Standa Penc, Vinnetou naší doby
Potěšilo mě, když jsem se 9. srpna 2000 v Mladé frontě Dnes dočetl o víkendovém kozím festivalu, který organizuje Stanislav Penc. A současně mě trochu zamrzelo, že po deseti letech jeho veřejného působení je třeba čtenářům vysvětlovat, že Penc není jen pastýř koz či nová inkarnace Járy da Cimrmana. A ještě s chybou: Penc už dávno není aktivistou Hnuti občanské solidarity a tolerance (HOST), jak napsala Mf Dnes. Tuto občanskou iniciativu sice v roce 1993 založil, ale v roce 1996 z ní odešel do nově vytvořeného Dokumentačního střediska pro lidská práva.
Jméno Stanislava Pence se už sice vynořilo v rozmanitých souvislostech, vážných i happeningových, ale přesto - nebo snad právě proto - si ho novináři zřejmě nedovedou "zaškatulkovat". Je to škoda, protože Stanislav Penc je osobnost nevšední. Ne však v tom smyslu, jak se to chápe v dnešní společnosti, která za "osobnosti" obvykle považuje ty, jimž osud dočasně nadělil nějakou funkcí či majetek, anebo tuctové baviče a zdatné chytače puku.
Mám na mysli definici, podle které je osobností ten, kdo je autentický, nezaměnitelný a koná společensky významné skutky.
Funkce ani finanční úspěch osobnost nedělají. Stanislava Pence nečiní osobností to, že za revoluce patřil k nejužšímu osmičlenného vedení Občanského fóra nebo to, že je od roku 1999 členem Rady pro lidská práva. Osobností ho činí to, že se před rokem 1989 už jako mladistvý zapojil do disentu a nenechal se zastrašit policejním zatýkáním a bitím (ostatně policisté ho naposled zbili ještě loni, a to hned dvakrát). To, že po roce 1990 zůstal důsledným obhájcem lidských práv a nenechal si vnutit žádné ideologické brýle. To, že svou houževnatou prací v HOSTu a Dokumentačním středisku vyvolal u médií i státu zájem o dlouho přehlížená témata rasistického násilí a policejních přehmatů. To, jak neúnavně upozorňoval na porušování lidských práv v zahraničí; jak vytvořil z koncertů na podporu Tibetu novou tradici nezávislé kultury - je to zkrátka Vinnetou naší doby a to nejen svou vnější podobou.
Stanislav Penc má ovšem jako každý "samorost" spoustu méně sympatických vlastností, o nichž se nebudu veřejně zmiňovat a není třeba ho stavět rovnou na piedestal. Vědět, o koho jde, by však naše veřejnost už měla. Při jeho vpravdě indiánské vytrvalosti totiž nelze vyloučit ani to, že se mu podaří prosadit i smělý záměr "jednu kozu do každé rodiny".

Jan Jařab 2000 psáno pro Mladou frontu Dnes.


Zpět