lidskych práv v Čechách, množit brožurky o situaci v Tibetu a plakáty o rasově motivovanych útocích skinheadů, psát petice, pořádat tiskové konference a průběžně se dobře starat o svých šest psů. Zprávu o tom, že Stanislav Penc byl navržen do Rady pro lidská práva, jako její nejmladší člen, jsme přijali s nadšením. Nedlouho poté, dřív, než vláda schválené kandidáty oficiálně jmenovala, došlo v pražské vinárně U Kavků k brutálnímu napadení občana Pence policejním komandem. Aktivista byl bez udání důvodu a bez předložení služebních průkazů policistů (neměli ani identifikační čísla) surově zbit, odvlečen do cely v Bartolomějské ulici, prohledán a teprve po dvou hodinách, bez vysvětlení a bez sepsání protokolu, vyhozen na noční ulici. Následné zdůvodnění Ministerstva vnitra, že policie se domnívala, že Penc je celostátně hledany vrah z okresu Česká Lípa, by mohlo působit jako ubohá šaškárna (i když lékařská zpráva o utrpěnych zraněních příliš zábavná není), kdyby některá média nepřispěchala s tvrzením, že Stanislav Penc je skutečně trestně stíhanou osobou, která zpronevěřila peníze obce. Penc, který není zloděj a má samozřejmě čistý trestní rejstřík, okamžitě podal žádost o tiskovou opravu. Pokud nebude zveřejněna, dojde k soudnímu jednání.

Tento pokus o kriminalizaci nejznámějšího aktivisty je velmi závažným znamením, neboť je to po listopadu první mediálně vyznamny pokus o diskreditaci tohoto druhu, zatímco v době totality byly podobné praktiky používány běžně. Hry tehdejšího režimu lid přijímal, protože se domníval, že poslušnost a mlčení jsou zárukou jeho nenápadnosti a bezpečí. Současný systematický tlak na diskreditaci Stanislava Pence v nás vyvolává pocit, že se jedná o tzv. "mapování terénu". Přijme spotřebitel tuto hru, je už v té fázi? Pokud ano, co bude následovat pak? Podaří se ten ohrožený druh, jehož je občan Penc nejviditelnějším představitelem, konečně vyhubit?

Odpověď na tyto otázky bude už brzy známá. Jestliže Pencovo členství v Radě pro lidská práva nebude schváleno, znamená to, že vláda má ze skutečného občana této země strach. Obdobně jako se kdysi formalističtí farizejové lekali toho mladého, nestudovaného Galilejce, který mluvil tak, jakoby sám měl moc a podle svého hlubokého nároku na přítomnost i jednal. Ohrožení, znevažování a tupení charismatického Mistra však působilo na jeho "učedníky" jako výzva. "Jdi tedy a jednej podobně!. Neboť vy jste solí země: kdyby sůl ztratila svou slanost, čím by lidé solili? K ničemu by nebyla, leda vyhodit, podupat!"

Zpět